Článek
Jaká je role médií v časech ekonomických a politických krizí? Monitorovat vládu, povzbuzovat k občanské poslušnosti, nebo zkrátka hledat způsob, jak zaujmout pozornost co největšího počtu lidí? A jak by při tom novináři měli, či neměli používat umělou inteligenci?
Jak je vidět, nejsou to jen akademické otázky. Během konference WJC 2026 – dohromady se nás do Jižní Koreje sjelo asi padesát novinářů z více než třiceti zemí převážně z Asie, Evropy a Afriky – bylo zjevné, že tato témata rezonují v redakcích po celém světě.
„Nasadili jsme AI velmi brzy,“ svěřil se mi novinář z Thajska, se kterým jsem o tématu mluvil. „Nemáme žádná psaná pravidla, prostě jsme si řekli, že AI je tu od toho, aby nám pomáhala.“ Naopak jeho kolega ze Singapuru má v redakci stanovený kodex pro zapojení AI. Ale i tak se obává, že z něj umělá inteligence dělá horšího komentátora: „Výsledek od AI není originální.“
Samozřejmě, že ne všichni přítomní novináři by se shodli, co přesně je úloha žurnalistiky. Pro jednoho novináře je hlavním cílem „komunikovat kroky vlády“, zatímco jiná novinářka říká, že ráda klade nepohodlné dotazy domácím i zahraničním politikům. Asi nikdo z přítomných na svých žurnalistických fakultách nestudoval předmět Tvorba barikád. Ale i k tomu se některé novinářky a novináři cítí za určitých okolností povoláni.
Světová novinářská konference v Soulu měla v roce 2026 dvě hlavní témata: nástup AI a role médií v krizovém období.
„Nemůžeme projít, blokují to tu novináři“
„Novináři v Jižní Koreji pomohli před rokem a půl zabránit vojenskému převratu a udržet demokracii,“ zmínil ve své řeči během novinářské konference Park Jong-Hyun, prezident jihokorejské novinářské asociace.
Ještě nedávno bych si myslel, že mluví obrazně. Ale svědectví z korejského pokusu o armádní převrat (došlo k němu v noci ze 3. na 4. prosince 2024) se stalo kulisou, která dodala jinak obecným úvahám o budoucnosti až nepříjemně ostrý náboj.
Drama odstartovalo 3. prosince poté, co jihokorejský prezident vyhlásil stanné právo z důvodu „ochrany před cizími mocnostmi“ a vyslal armádu, aby obsadila parlament. Bylo půl jedenácté večer. Kolem půlnoci už byl kolem budovy parlamentu shromážděný dav občanů i novinářů, kteří tvořili neprostupné řetězy a snažili se zabránit vstupu armádních jednotek do budovy, kde se chystalo hlasování o tom, zda jsou prezidentovy kroky legální.
„Vzdělaní Korejci vědí o krvavě potlačených povstáních z roku 1980,“ vysvětlila nám novinářka Kim Eun-Ji kontext, který se jí tehdy okamžitě vybavil. Novináři v roce 2024 si proto dobře uvědomovali, že nestačí jen namířit kamery a informovat o tom, co se děje. „Reportéři a streameři sehráli důležitou roli při obraně parlamentu.“
Zmínila dokonce větu (v anglicky psaných dokumentech se mi ji nepodařilo nezávisle ověřit), která údajně zazněla ve vysílačkách mladých vojáků komunikujících s velením: „Jsme zaseknutí u vchodu. Novináři udělali řadu, nemůžeme tudy prorazit.“
Bylo cítit, že v Jižní Koreji je tato epizoda stále v živé paměti. Ostatně prezident Jun Sok-jol byl za pokus o vojenský převrat odsouzen na doživotí až letos v únoru. Korejci jsou hrdí na to, že se celá šestihodinová krize nakonec obešla bez obětí na životech.
Ale nemuselo tomu tak být: armáda přiletěla na místo vyzbrojená ostrými náboji. V prezidentském výnosu, který měla vymáhat, bylo jasně napsané, že veškerá média podléhají prezidentovi. Novináři proto věděli, že bojují – coby občané – o nezávislost parlamentu, ale zároveň je v sázce samotná funkčnost nezávislých médií.
Ne všechny útoky na novináře jsou ale takto explicitní. Na konferenci jsem si někdy představoval, že máme na svých jmenovkách uvedenu příčku na žebříčku svobody tisku. Česko je momentálně na 10. příčce, Jižní Korea na 61. a většina dalších novinářů byla ze zemí, které jsou kolem stého místa nebo ještě níž.
Jak na ně působil příběh o obraně demokracie? Ti, se kterými jsem se bavil, to často brali „tak, jak to je“, s tím, že se vždy snaží dělat maximum, co v rámci svých možností mohou. Pokud někteří z nich považovali bránění výkonu prezidentského rozkazu za herezi, zdvořile si to nechali pro sebe.
„Jako novináři musíme být tam, kde se odehrává historie,“ citoval další přednášející polského reportéra Ryszard Kapuścińského. „A to i tehdy, když je nám to nepohodlné,“ zdůraznil Daniel Bastard z Courrier International, kde má na starosti právě monitorování svobody slova v zemích Asie a Pacifiku. „Zvláštním úkolem novináře je, aby zachytil svědectví o tom, jak jsou lidé schopni vzepřít se útlaku.“
Past v podobě ochotného asistenta
Právě pohodlí – přesněji řečeno lákavá nabídka jednoduššího psaní a publikování zpráv – bylo druhým tématem konference. Jižní Korea je ostatně zemí, která je hluboce investovaná do polovodičových technologií a také do AI revoluce se snaží naskočit se vší vervou. Na konferenci jsme ale neřešili ani tak polovodiče, jako spíše polotovary. Tedy to, jak novináři používají umělou inteligenci k přípravě a produkci článků, reportáží a podcastů.
Na pódiu se postupně v rychlém sledu vystřídaly všechny hlavní proudy ukazující, jak novináři k AI přistupují. Zástupcem nadšených technologů, kteří věří v urychlení novinářské práce pomocí automatizované tvorby článků a videí, byl Yum Kyuhyun z korejské firmy Dost11. „Umělá inteligence novinářům rozšíří obzory a fantazii,“ ukazoval nadšeně na příkladu automatického generátoru videí. Zdůraznil nicméně, že jejich řešení není vhodné pro každou redakci: „Nikdo nemá ty správné odpovědi, protože nikdo neví, kudy se bude budoucnost ubírat.“ Ukázky se týkaly zejména „nových formátů“, jakými jsou vertikální videa.
Nástroje pro novináře slibují, že za ně sestříhají video, od začátku do konce.
Na druhé straně pomyslného spektra byla Renata Kim, novinářka z polské edice týdeníku Newsweek, která používá umělou inteligenci prakticky denně, ale s vědomím existujících omezení: „Klíčem musí být disciplinované použití AI tak, abychom díky ní urychlili tu mechanickou část novinařiny. A nechali si tak volné ruce k tomu, kde na lidském úsudku záleží nejvíce.“
Renata Kim se během diskuze snažila klidnit vášně. Panika ohledně AI jí prý připomíná paniku kolem internetu. Také se říkalo, že s jeho příchodem zmizí novinařina: „Pamatuji si, že ještě v 90. letech pro nás byl počítač jen takový lepší psací stroj. Někteří mí kolegové tehdy začali hledat na internetu a já si pamatuji, že mi to přišlo dost riskantní. Ale pak jsme všichni zjistili, že internet udělal naše povolání mnohem jednodušší.“ Nevěří tedy, že by AI vedla k masovému nahrazení lidské kreativity.
Ona sama používá nástroje AI podobně jako řada dalších novinářů: k automatickému přepisování rozhovorů, k probírání různých možností, jak článek uspořádat, k analýze a souhrnům delších dokumentů nebo k tvorbě grafů. „Nesmíte ale nechat produkci svého obsahu na AI,“ varovala. „Vede to k homogenizaci výsledné prózy.“
Tohoto jevu si asi všiml každý, kdo se pohybuje na sociálních sítích. Velké jazykové modely jsou výbornými generátory prózy a každý text samostatně by působil perfektně. Když se ale člověk podívá shora, trknou jej do očí podezřelé podobnosti. Všude se to hemží dlouhými a „hluboce znějícími“ texty, které neustále uvádějí věci do kontextu a připomínají, co všechno „je důležité si uvědomit“. Jakmile si těch frází začnete všímat, uvidíte je všude: „To není náhoda. To je výsledek designu!“
O zapojení umělé inteligence jsme se intenzivně bavili i mimo hlavní program konference (náklady na cestu redaktora hradila Jihokorejská novinářská asociace – pozn. red.). Zatímco nám organizátoři ukazovali Korejské demilitarizované pásmo, kde se čas jakoby zastavil v 50. letech minulého století, my jsme se živě dohadovali o tom, co přinese století jednadvacáté. A jakou roli by v tom měli sehrát novináři, pokud si chtějí zachovat to nejdůležitější, co mají – důvěru čtenářů.
Ne každý novinář navíc mohl jasně říci, jakými pravidly se řídí jeho redakce při zapojování AI. Zatímco já se mohu opřít o redakční AI kodex z jara 2023, v mnoha médiích jasná pravidla stále neformulovali. „Nemáme v redakci psané zásady, jak AI používat,“ řekl mi například thajský novinář Supawit Jianrungsaeng. „Vedeme nyní debatu, zda můžeme pomocí umělé inteligence generovat fotografii nebo ilustraci. Myslím si, že pro témata, ke kterým nelze snadno získat ilustrační snímek, je to vygenerování přípustné.“
To Yong May Han ze Singapuru má jasno: AI by se neměla používat ke generování čehokoli, co by mohlo připomínat fotografii. „Ale pokud ji chce někdo použít na vytvoření ilustrace nebo animace, tak proč ne, ale výsledek je potřeba pořádně zkontrolovat. Ty finální úpravy by měl dělat skutečný grafik.“
Nebezpečné pohodlí
Důležitější než grafická stránka je ale pro většinu novinářů samotný obsah. Tady panuje poměrně jasná shoda: novináři dobře vědí o nebezpečí halucinací a téměř všichni zažili nějaký moment, kdy jim chatbot sebevědomě říkal něco, co nebyla pravda.
„Letos jsem plánoval cestu do Laosu a chtěl jsem najít další témata na zajímavé články,“ popisuje typické selhání AI německý novinář Felix Lill. „Zeptal jsem se ChatGPT, zda je v této zemi nějaká celebrita z oblasti sportu, kterou by bylo možné označit za národního hrdinu. ChatGPT mi ochotně doporučil vzpěračku, která se proslavila tím, že boří předsudky v tomto sportu. Těšil jsem se, že s ní udělám rozhovor, ale brzy jsem zjistil, že nikdo takový neexistuje.“
Taková halucinace je sice bizarní a otravná, ale poměrně snadno odhalitelná. Jiné neduhy vyplývající z fungování velkých jazykových modelů ale už tak evidentní nejsou. Novinář například může do článku omylem zanést kus cizího textu, aniž by si byl vědom, že se dopouští plagiátorství. Příkladem je publicista Alex Preston, který do knižní recenze vložil téměř doslova opsaný závěr konkurenčního článku. Byl přitom dost možná přesvědčený, že jen s chatbotem probíral své nápady.
Někteří novináři sami řekli, že cítí, jak jim sice chatbot dává nové možnosti rozvažování a plánování, ale zároveň je obírá o jejich vlastní schopnosti. „Někdy pomocí AI píšu komentář, a místo toho, abych jej měl za den hotový, trvá mi to dva dny,“ všímá si Yong May Han. „Chatbot za mne připraví kostru, já to zkontroluji, ale je tam moc různých nápadů a trvá dlouho, než to všechno projdu. Trvá mi to dva dny a není to nakonec tak dobré, jako kdybych to napsal celé od základu já sám. Bojím se, že ztrácím schopnost samostatně psát.“
Novináři by podle Felixe Lilla neměli zapomínat na to, co je vlastně jejich úkolem: „My nemáme sedět a psát texty. My dokonce ani nemáme ověřovat přes internet, co napsali jiní. My máme jet na místo a zjistit, jak to je.“ Sám se snaží jít příkladem, přiznává ale, že i on leniví. „Čím víc AI používám, tím méně toho sám zvládnu. Všímám si toho, jak sám sebe omezuji.“
Past postupné ztráty kontroly:
Bezhlavé nasazení AI do zpravodajství je past. V první řadě na novináře: do jejich textů při nekritickém přejímání generátů chatbota snadno proklouznou nepotvrzené, neoriginální nebo nepodložené informace. Novináři tak – oprávněně – riskují důvěru veřejnosti.
Následně do pasti padají čtenáři, kteří si raději nechají vygenerovat zprávy na míru, než aby byli opakovaně zklamáváni tím, co jim servírují média. Chatbot jim připraví přesně to, co chtějí slyšet, na počkání a včetně perfektních citátů. Že neodpovídají realitě, to bude řešit málokdo.
Přitom novináři z masa a kostí mají čtenářům co nabídnout. Mají reputaci, kterou si budují celý život (a přijít o ni mohou zbrklým zkopírováním jediného odstavce). A na rozdíl od chatbota mohou novinářky a novináři publiku ukázat, že jsou s nimi – s ostatními občany daného města, dané země, nebo prostě s lidmi obecně – na jedné lodi. „My máme něco, co AI ne,“ zdůraznil Lill. „My můžeme jít na místo a zjistit, co ještě nebylo napsáno.“
