Telefonní číslo jen výměnou za doklady, otisky i sken tváře. Anonymita mizí

Probuzení za vibrování a zvuku (ne)oblíbené melodie, kontrola ranních zpráv, hledání spojů do práce, a to vše ještě před opuštěním postele. I nenápadná každodenní rutina napovídá, jaké místo v běžném životě zaujímají mobilní telefony. Z komunikačního zařízení je v roce 2025 víc než osobní asistent.

Na začátku letošního roku vlastnilo mobilní telefon 91 procent světové populace (minulý rok to bylo 88 procent). Průměrná denní doba strávená před obrazovkou mobilu atakuje pět hodin. Počet aktivních mobilních SIM karet převyšuje počet lidí žijících na planetě.

Srdce telefonu, SIM kartu, bylo dřív možné získat poměrně jednoduše na celé řadě míst – v obchodech se smíšeným zbožím, automatech, prodejnách mobilních operátorů, trafikách či na pár kliknutí na internetu. Dnes však ve většině světových zemí pořízení SIM karty znamená i povinnou registraci a s ní poskytnutí pravých osobních údajů, někde i otisk prstu či sken obličeje.

Propojení reálných údajů s telefonním číslem tak úřadům teoreticky umožňuje sledovat polohu a pohyb lidí ve více než 160 zemích světa. Veškerá online aktivita, ať už uživatelé jen brouzdají po oblíbených webech či nakupují, je snadno vysledovatelná zpět k jejich zařízení.

Podle výzkumníků a obhájců lidských práv je problém zejména v zemích, které vyžadují s registrací také biometrické údaje. Takových jsou více než tři desítky.

Skenování obličeje se s registrací nového telefonního čísla pojí například v Číně, Myanmaru, Nigérii, na Filipínách či v Singapuru. Thajsko akceptuje sken obličeje jako alternativu k otisku prstů. V některých zemích, kde biometrie ještě není zavedena, je pro registraci vyžadován průkaz totožnosti s fotografií. Pokud někdo nemá doklady, musí se zaregistrovat prostřednictvím jiné osoby, nebo si najít sponzora, který se za něj zaručí, uvádí analýza Comparitech.com.

Existují i speciální případy, kdy je v registračním formuláři vyžadováno jméno matky (Chile, Súdán), povolání (Kosovo, Libérie). Kamerun například vyžaduje předložení lokalizační mapy k potvrzení země bydliště.

Mezi státy vyžadujícími biometrické údaje jsou i populární turistické destinace. Na turisty však některé země uplatňují odlišná pravidla než na své obyvatele. Státy jako Maledivy, Spojené arabské emiráty či Saúdská Arábie povolují jen jednu SIM kartu na návštěvníka. Rusko zase vyžaduje biometrické údaje pouze po turistech.

„Ani jeden z těchto států není členem Evropské unie, nevztahují se na něj poměrně přísné předpisy upravující ochranu soukromí při používání nástrojů elektronické komunikace. Neznám konkrétní předpisy, které v těchto státech regulují používání telekomunikačních služeb, nicméně nedělám si iluze, že by zrovna v Číně či Turecku byl na ochranu soukromí kladen důraz v porovnání s jinými prioritami. Pokud vím, tak v obou zemích je třeba při nákupu SIM minimálně registrovat pas, čímž se karta propojí s identitou konkrétní osoby,“ uvedl pro Seznam Zprávy advokát Jan Vobořil z organizace IuRe.

„Pokud si český turista nechá naskenovat pas, není to to nejhorší,“ dodává advokát. „Mnohem více nás sledují různé aplikace. Například Čína je známá opakovanými aférami, kdy byly při pohraniční kontrole do telefonů turistů instalovány aplikace, které stahovaly obsah z telefonu, sledovaly polohu uživatele nebo obsah komunikace. Obecné doporučení pro cestování do Číny je tedy takové, aby člověk raději nechal svůj běžný telefon doma a vzal si přístroj s minimem svých osobních údajů a citlivých dat či dokumentů,“ říká Vobořil.

Pro komunikaci při cestách do takových zemí doporučuje používat místo klasických SMS nebo telefonování spíše šifrované aplikace, jako je WhatsApp nebo Signal.

„Rizikem mohou být například i veřejné Wi-Fi v případě, kdy nepoužíváte koncově šifrovanou komunikaci, což ale ostatně platí i pro Evropu. Chytrý mobilní telefon je automaticky sledovacím zařízením všude, i v Evropě řada aplikací sbírá data, která k fungování služby nejsou vůbec potřeba. Samozřejmě mimo Evropu je pak tento problém ještě větší,“ říká pro SZ.

Při propojení biometrických údajů s totožností existují dva typy rizika.

„Prvním je možnost, že ti, kdo mají moc, ji zneužijí. V USA bychom se například mohli obávat, že identifikační údaje mohou být použity k trestnímu stíhání žen, které vyhledají potrat, nebo k zamítnutí víz migrantům,“ uvádí pro Seznam Zprávy Paul Bischoff, odborník na ochranu soukromí spotřebitelů a redaktor webu Comparitech.com.

„Druhé riziko spočívá v tom, že tato data mohou být hacknuta, pozměněna či ukradena – a rozsah takového útoku by mohl být obrovský,“ dodává s tím, že riziko vládního sledování přímo dopadá na svobodu občanů.

„Lidé pak mohou být méně ochotní vyjadřovat své názory online, účastnit se protestů, podepisovat petice nebo cestovat do jiných zemí, pokud vědí, že je může sledovat Velký bratr – nebo hacker,“ říká Bischoff. Vedle cenzury „nepohodlných“ se pak přidává riziko blokování internetového připojení, jejich obtěžování či pronásledování.

O úroveň dál je pak párování s volebními preferencemi či zdravotními údaji. Takové označení politických oponentů či lidí žijících například s virem HIV způsobujícím onemocnění AIDS představuje problém zejména v zemích s politickým a etickým napětím a může vést až k fyzickému ohrožení.

Zvláště citlivou skupinou jsou také ženy, LGBTQI+ osoby, novináři, aktivisté a obhájci lidských práv, kteří se při práci na anonymitu spoléhají.

Anonymita ve světě tak ustupuje obavám spojeným s bezpečností, trestnými činy a podvodnými aktivitami. Praxe však ukazuje, že jsou tyto důvody pro sběr citlivých dat často neopodstatněné. A co víc, kriminalitě naopak přihrávají.

V honbě za anonymitou narůstají zejména případy krádeží identit a vzkvétá černý trh. Pro kriminálníky k obcházení registrace není problém nelegální kopírování karet či využívání zahraničních SIMek v roamingovém režimu.

V polovině října lotyšská policie v rámci mezinárodní operace rozbila síť, která prodávala telefonní čísla registrovaná na osoby ve více než 80 zemích, což podvodníkům umožňovalo páchat trestnou činnost po celé Evropě. Europol uvádí, že při zátahu jeho vyšetřovatelé zabavili pět serverů, 40 tisíc aktivních SIM karet a 1200 zařízení SIM box, která umožňují zločincům zneužívat mobilní sítě vložením a současným použitím stovek karet.

Úřady odhadují, že pomocí této nelegální služby vzniklo více než 49 milionů online účtů, které zločinci využívali k utajení své identity a polohy. Infrastruktura sítě byla technicky vyspělá a profesionálně organizovaná, s propracovaným webem a globální logistickou strukturou pro získávání SIM karet z desítek zemí.

„Navzdory rostoucímu množství důkazů o tom, že povinná registrace SIM karty je nákladná a není řešením problému, který se většina zemí snaží vyřešit, se ji každým rokem snaží zavést stále více vlád,“ dodává Bischoff.

Na vybarvené mapě světa se Česká republika zdá být úkazem.

„Je pravda, že Česká republika je ve středoevropském prostoru v tom, že lze zakoupit SIM karty bez registrace, ojedinělá, toto ale už neplatí v kontextu evropských států. Koupě anonymní SIM je možná třeba v Dánsku, Chorvatsku, Nizozemí a řadě dalších evropských zemí. Rozdíl je v tom, že tyto státy umožňují nákup SIM karet a předplacení telefonních služeb bez nutnosti registrace, a tedy propojení telefonu s identitou konkrétní osoby,“ vysvětluje Jan Vobořil.

Pokud by v budoucnu Česko přece jen o registraci SIM karet uvažovalo, úroveň soukromí by šla dolů. „Pokud bychom přirovnali toto opatření k analogovému světu, je to vlastně to samé, jako by platil požadavek na prokazování totožnosti každého, kdo odesílá dopis. Současně nevěřím, že by to mělo nějaký smysluplný bezpečnostní efekt. Nepochybně by vzápětí začal kvést trh s přeprodáváním SIM karet, které byly na počátku registrovány na nějakou osobu,“ uvádí Vobořil.

„Navíc bych zmínil i to, že stát dlouhodobě a v rozporu s evropskou legislativou i judikaturou evropských i některých českých soudů přikazuje operátorům shromažďovat metadata o každé elektronické komunikaci,“ upozorňuje a připomíná, že český zákon o elektronických komunikacích nařizuje sběr dat o každém, tzv. data retention. Údaje si vyžaduje zejména – avšak nejen – policie při vyšetřování trestné činnosti. Vobořil mimo jiné zastupuje novináře Jana Cibulku ve sporu s českým státem, který se této legislativy týká.

Podle organizace DeIure je takový sběr dat v rozporu s evropskými zákony. Už v roce 2014 Soudní dvůr Evropské unie směrnici o data retention zrušil, avšak mnoho států včetně Česka své národní zákony nezměnilo. „Navzdory zákonným pravidlům bývají plošně sesbíraná data zneužita ke sledování nepohodlných osob,“ uvádí DeIure a jako příklady nabízí případy z let 2009 a 2010, kdy byl špehován předseda Ústavního soudu či prezidentův kancléř, ze zahraničí jsou známé případy sledování novinářů či aktivistů.

Takto shromážděné údaje si může vyžádat například i Česká národní banka, zájem ale projevil i antimonopolní úřad. „Během pandemie se pak objevovaly nápady využít provozní a lokalizační údaje k trasování nakažených,“ dodává DeIure.

K závěru, že plošný sběr dat kriminalitu neobjasňuje, dospěla například i studie Výzkumné služby Evropského parlamentu (EPRS) z roku 2020 hodnotící efektivitu plošného sledování ve vztahu k míře kriminality a její objasněnosti v evropských státech.

„I v kontextu tohoto považuji jakoukoli možnost snižovat tento nelegální zásah do soukromí při využívání telekomunikačních služeb (včetně využívání anonymních SIM karet) za zcela legitimní,“ dodává Vobořil.

U nejbližších sousedů Česka se však zavedená povinná registrace SIM karet tváří jako vhodný nástroj pro detekci a snížení kriminality. Několik států navíc prosazuje zavedení povinné registrace po celé EU.

Patří k nim například Polsko. Nedávno publikovaná studie Poland25 uvádí, že před povinným zavedením registrace pocházely ročně tři až čtyři tisíce falešných bombových poplachů z anonymních SIM. Od zavedení povinné registrace v roce 2016 postupně klesaly na přibližně 200 za rok. Stejně tak ubylo podvodů na seniorech i kyberkriminálních případů. Polská policie argumentuje, že pro zajištění jednotnosti je však nutné zavést povinnost v rámci celé EU.

Povinná registrace SIM karet nicméně porušuje právo na soukromí, protože umožňuje rozsáhlé sledování a profilování jednotlivců, což s sebou nese riziko zneužití osobních údajů. Několik soudů rozhodlo, že takové zákony jsou protiústavní nebo nepřiměřené. Například rumunský Ústavní soud zrušil zákon o povinné registraci předplacených SIM karet jako porušující právo na soukromí.

Rostoucí problémy se zneužíváním anonymity naopak řeší Spojené království, které patří mezi země, jež povinnou registraci nezavedly. Počet podvodů spojených s tzv. SIM swappingem, tedy praktikou vedoucí k odcizení peněz a zneužití identity, se za rok zvýšil o 1055 procent. SIM swapping, který podle všeho sehrál roli při kyberútocích na společnost Marks&Spencer, spočívá v tom, že podvodník převede telefonní číslo zákazníka na vlastní SIM kartu, a tím získá kontrolu nad daným mobilním telefonem.

Nutno však podotknout, že ani polská studie nezmiňuje otázku zneužití osobních dat či fenomén digitální exkluze. Ta je v jiných částech světa zásadní – lidé bez dokladů často nemají možnost vlastnit SIM kartu a ztrácí přístup k digitálním službám. Řeč je o zemích, jako je Indie, Filipíny či Nigérie.

Podle Jeleny Paclarinové z Úřadu pro právní a lidská práva žen (WLB) povinná registrace SIM karet dopadá na zranitelné skupiny, například domorodé filipínské ženy.

„Je pro ně obtížné cestovat, protože nemají průkazy totožnosti, těžko se připojí k Zoomu, protože nemají mobilní telefony ani jiná zařízení. Někdy si je půjčují od sousedů nebo je sdílejí v rámci rodiny. Pokud po nich budeme vyžadovat další dokumenty, pouze jim ztížíme přístup k informacím a vzdělání,“ uvedla a dodala, že má zkušenost i s případy, kdy zneužití SIM karet hrálo roli v případech domácího násilí.

Vůbec nejrozšířenější je registrace předplacených SIM karet v afrických zemích, kde slouží k jednoznačné identifikaci uživatele. V praxi však otevírá prostor pro státní dohled. Některé režimy tyto databáze již zneužily ke špehování novinářů, politické opozice a občanské společnosti, což se ukázalo například v Jihoafrické republice, a příslušný zákon (RICA) tak byl označen jako protiústavní.

V Ugandě pak novináři hlásí, že registrace SIM karet a dokladů totožnosti přispívá k jejich pronásledování a zatýkání.

Jako další varovný příklad uvádí odborník na soukromí Paul Bischoff nedávnou kauzu v Lesothu. Tamní advokát Fusi Sehapi obvinil vládu, že povinnou registraci nezvládá zabezpečit – její systémy byly opakovaně hacknuty a unikaly i citlivé vládní informace. Sehapi tvrdí, že předání dat vládě znamená „vystavit sebe i klienty riziku únosu, mučení či vraždy“.

I zkušenosti z jiných zemí ukazují, že povinná registrace často kýžený pokles kriminality nepřináší. V Mexiku naopak po jejím zavedení stoupl počet případů vydírání, v Pákistánu se zase roztrhl pytel s černými trhy a neregistrovanými kartami. S tím ruku v ruce skokově přibylo podvodů s identitou.

„Jde o přístup ‚hledání jehly v kupce sena‘, který obětuje soukromí a svobodu všech ve jménu dopadení několika zločinců. V nesprávných rukou – například u zkorumpované vlády nebo státem podporovaného hackera – by se takový systém mohl snadno obrátit proti nám,“ uzavírá Bischoff.