Na Rusy stačila prostá lest. Voják řekl, jak se přidal k hrdinům Azovstalu

Tři měsíce se ukrývali v podzemí, v síti tunelů a bunkrů pod ocelárnami Azovstal. Tisíce vojáků, ale i civilistů se tam bránily ruské invazi. Mezi nimi i třicetiletý Oleg Karamov. Do závodu se stáhl poté, co Rusové obklíčili Mariupol.

„Pochopili jsme, že čím déle budeme držet Azovstal a Mariupol, tím déle zaměstnáme velkou část ruské armády,“ vysvětluje pro server Euronews.

Společně s kamarády z 36. brigády námořní pěchoty byli v Mariupolu, strategickém přístavu na jihu země, umístěni už před válkou. Když začala invaze, ve městě zůstali: tedy alespoň někteří z nich. „Polovina stihla odejít, než Mariupol obklíčili. Druhá polovina zůstala bojovat. Dobrovolně, nikdo je nenutil,“ říká.

V dubnu se pak brigáda pokusila prolomit ruské linie a připojila se k pluku Azov v ocelárnách Azovstal. „První linie vojáků prošla v noci,“ vzpomíná Oleg. „Pomohlo nám, že Rusové neměli žádné vybavení: žádné termokamery, žádné přístroje pro noční vidění. První konvoj prošel bez obětí, bez zranění,“ popisuje.

„Rusové je zastavili na kontrolním stanovišti a ani si neuvědomili, že jde o ukrajinské síly. Nestihli se podívat, kdo v autech sedí. Zasvítili baterkou a zeptali se ‚Kdo jste, naši lidé?‘ A náš bojovník rusky odpověděl ‚Ano, vaši lidé!‘ Tak nás pustili,“ líčí voják.

Když poté dorazili k samotné továrně, zkáza byla obrovská. „Nebyly tam žádné silnice, žádná komunikace, nic. Zemina byla smíchaná s kovem a betonem,“ uvádí další bojovník z 36. brigády námořní pěchoty Anton Ivlev.

„Ti, kteří nebyli zranění, se účastnili bojů. Ranění pak pomáhali s každodenními pracemi: vařením, nošením vody, ale také čistěním ran a mytím nádobí,“ doplnil.

„Měli jsme být posilou pro pluk Azov. Dostali jsme se do svých pozic, ale neznali jsme terén ani to, odkud může nepřítel přijít. Neměli jsme ani munici. Bylo tam hodně obětí,“ přiznává také námořník Rustam Babajev, který bojoval po boku Olega a Antona.

Oleg, Anton a Rustam měli přesto štěstí. Společně přežili jednu z nejsmrtelnějších kapitol ruské války na Ukrajině.

V listopadu minulého roku ukrajinští představitelé odhadovali, že v bojích v Mariupolu bylo zabito nejméně 25 tisíc lidí. Neznámý počet vojáků stále zůstává pohřben pod troskami a tisíce z nich se staly válečnými zajatci, když Kyjev souhlasil se složením zbraní.

„Když nám bylo řečeno, že byl vydán rozkaz ke složení zbraní, že máme kapitulovat, nevěřili jsme,“ vzpomíná Rustam. „Pak nám to ale ukázali na papíře. Měli jsme složit zbraně, abychom zachránili životy,“ tvrdí.

17. května loňského roku tak byli první ukrajinští vojáci z Azovstalu převezeni do zařízení na proruském, separatistickém území, včetně detenčního centra Olenivka. Jak se brzy ukázalo, dostali se do ještě horších podmínek, než jaké zažívali v ocelárnách.

„V Azovstalu jsme si mohli alespoň uvařit hrášek na ohni. Stříleli jsme do trubek, abychom měli vodu. V Olenivce jste ale mohli jíst jen to, co vám dali,“ uvedl v rozhovoru pro web Front 18 ukrajinský voják Mychajlo Djanov, který v ruském zajetí skončil.

Na jídlo navíc měli zajatci sotva 30 vteřin, během kterých museli do jídelny doběhnout, najíst se a zase ji opustit. „Museli jsme sníst všechno, co jsme zvládli. Voda byla záměrně vařící a chleba velmi tvrdý. Kluci, kteří měli vyražené zuby, neměli čas se najíst,“ popsal.

Zpočátku to vypadalo, že většina bojovníků v Olenivce je odsouzená k smrti. V září ale Kyjev potvrdil, že mezi 215 ukrajinskými válečnými zajatci propuštěnými ve vzájemné výměně byl i velitel azovského praporu, podplukovník Denis Prokopenko. Moskva totiž nakonec některé z vůdců nechala jít; pod podmínkou, že do konce války zůstanou v Turecku, připomíná deník The Guardian.

Prezident Volodymyr Zelenskyj pak už v loňském roce slíbil, že všichni obránci Mariupolu se z Olenivky vrátí domů. V současné chvíli ale není jasné, kolik jich stále zůstává v ruském zajetí: podle místních médií by jich mohlo být až tisíc.