Hlavní obsah

Stáli a čekali na smrt. Nejstrašnější Napoleonova bitva, kterou (ne)vyhrál

Foto: Wikimedia / Louis-François Lejeune

Bitva u Borodina na obraze Louis-Françoise Lejeunea.

Reklama

7. 9. 12:40

Byla to jedna z nejkrvavějších bitev v dějinách. Během jediného dne tam zahynulo přes 70 tisíc vojáků. Je to slavná bitva. A je aktuální – znovu se totiž začíná diskutovat o podobnosti Napoleona a Hitlera. Borodino, 7. září 1812.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Přirovnávám Napoleona k Alexandru Velikému, Hitlerovi nebo Stalinovi,“ řekl režisér Ridley Scott, jehož nový film o francouzském císaři půjde do kin v listopadu. Scott přiznává, že to byl nesmírně odvážný, mimořádný člověk. „Ale za svým pásem měl spoustu srač*k,“ dodal.

Příznivci Napoleona, a zejména ve Francii jich je stále mnoho, přirovnání k Hitlerovi odmítají. Pobuřuje je. Mají ho za nehistorické. Pravdou však je, že režisér Scott není ani zdaleka první, kdo s tímto příměrem přišel.

Holandský historik Pieter Geyl srovnával Napoleona a Hitlera už ve své knize z roku 1946. V posledních několika letech dostala kritika Napoleona nový impuls na základě hnutí Black Lives Matter. Pochopitelně – Napoleon obnovil ve francouzských koloniích otroctví. A povstání otroků na Saint-Domingue se snažil potlačit s mimořádnou krutostí.

Někteří historici dokonce tvrdí, že při této příležitosti jeho vojsko začalo používat prototyp „plynových komor“.

K tomu všemu se ještě vrátíme. Teď zpět k Napoleonovu ruskému tažení.

Megaloman

Napoleonova invaze do Ruska se stala jednou z nejkrutějších vojenských operací v dějinách. Během půl roku při ní zahynulo na milion vojáků a civilistů.

Nebudeme tu suplovat hodiny dějepisu, připomeňme jen ty nejdůležitější události, které invazi předcházely. Francie byla po revoluci v podstatě v permanentním válečném stavu proti ostatním evropským velmocem. V rámci těchto válek se Napoleon postupně vypracoval z poručíka na generála a armádního velitele. Uznávaného a obdivovaného vojevůdce.

Na konci roku 1799 v zemi fakticky převzal moc jako konzul, v roce 1804 se nechal korunovat na císaře. Pokračovaly války proti různě skládaným koalicím Anglie, Ruska, Pruska a Rakouska. Střídaly je křehké mírové smlouvy, které byly vždy brzy porušeny a zrušeny.

Foto: Jacques-Louis David

Napoleonova korunovace se odehrála 2. prosince 1804 v pařížské katedrále Notre-Dame. Na slavném obraze od Jacques-Louise Davida je zachycen moment, kdy Napoleon sám korunuje císařovnou svou manželku Josefínu.

V roce 1812 byl Napoleon na vrcholu. Satelity francouzského císařství pokrývaly téměř celou západní a střední Evropu – dnešní Španělsko, Belgii, Holandsko, Švýcarsko, Itálii, velké části Německa a Polska… A Napoleon chtěl víc. Chtěl dobýt Rusko.

Napoleon byl nepochybně megaloman a krutovládce odpovědný za smrt milionů lidí. Ale nebyl blázen a byl vynikající vojenský stratég. Věděl, že invaze do Ruska je i pro jeho Velkou armádu mimořádné náročný projekt. 24. červenci 1812, kdy první vlna francouzské armády překročila řeku Němen, tak předcházely dlouhé přípravy.

Do Ruska se valilo téměř 500 tisíc vojáků francouzské armády. Armádu provázelo 20 zásobovacích oddílů s téměř 8 tisíci vozy, které vezly zásoby na 40 dnů. Na trase pochodu přes Francií kontrolované území Pruska a Polska vyrostly obří sklady munice, zbraní a potravin – například v Magdeburgu, Gdaňsku nebo Vratislavi. Po přechodu Němenu se zásobovacími centry staly i Kaunas, Vilnius nebo Minsk.

V Gdaňsku byly shromážděny zásoby, které měly uživit 400 tisíc mužů 50 dnů. Ve Vratislavi a Plocku se ve velkém mlelo obilí, mouka se vozila do Toruně a tam vyrobili až 60 tisíc sušenek denně. Ve Vilniusu na vojáky čekalo mimo jiné 30 tisíc párů bot a zásoby brandy a vína. Armádu provázelo 50 tisíc kusů dobytka.

Byla to nejen jedna z nejkrvavějších vojenských operací, ale i vrchol dobové logistiky.

Nestačilo to. „Nic nešlo podle plánu. Napoleon totiž nevzal do úvahy podmínky, které byly naprosto odlišné od toho, co znal,“ píše Karl Riehn v knize Napoleonovo ruské tažení.

Špatné cesty se v průtržích mračen proměňovaly v proud vody a bahna. Zásobovací oddíly s těžkými vozy vojákům nestačily. Výkyvy počasí byly extrémní. Krajina byla jen řídce osídlena, chyběly zdroje pitné vody. Už na cestě k Moskvě utrpěla Napoleonova armáda těžké ztráty.

A byl to jen začátek.

Borodino

Napoleon ze svého záměru slevit nehodlal. 18. srpna jeho armáda zvítězila v třídenní bitvě u Smolenska. Do Moskvy zbývalo už jen necelých 400 kilometrů a císař nedbal na rady svých rádců a generálů, aby postup zastavil a u Smolenska nechal vojáky přečkat zimu.

K rozhodující bitvě tak došlo asi 110 kilometrů od Moskvy, u malé vesničky Borodino. Slavný popis bitvy podal Lev Tolstoj v románu Vojna a mír. Na detailech ukázal její zdrcující absurditu.

Základem borodinského masakru bylo dělostřelectvo. Palba z obou stran zabíjela vojáky po stovkách a tisících a zahalovala bojiště neprostupným dýmem. Nikdo nemohl mít přesný přehled o tom, co se na bojišti děje. A mnozí vojáci umírali, aniž by jakkoli zasáhli do boje.

Lev Tolstoj píše:

Pluk byl v záloze, která téměř do dvou hodin stála nečinně v silné dělové palbě. Ke druhé hodině byl pluk, který ztratil už téměř dvě stě lidí, vysunut na udusané ovesné pole, na němž už bylo toho dne pobito mnoho tisíc lidí a na nějž byla soustředěna silná palba několika set nepřátelských děl.

Ač se z tohoto místa nehnul a nevystřelil si ani jednou z děla, ztratil pluk další třetinu svého stavu. Zpředu a zvláště zprava v neřídnoucím dýmu bouchala děla a z tajemné oblasti dýmu, která zastírala celý kraj vepředu, létaly neustále s rychlým hvizdem syčící dělové koule a pomalu svištící granáty…

Každý nový zásah znamenal stále méně naděje pro ty, co ještě nebyli zabiti, že zůstanou naživu.“

Stáli a čekali, až přiletí granát a roztrhá je na kusy. Nic neviděli. A ani nemohli příliš spoléhat na to, že něco vidí jejich velitelé.

Faktickým rozsudkem smrti bylo v této bitvě i to, když byl voják těžce zraněný. Jídla byl nedostatek i pro živé. A málo bylo i léků a ošetřovatelů. Borodinské bojiště se stalo nejenom obřím masovým hrobem. Ale místem masového pomalého umírání, utrpení, beznaděje.

Večer bylo jasné, že Napoleonova armáda má převahu a že v bitvě vítězí. Na situaci nic neměnilo, že za vítěze se prohlásil i ruský velitel, maršál Kutuzov. Podstatné bylo, že i Francouzi utrpěli obrovské ztráty, a především to, že nedokázali nepříteli zasadit rozhodující drtivý úder.

Jasně to ukazuje i vlastní Napoleonovo hodnocení bitvy: „Ze všech mých bitev byla nejhroznější ta, kterou jsem svedl u Moskvy. Francouzi si dokázali, že si zaslouží vítězství, ale Rusové si dokázali, že jsou neporazitelní.“

+5

Zkáza

Byl to začátek Napoleonova konce. A opět není třeba zabíhat do detailů, je to dobře známá historie. Rusové Moskvu nejenom nebránili, ale město postavené převážně ze dřeva dokonce zapálili. Obsazení Moskvy Napoleonovi nepřineslo nic. Po pěti týdnech se vydal zpět do Francie.

Guerillová válka v podání kozáků, nedostatek jídla a vody, ruská zima. Historici odhadují, že jen během noci z 8. na 9. listopadu umrzlo na 10 tisíc francouzských vojáků a koní. Do Francie se vrátily jen trosky Velké armády – okolo 120 tisíc vojáků.

Napoleonovi se ještě jednou podařilo postavit silnou armádu, se spojenci ale prohrál v bitvě u Lipska. V roce 1814 byl přinucen k abdikaci a čekalo ho vyhnanství na Elbě. Pak ještě jeden pokus. A Waterloo.

Na podzim roku 1941 se borodinské pláně staly součástí „bitvy o Moskvu“. Hitlerovi se podařilo dokonce dobýt moskevské předměstí, ale byl odražen. Jeho armáda se musela během zimy dát na ústup. Byla to první velká německá prohra a začátek zlomu v průběhu války.

Ještě další podobnosti mezi Napoleonem a Hitlerem?

Napoleon rozdělující

Obdivovatelé a zastánci Napoleona zdůrazňují, že to ani zdaleka nebyl jen vojevůdce a válečník. Byl to politik, který měl velké zásluhy na modernizaci francouzského státu. A v tomto duchu navazoval na ideje francouzské revoluce. Byť je jako diktátor a císař fakticky zavrhl.

Napoleon nechal vypracovat moderní zákoník, který do velké míry platí dodnes. Změnil francouzské školství, zefektivnil veřejnou správu. O tom není sporu. Byl to významný státník.

Napoleon ale také francouzskou společnost dlouhodobě rozděluje. Ne, zdaleka nejde o několik posledních let, nebo výroky Ridleyho Scotta. Dobře je to vidět například na postojích francouzských prezidentů.

Jejich vztah k Napoleonovi vymezovaly politické i osobní důvody. Na první pohled často v rozporu s jejich vlastní politickou orientací. A byla tu i opatrnost vzhledem k tomu, že při jediné návštěvě Paříže složil Napoleonovi hold Adolf Hitler, který se byl poklonit u jeho hrobky.

Poválečný prezident Charles de Gaulle dědictví Napoleona nezdůrazňoval. Války měli v té době lidé více než dost a de Gaulle byl nejenom prezident, ale i generál. Socialistický prezident Francois Mitterand se naopak k Napoleonovi hlásil jako k budovateli moderní jednotné Evropy. V době jeho vlády byl populární slogan „Napoleon by hlasoval pro Maastricht“. (Maastrichtská smlouva podepsaná v roce 1992 je jedním ze zakladatelských dokumentů Evropské unie.)

Republikán Jacques Chirac dával velmi otevřeně najevo, že s Napoleonem by se moderní Francie už spojovat neměla.

Bylo to bizarní: V roce 2005 si svět připomínal dvousté výročí dvou zásadních napoleonských bitev: Bitvy u Slavkova a bitvy u Trafalgaru. Slavkov byl jedním z Napoleonových nejzářivějších vítězství a otevřel mu cestu k převaze v západní a střední Evropě. V námořní bitvě u Trafalgaru prohrál s britským loďstvem a jeho plán na invazi do Británie se rozplynul.

Francouzští politici se nezúčastnili akcí připomínajících bitvu u Slavkova. Prezident Chirac zato slavil vítězství u Trafalgaru společně s královnou Alžbětou a premiérem Tony Blairem.

Před dvěma lety, u příležitosti dvoustého výročí Napoleonovy smrti, diskuse znovu rozvířil prezident Emmanuel Macron. K Napoleonovu hrobu položil věnec. Komentátoři gesto hodnotili jako politickou snahu naklonit si voliče pravice před blížícími se prezidentskými volbami. I jako výraz osobní fascinace člověka, který věří ve světodějnou roli Francie a chce k ní přispět.

Každopádně to byl rok 2021. Žilo už hnutí, které strhávalo sochy a „přepisovalo“ dějiny. A o Napoleonovi se už psalo i jako o „vynálezci“ plynových komor.

Připomeňte si

Jediné skutečně úspěšné povstání otroků. První „černá“ republika. Druhá země po USA, která porazila evropské kolonisty. A ne jen tak nějaké kolonisty – porazila Napoleona. Nutno říct, že se kolonisté krutě pomstili.

Napoleon a Hitler

V roce 2005 vydal historik Claude Ribbe knihu Napoleonovy zločiny. Zabývá se v ní tím, jak se Napoleon snažil potlačit vzpouru bývalých otroků ve francouzských karibských koloniích. Francouzská revoluce otroctví zrušila. Napoleon jako konzul ho obnovil. A vyslal loďstvo, aby Francie opět získala nad svým územím kontrolu.

Ano, Napoleon byl pragmatik. Saint-Domingue, dnešní Haiti, byla jednou z nejlukrativnějších kolonií. Mohl si dovolit ji jako vládce Francie ztratit? Revoluční fantastové možná snili o rovných právech, ale co z toho bude mít Francie? A umí si snad vládnout sami? Neumí.

Ribbe tvrdí, že podle Napoleonových rozkazů, či minimálně s jeho souhlasem bylo v bojích o Saint-Domingue zabito minimálně 100 tisíc lidí. Rozkaz zněl – zabít každého černocha nad 12 let. Ale vražděny, mučeny a znásilňovány byly i malé děti. Boje se z obou stran vyznačovaly mimořádnou krutostí.

Podle Ribbeho byl Napoleon „první, kdo si položil otázku, jak v co nejkratším čase a s minimálními náklady vyhladit co nejvíc lidí, které považoval za méněcenné“.

Historik vychází například ze zápisků Napoleonových důstojníků nebo z korespondence mezi veliteli. Jeho závěry nejsou historiky obecně přijímány, nicméně získaly velký ohlas a vyvolaly ostré diskuse. Samozřejmě i proto, že Ribbe Napoleona označil za „vynálezce“ prototypu plynových komor.

Podle něj Napoleonovi vojáci v podpalubí pro tyto účely vyčleněných lodí vraždili černochy oxidem siřičitým, který vznikal spalováním síry.

Nějaké podobnosti by tedy být mohly.

Konference ve Wannsee

Židy je třeba vyhladit. Co nejrychleji, co nejefektivněji. To bylo téma konference ve Wannsee 20. ledna 1942. I konference byla rychlá a efektivní. Patnáct vojáků, politiků a úředníků narýsovalo obrysy holokaustu za hodinu a půl.

Dokdy se to smí?

Historik Peter Hicks z výzkumného střediska nadace Fondation Napoleon Ribbemu oponuje. „Císař byl mužem své doby a je třeba ho vidět v dějinném kontextu,“ říká Hicks. „Historie je složitá a zvláštní. Napoleon je její součástí, v dobrém i ve zlém.“

Dostáváme se tak k důležité otázce. Dokdy je z našeho dnešního pohledu člověk „mužem (ženou) své doby“? Neboli: Odkdy už nejsou povoleny masové vraždy, rasismus, sexismus, válečná agrese…? Ve kterém okamžiku jsme se stali těmi humánními, demokratickými, lidská práva uznávajícími bytostmi, které ty zločiny odsuzují a odmítají je brát prostě jako součást historie?

Rok 1802 je pro rasismus a válečné masakry ještě OK? Dobrá - tak kde se to láme? U Hradce Králové? U Ypres? V Osvětimi? V Hirošimě? V gulazích? V Srebrenici? V Iráku? U Buči?

Myslím, že vůbec neškodí mít na historii „dvojí metr“. Jeden akademický a druhý hodnotový. Podle toho druhého není nejmenší důvod Napoleona oslavovat. A je dokonce dobrý důvod pro to, aby se styděl člověk, který se nechal nachytat v uctivém gestu u jeho hrobky, sochy nebo obrazu.

K čemu jsou nám takové ikony? Rasisté, megalomanští válečníci, masoví vrazi? Děti své doby? Možná.

Můžeme jen doufat, že nikoli té naší.

Reklama

Doporučované