NATO, Varšavská smlouva a beznaděj dějin

Nejprve základní fakta: Za počátek studené války považují někteří historici projev Winstona Churchilla ve Fultonu v roce 1946. Mluvil v něm o „železné oponě“, která rozdělila kontinent „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu“.

O tři roky později vzniklo NATO. V roce 1955 se Spolková republika Německo stala jeho členskou zemí. O necelý týden později vzniká Varšavská smlouva – protipól NATO vytvořený Sovětským svazem, jehož součástí je i Německá demokratická republika.

A nyní pozadí. Obraz zničené země. Nedůvěry a temné budoucnosti.

Evropa po dvou světových válkách. Desítky milionů zabitých, zmrzačených, zraněných lidí. A zmatených lidí, lidí bez iluzí, bez naděje. Zhrozených tím, co se postupně dovídají. O holokaustu. O gulazích. O krutosti, kterou si normální člověk neumí představit.

Města v troskách, bída. „Železná opona“ vztyčená mezi nedávnými vítěznými spojenci. Sovětská rudá armáda se zastavila ve střední Evropě. A Západ se bojí, že bude postupovat dál.

Lidé jsou snadnou kořistí pro ideology z obou stran železné opony. Mají strach. A touží po tom, aby budoucnost byla jiná. Aby se ten děs už nikdy nevrátil. Hledají pevnou půdu. A odpověď na otázku, kdo vlastně tu válku vyhrál? A kdo může tu lepší a bezpečnější budoucnost garantovat.

Jak to mají vědět?

Snad to byla jedinečná příležitost k tomu, aby politici hledali kompromisy. Aby se snažili v maximální možné míře dohodnout. Aby zkušenost dvou válek pro ně byla mantinelem, který jim prostě nedovolí odejít od jednacího stolu, dokud nenajdou přijatelné řešení.

Nestalo se. Začala studená válka, závody ve zbrojení. Místo kompromisu převládl princip „buď my, nebo oni“.

Supervelmoci si svět po konci války nerozdělily pouze v Evropě. Tak například Koreu, od roku 1910 okupovanou Japonskem, přetnula 38. rovnoběžka. Místní vydání železné opony. Severní, „komunistická“ Korea v roce 1950 hranici překročila a napadla svého jižního souseda.

Korejská válka trvala tři roky. Na straně „jihu“ bojovali američtí vojáci, „sever“ podporovala Čína a Sovětský svaz. Během války si Američané poprvé začali pohrávat s myšlenkou opětovného vyzbrojení Německa a jeho začlenění do NATO. Silný spojenec ve střetu s východním blokem chyběl. Pragmatický pohled velmoci, která chtěla především „zadržovat komunismus“- a evropskou situaci vnímala pohledem přes Atlantik.

Pět let po konci války to byla ale pro některé evropské země, zejména Francii, těžko přijatelná myšlenka. Objevuje se tu několik typických motivů, které světovou politiku více či méně intenzivně provázejí dodnes.

Napětí mezi Spojenými státy a některými jejich evropskými spojenci, především Francií. Snaha evropských států vybudovat vlastní obranné společenství. Snaha, která opakovaně selhává a ústí v poznání, že bez pomoci USA nemá Evropa šanci. Různá míra vstřícnosti západních zemí vůči Sovětskému svazu. Tradičně ve Francii a v Itálii byly silné komunistické strany a odbory a sympatie vůči komunismu byly výrazně vyšší než v Británii.

Výsledek? Evropské obranné společenství nevzniklo. Vzniklo NATO. Američané prosadili vyzbrojení Německa a jeho začlenění do Aliance.

A do tohoto vzrušeného, rozhodně nikoli hladkého jednání mezi západními spojenci předkládá Sovětský svaz svoje návrhy: Obnovme jednotné Německo jako neutrální stát. Dohodněme se na systému kolektivní bezpečnosti bez nepřátelských vojenských paktů. Sovětský svaz dokonce zkoumá možnost stát se členskou zemí NATO.

A ještě v roce 1956 na konferenci v Ženevě, tedy už po začlenění Německa do NATO a vzniku Varšavské smlouvy, Sovětský svaz navrhuje rozpuštění obou bloků a systém kolektivní bezpečnosti.

Jak tomu rozumět?

„Co mohl Sovětský svaz získat vznikem Varšavské smlouvy?“ ptá se historik Michal Burian. „Armády satelitních států ovládal už předtím. Takže proč?“

Podle Buriana jsou vznik Varšavské smlouvy a následné návrhy na rozpuštění obou vojenských paktů jen vyvrcholením „Chruščovovy bubliny“. Propagandy Sovětského svazu, který se chtěl světu prezentovat zároveň jako mírotvorce a zároveň si chtěl uchovat vojenskou převahu v nejaderných zbraních.

Logika je jasná: V roce 1945 se rudá armáda zastavuje ve střední Evropě a zůstává v pohotovosti. Na rozdíl od armád západních spojenců nedochází k demobilizaci. Po konci války má sovětská armáda několikanásobnou převahu v počtu vojáků i pokud jde o těžkou techniku.

„Kolektivní bezpečnost“, sjednocené Německo jako neutrální demilitarizovaný stát, rozpuštění vojenských paktů… Z pohledu Západu by to jednoznačně znamenalo potvrzení sovětské vojenské převahy v Evropě. A riziko, že se tenhle vojenský kolos dá znovu do pohybu. Směrem na západ.

Tohle přetahování o vojenskou převahu ztratilo smysl s objevem a použitím jaderné bomby. Už na Postupimské konferenci si vzal americký prezident Harry Truman stranou sovětského diktátora Stalina a sdělil mu, že USA mají novou výjimečnou zbraň. Pak ji Spojené státy použily. Hirošima a Nagasaki, 100 tisíc mrtvých. A především: demonstrace síly.

Sovětský svaz uskutečnil první úspěšný test jaderné bomby v roce 1949. A začala éra „jaderného odstrašování“. Tak k čemu ta převaha v konvenčních zbraních a v počtu vojáků?

Ta situace překvapivě připomíná dnešek. Západ se bojí možnosti, že ruský kolos se dá do pohybu. Nemá technologickou převahu. Má ale velkou armádu, má tanky, letadla… A především, nelze mu důvěřovat. Chová se iracionálně.

A jaderné zbraně? Vezme si opravdu někdo ze současných politiků na zodpovědnost, že promění odstrašování v realitu?

Je šance ten kolos zastavit?

Zajímavý pohled na závody ve vyzbrojování konvenčními zbraněmi v období studené války přináší americký think tank Rand. Ve dvou ohledech: Za prvé, NATO se jednoznačně soustředilo na převahu v jaderných zbraních. A za druhé: Konvenční převaha Sovětského svazu byla pravděpodobně velmi přeceňována.

Z téhle studie mrazí. Když to zjednodušíme, tak NATO konvenční zbraně příliš nezajímaly, protože sázelo na zbraně jaderné. Přesto nalilo stovky miliard dolarů do konvenční výzbroje, aby vyrovnalo sílu Sovětského svazu. Tu sílu přitom dobře neznalo, propagandisticky ji přeceňovalo.

Laik by mohl říci, jeden závod ve zbrojení zbytečnější než druhý. Proč mít tolik jaderných zbraní, když k apokalypse jich stačí jen několik? A proč mít nové tanky, když se je nikdo neopováží použít?

A dnes, po 70 letech, je to podobné. Vydá se ten kolos směrem na západ? A umíme ho zastavit? A ty jaderné zbraně?

Snad jsou zbytečné.

14. května 1955 podepsali zástupci Albánie, Bulharska, Československa, NDR, Maďarska, Polska a Rumunska ve Varšavě smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.

Jak už řečeno, bylo to spojenectví formální a propagandistické. Alespoň zpočátku to Sovětský svaz se svým vojenským paktem nemyslel příliš vážně.

Absurdita závodů ve zbrojení se tu ukazuje ještě v jedné souvislosti: Jediná velká vojenská akce Varšavské smlouvy byla okupace Československa. Zbraně si Varšavská smlouva vyzkoušela při útoku na svoji členskou zemi.

Varšavská smlouva zanikla se zánikem „východního bloku“. 25. února 1991 se členské státy dohodly na rozpuštění jejích vojenských složek.

Mrazí z toho. Žádný velký válečný konflikt mezi těmi pakty nebyl. Ale zbrojily tak, že utratily miliardy dolarů za zbraně. Aby se vzájemně odstrašily. A aby nebyl žádný konflikt.

Absurdní. Po 80 letech jsme stále ve stejné situaci.