Nedostatek vody. Krize, na kterou se svět nepřipravuje, jak by měl

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čtvrtina světové populace (26 procent) nemá přístup k nezávadné pitné vodě minimálně jeden měsíc v roce. Necelá polovina (46 procent) žije bez bezpečně spravovaných hygienických služeb. Ohromující čísla prezentovala nedávno Organizace spojených národů u příležitosti konference o vodě v New Yorku.

Vodu, která je pro lidskou existenci naprosto zásadní, vnímá část světa jako automatickou věc a ne často ji dokáže docenit. Naopak v místech, kde není nebo bude v blízké budoucnosti docházet, je stále žádanější a dražší komoditou, náklady na její dovoz, čištění a další zpracování navíc nadále rostou.

Arabský poloostrov, Africký roh, části Indického subkontinentu, západní pobřeží Jižní Ameriky, centrální Asie – oblasti, které se v posledních letech potýkají s bezprecedentním suchem a s ním souvisejícím nedostatkem vody.

Vědci dlouhodobě upozorňují, že jednou z hlavních příčin je klimatická změna. „Klima má určitou variabilitu. Střídají se období, kdy je relativně vlhko a sucho. Kvůli změně se tyto jevy mohou prohlubovat. Roste teplota, zrychluje se výpar a vzniká větší tlak na vodní zdroje, aby se voda doplňovala. Proto je potřeba jí dodávat do systému víc. Změny teplot mají také za důsledek, že se mění odtoky v řekách a míra zásob podzemní vody,“ vysvětluje profesor Martin Hanel z Katedry vodního hospodářství a environmentálního modelování z České zemědělské univerzity, proč je vody v některých částech světa méně.

Problémy s chybějící vodou dopadají podle OSN především na rozvojové země. Lidé, kteří v nich žijí, jsou kvůli rostoucí inflaci, pandemii covidu-19 a dalším faktorům oslabení dlouhodobě a kvůli nedostatku vody se jejich problémy prohlubují.

Jak vypadá život v místech, kde už teď není dost vody, ví expert na vodohospodářství a humanitární pracovník z organizace Člověk v tísni Jan Faltus.

„Působíme třeba v afrických zemích, kde jsou zemědělci závislí především na sezonních deštích, na které byli zvyklí po staletí. Věděli, že přijde déšť, zasejí a potom sklidí. Vzorec je teď ale jiný. Déšť buď přichází pozdě, nepřijde vůbec nebo naopak zaprší do sklizně a úrodu to znehodnotí, protože zplesniví. Koloběh vody v přírodě má čím dál silnější dynamiku. Navíc, pokud prší, tak opravdu hodně, a pokud ne, tak je sucho. To vše kvůli měnícímu se klimatu,“ popisuje Faltus.

Potíže s vodou především v rozvojových zemích se netýkají jen pitné vody nebo té, kterou potřebují zemědělci. Souvisí také s hygienou nebo s dalšími obory podnikání.

Výmluvný příklad: asi půl miliarda lidí se stále musí vyprazdňovat pod širým nebem. Světová zdravotnická organizace a dětský fond UNICEF dále uvádí, že přibližně třetina lidí neměla v roce 2020 v domácnosti zařízení na umytí rukou. V roce 2021 pak každé desáté zdravotnické zařízení nemělo sanitační vybavení a přibližně 857 milionů lidí nemělo ve zdravotnickém zařízení k dispozici vodu, uvádí vědecký server The Nature.

To může pro lidi žijící v těchto podmínkách znamenat mimo jiné snazší šíření nebezpečných nemocí nebo možnou kontaminaci zdrojů pitné vody.

Problémem je nicméně i opačná situace – pokud se v důsledku prudkých dešťů, záplav nebo monzunů země potýkají naopak s příliš velkým množstvím vody. To je aktuálně případ Pákistánu, jehož území bylo loni z třetiny zaplavené kvůli bezprecedentním dešťům.

Přestože život bez vody trápí až dvě miliardy lidí, její spotřeba v globálním měřítku stoupá. V posledních čtyřiceti letech o jedno procento ročně „a očekává se, že do roku 2050 poroste podobným tempem. Především kvůli kombinaci růstu populace, socioekonomického rozvoje a měnícího se vzorce spotřeby“, uvádí německý server Deutsche Welle.

Podle OSN ale míří největší množství vody (70 procent) do zemědělství.

„Na rozdíl od průmyslu nebo energetiky, voda, která se spotřebuje v zemědělství, se po využití ztratí ze systému. V energetice, příkladem jsou vodní elektrárny, vyrobíme energii a vodu stále můžeme spotřebovat. Podobné je to i v případě tepelných elektráren, kdy se voda využívá k chlazení a vypaří se jen zlomek. Právě zemědělství proto nejvíce pohlcuje vodní zdroje,“ říká profesor Hanel.

Především v rozvojových zemích pak často nedokážou vodu zadržet. „Například v zemích subsaharské Afriky to často souvisí s nedostatečně rozvinutým vodním managementem a správou vodních zdrojů. Ten systém byl vždycky křehký, a pokud přijde jakýkoliv menší šok, má zásadní dopady. Ať už jde o déšť, snižování hladiny, míry podzemních vod, v ten moment se celý systém dostává do problémů, protože není robustní,“ popisuje humanitární pracovník Faltus.

„Vlády nebo samosprávy, které by měly být za tento zdroj zodpovědné, protože se jedná o jedno ze základních lidských práv, selhávají. Nejsou nastavené mechanismy ze strany politiků, regulace a zákony,“ dodává a zdůrazňuje, že to kromě subsaharské Afriky platí i pro další části světa.

Nepřipravení na roky bez období dešťů tak zůstávají například pastevci v Somálsku, částech Etiopie a Keni, komunity obývající dnes vyschlé mokřady v jihovýchodním Iráku nebo zemědělci v Argentině.

Řešení, jak se s touto globální výzvou vypořádat, je několik – vytvořit nebo zefektivnit infrastrukturu, větší investice do technologií a udržitelného zemědělství, podpora ohrožených komunit.

Podle Faltuse se nicméně v rámci těchto diskuzí málo hledí na řešení možných příčin. „Hasíme požár, ale neřešíme prevenci. Například posílením struktury zmírníme dopady. Ano, zlepší se situace, pokud dojde k modernizování infrastruktury, ale neřešíme, kde mají problémy počátek,“ říká v narážce na klimatickou krizi.

Voda podle některých expertů není tématem ani na mezinárodní úrovni. Podle zvláštního zmocněnce Nizozemska pro mezinárodní otázky vody Henka Ovinka nebyla prioritou na konferenci o potravinové bezpečnosti v roce 2021 ani na loňském klimatickém summitu COP27 v egyptské Káhiře, uvádí Nature.

Podobného názoru je i zástupkyně generálního ředitele vodohospodářské výzkumné organizace (IWMI) Rachel McDonnellová. „Nejjednodušší odpovědí je, že voda (jako samostatné téma) nebyla v agendě mezinárodní politiky udržitelného rozvoje na předním místě. Aspoň dosud ne,“ tvrdí.

Již zmiňovaná konference OSN v New Yorku zaměřená na vodu pak proběhla po několika desetiletích.

Podle Faltuse z Člověka v tísni je možným důvodem skutečnost, že pro některé národy je voda komoditou, která prostě existuje, výzvy s ní spojené není třeba řešit.

„Jedním z největších problémů je, že některé země nedokážou docenit hodnotu vody. Dám vám příklad. Stále více teď pracujeme na projektech, kde se voda čerpá pomocí solární energie. Fotovoltaika je levná, dostupná, a provozní náklady jsou minimální nebo nulové. Slunce vám celý den čerpá vodu z podzemí a vlastně tímto způsobem si pak lidé myslí, že je voda prakticky zadarmo,“ popisuje příklad z praxe.

Život bez vody může mít v globálním měřítku dalekosáhlé dopady – například migraci. Podle předpovědí OSN a Světové banky může sucho ohrozit do roku 2030 až 700 milionů lidí, kteří budou nuceni opustit jejich domovy.

„Lidé, kteří dlouhodobě čelí neúrodě, suchu nebo povodním se snáze radikalizují a tíhnou k násilným řešením. (Chybějící voda) dokáže zvyšovat napětí a to zejména v oblastech, kde je alokovaná – z velkých toků… Na místech, kde třeba nespravedlivě došlo k zabrání vodních zdrojů, je vyvíjený větší tlak na hledání politického řešení, které se ale může projevit i násilím,“ popisuje další výzvu profesor Hanel.

Tímto tématem by se měl v budoucnu zabývat loni vzniklý panel pro vodní spolupráci na všech úrovních po celém světě, The Transboundary Water Cooperation Coalition, uvádí Nature.

Pokud se bude dostupnost vody v různých komunitách vyvíjet podobně jako dosud, může v roce 2030 stále žít bez pitné vody kolem 1,6 miliardy lidí, cituje časopis data UNICEF a OSN.