Nejde jen o projekt Trumpových. Přetekla frustrace, říká albánský expert

/Od zvláštní zpravodajky v Albánii/

Večer po večeru pochodují centrem Tirany tisíce lidí. V rukou protivládní transparenty, na sobě albánské vlajky.

Albánie zažívá jednu z největších bouří, kterou odstartovaly plány miliardáře Jareda Kushnera, zetě amerického prezidenta Donalda Trumpa, postavit obří luxusní resort v chráněné přírodní oblasti na jihu země. Inspirovala ho k tomu prý jeho žena Ivanka Trumpová.

Právě tento případ podle demonstrantů ale poukazuje na hlubší problémy země. Za vlády premiéra Ediho Ramy značně vzrostl turistický ruch země. Ale podle kritiků z toho těží zejména soukromí investoři na úkor místních obyvatel. Albánci v ulicích pak popisují, že životní podmínky v zemi se mezitím horší.

„Současné protesty výrazně odrážejí strukturální problémy albánského systému vládnutí, který je úzce spojen s posledními zhruba třinácti lety politického vývoje v zemi. V jádru jde o to, že lidé mají dlouhodobě pocit, že věci jako transparentnost, kontrola moci nebo nezávislost institucí nefungují tak, jak by měly. A zároveň že politici nejsou dostatečně odpovědní za svá rozhodnutí,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy albánský politolog Afrim Krasniqi z Institutu pro politologická studia v Tiraně.

Tirana už třetím týdnem protestuje. Z odporu proti výstavbě luxusního resortu se stala hlubší krize a lidé žádají i rezignaci premiéra. Jak současné protesty chápat v širším kontextu albánské politiky a důvěry veřejnosti ve státní instituce?

Protesty nelze chápat jen jako reakci na jeden konkrétní spor nebo jednotlivý developerský projekt. Ve skutečnosti jsou spíš projevem mnohem hlubší a dlouhodobější krize důvěry mezi občany a politickým systémem v Albánii.

V posledních letech se v zemi postupně hromadí frustrace z toho, že se stále opakují stejné problémy - korupce, nedostatečná politická odpovědnost a také pocit, že se u moci střídají pořád stejné elity, které se jen různě přeskupují.

A z pohledu části veřejnosti to vytváří dojem, že stát nefunguje primárně ve veřejném zájmu, ale spíš v rámci uzavřených vazeb a dohod úzkých skupin.

Takže se dá říct, že Kushnerův projekt byl jen poslední kapkou v dlouholeté nespokojenosti?

Ano, pro mnoho lidí jde o vlekoucí se problém, který se postupně kumuloval a teď vyústil v otevřené protesty. Mají tak silnou odezvu, protože navazují na něco, co společnost vnímá už řadu let.

Důvěra ve státní instituce je dlouhodobě nízká. Stále více občanů má navíc pocit, že jsou z rozhodování o klíčových otázkách vyloučeni. Ať už jde o veřejný majetek, využívání přírodních zdrojů nebo celkové směřování země. V některých případech to lidé vnímají až tak, že se rozhoduje bez nich, přestože jde o věci, které se jich přímo dotýkají.

A právě proto ty protesty nejsou jen reakcí na vládu nebo jeden konkrétní projekt. Míří na širší způsob vládnutí - tedy na to, jak se v zemi rozhoduje. Mnoho lidí má pocit, že klíčová rozhodnutí nevznikají v otevřeném a transparentním procesu, ale spíš v zákulisí, v rámci různých dohod mezi úzkými skupinami aktérů.

Demonstrace „proti něčemu“, ale i „za něco“ - proti menší průhlednosti a větší odpovědnosti politiků a zároveň pro systém, ve kterém mají občané reálnější vliv na rozhodování a stát s nimi jedná otevřeněji.

Premiér Edi Rama ale argumentuje tím, že projekty přinesou peníze z turismu a růst HDP. Kritici naopak tvrdí, že zisky skončí u úzké skupiny. Jak to tedy je?

Tady je důležité začít jednou věcí: samotné zahraniční investice nejsou problém. Naopak - pro Albánii jsou důležité a do určité míry i nezbytné, pokud se chce ekonomicky rozvíjet.

Nynější hněv veřejnosti ale poukazuje na zásadní problém ve způsobu, jakým jsou v Albánii často realizovány strategické investiční projekty a jakým způsobem do země vstupuje zahraniční kapitál.

Zahraniční investice se stávají problematickými ve chvíli, kdy jsou prosazovány prostřednictvím neformálních politických vazeb, bez dostatečné transparentnosti, veřejné debaty a jasně vymezené institucionální odpovědnosti.

A to je v zemi dnes běžný proces?

Ano, mnoho občanů má pocit, že strategické projekty nejsou vždy myšlené jako nástroj národního rozvoje, ale spíše jako dohody uzavírané mezi politickými představiteli, místními ekonomickými elitami a zahraničními investory.

To pak posiluje dojem, že s veřejným majetkem, zejména s pobřežními oblastmi a atraktivními turistickými lokalitami, je nakládáno bez dostatečné veřejné kontroly a bez skutečně transparentního rozhodovacího procesu.

A pokud chce země být součástí Evropské unie, měla by zároveň dodržovat pravidla, která stojí na právním státu, environmentálních standardech, ochraně veřejného zájmu a demokratických principech.

Pokud zahraniční investoři vstupují do země prostřednictvím osobních politických vazeb namísto transparentních institucionálních mechanismů, oslabuje to důvěru veřejnosti nejen v konkrétní projekty, ale i ve stát jako takový a jeho schopnost jednat v zájmu občanů.

Jak moc hluboký je to ale problém v albánských institucích? Zní to jako, že nejde pouze o systém jednoho člověka.

Současné protesty výrazně odrážejí strukturální problémy albánského systému vládnutí, který je úzce spojen s posledními zhruba třinácti lety politického vývoje v zemi.

Když chybí dostatečná kontrola a otevřený proces, vzniká prostor pro neformální rozhodování - tedy pro dohody „za zavřenými dveřmi“. A v takové situaci pak část společnosti začne mít pocit, že s veřejným majetkem se nakládá, jako by byl soukromý.

Věci jako transparentnost, kontrola moci nebo nezávislost institucí nefungují zkrátka dlouhodobě tak, jak by měly. A zároveň politici nejsou dostatečně odpovědní za svá rozhodnutí, nejsou souzeni.

To pak vytváří dojem, že instituce sice existují na papíře, ale v praxi nemají takovou váhu, jakou by měly mít – buď jsou slabé, nebo jsou pod silným vlivem politických a ekonomických zájmů.

Lidé ale chtějí silnější a nezávislejší instituce, víc transparentnosti a větší kontrolu toho, jak se rozhoduje. Jinak řečeno - bez těchto změn se podobné konflikty budou pravděpodobně dál opakovat.

Mluví se o tom, že rozhodnutí stavět na ekologicky zranitelných místech může ohrozit cestu země do EU. Jak si Albánie v procesu evropské integrace stojí?

Celá situace kolem investic by se měla vnímat jako součást dosud nedokončené demokratické transformace Albánie. Země sice v posledních letech dosáhla určitého pokroku a pokračuje na cestě k členství v Evropské unii, zásadní výzvou ale nadále zůstává kvalita demokracie, fungování právního státu a skutečná efektivita veřejných institucí.

Odpor veřejnosti teď ukazuje, že evropskou integraci nelze redukovat pouze na technická vyjednávání, harmonizaci legislativy nebo diplomatická prohlášení.

Pro občany znamená evropská integrace především transparentní správu věcí veřejných, ochranu veřejného zájmu, dodržování environmentálních standardů, férovou hospodářskou soutěž, nezávislé instituce a rovnost všech před zákonem.

Co to tedy znamená pro další vývoj?

Pokud se chce Albánie stát součástí Evropské unie, musí prokázat, že strategická rozhodnutí přijímá v souladu s evropskými standardy. To zahrnuje otevřené konzultace s veřejností, ochranu životního prostředí, institucionální transparentnost a odolnost vůči vlivu úzkých ekonomických a politických zájmových skupin.

Zároveň by ale Evropská unie neměla nahlížet na Albánii pouze prizmatem regionální stability. Stabilita sama o sobě nestačí, pokud není doprovázena fungující demokracií.

Albánie zažila stabilitu i v období autoritářského režimu, avšak to, co dnes občané požadují, je stabilita demokratická - tedy systém založený na respektu k právům občanů, odpovědnosti politických představitelů, vládě práva a důvěře veřejnosti v instituce.

V tomto smyslu nejsou protesty projevem odporu vůči evropské integraci. Naopak, jsou s evropskou myšlenkou úzce spjaty. Představují občanský požadavek, aby byla Albánie spravována podle stejných demokratických a právních standardů, jaké platí v členských státech Evropské unie.