„Dřív jsem potřebovala spoustu věcí, dnes jsem šťastná za dvě ruce a dvě nohy“

V centru Superhumans (Superlidé) ve Lvově na západě Ukrajiny pečují o ty, kteří při bojích na frontě přišli o končetiny.

Jde o jedno z nejvýznamnějších rehabilitačních zařízení v zemi. „Máme přes 3000 pacientů a měsíčně propustíme zhruba 150 až 200 lidí. Fungujeme jako chirurgické oddělení, ale máme i rehabilitační a protetické oddělení,“ přibližuje pro Seznam Zprávy jeho ředitelka Olga Rudnevová.

Pracují už prý na hraně svých kapacit, protože nemocnice nikdy nebyla budována pro tak vysoký počet pacientů a poptávku po péči se nyní nedaří plně pokrýt - pacientů přibývá rychleji, než je systém schopen zvládat. Část z nich proto přebírají partnerské organizace.

„Spousta lidí je ‚uvězněná‘ ve zdravotnickém systému a čeká, až je přijmou specializovaná centra. Mnoho lidí je také stále na frontě a čeká na evakuaci. Zatímco spolu mluvíme, jsou na frontové linii lidé, kteří jsou zranění už celé týdny a kvůli situaci je není možné dostat do nemocnice,“ říká v rozhovoru.

Zároveň podle ní nejde jen o kapacity. „Je to také o tom, že už čtvrtý rok žijeme ve válce. Situace na Ukrajině se stále zhoršuje, život obyčejných lidí je těžší.“

V souvislosti s probíhajícími jednáními o ukončení ruské agrese říká, že představa případných územních ústupků je pro řadu zraněných vojáků těžko přijatelná. Pro mnohé by šlo o popření obětí, které během obrany své země přinesli.

Pamatujete si na prvního pacienta, u kterého jste si uvědomila, že vaše centrum může být něčím mnohem větším, než jste původně plánovali?

Ano, byl jím Denis. Teď už je součástí našeho týmu, ale když jsem ho viděla poprvé, měl trojnásobnou amputaci – přišel o obě dolní končetiny a jedno rameno. Okamžitě mě ohromil a řekla jsem si: „Tohle je přesně pro Superlidi.“

Všichni mu přitom tvrdili, že už nikdy nebude chodit. My ho ale s našimi protézami vzali do Německa, protože na Ukrajině mu odmítli poskytnout jakoukoliv pomoc. V Německu mu doktoři říkali: „Ty už chodit nebudeš, vysoká trojnásobná amputace – to není možné.“ V té době mu bylo asi 23 let.

Dnes už chodí, a to i bez berlí. Bydlí sám, stará se o svůj byt, vaří si a jezdí do práce na motorce. Když ho takto vidím každý den, uvědomuji si, že je možné všechno. Byl mezi prvními pacienty, kteří se skutečně zapojili do našeho projektu. Teď se věnuje náročným sportům a sbírá sportovní medaile.

Fotografie z centra Superhumans:

Kolik pacientů jste zatím ošetřili a jak rychle jejich počet roste?

Máme přes 3000 pacientů a měsíčně propustíme zhruba 150 až 200 lidí. Fungujeme jako chirurgické oddělení, ale máme i rehabilitační a protetické oddělení – pokrýváme všechny směry. Nikdy jsme nemocnici pro takový počet pacientů nestavěli, ale poptávka je tak vysoká, že ji nestačíme pokrývat.

Co bylo nejtěžší, když centrum začalo růst rychleji, než se čekalo?

Není to jen o rychlém růstu a větším počtu pacientů. Je to také o tom, že už čtvrtý rok žijeme ve válce. Situace na Ukrajině se stále zhoršuje, obyčejný život je těžší. Najít nové lidi do týmu je stále složitější – musíte je najít, vyškolit a pak udržet. Lidé se vyčerpávají, protože každý den pracují s pacienty s velmi vážnými zraněními.

Svět je už trochu unavený pomáhat Ukrajině, přesto teď potřebujeme podporu víc než na začátku. Ve všech směrech. Fundraising, získávání dalších zdrojů, zvládání rostoucího počtu pacientů, vyhoření personálu, hledání nových lidí. Je to náročné, ale to vůbec neznamená, že bychom měli přestat. Musíme pokračovat a držet krok.

Z toho, co vidíte přímo v terénu, mění se s postupem války charakter zranění, která ošetřujete?

To se mění neustále. Na začátku války jsme víc viděli zranění způsobená střelnými zbraněmi a také ztrátu dolních končetin kvůli lidem, kteří šlapali na miny. Teď kvůli dronům vidíme víc zranění horní části těla – obličeje, mozku, horních končetin. Přitom stále přetrvává spousta zranění dolních končetin, protože věci dopadají shora.

Takže zranění se mění a zároveň komplikují. Dalším velkým problémem je, že evakuace z fronty je stále obtížnější kvůli dronům a také kvůli Rusům, kteří naše lékaře neustále bombardují drony. Někdy nelze pacienta evakuovat i několik dní, takže když dorazí do nemocnice, bývá už s infekčními komplikacemi a často s vysokými amputacemi.

Jsou stále lidé, kteří se ještě nedostali k pomoci?

Ano. Spousta jich je „uvězněná“ ve zdravotnickém systému a čekají, až je přijmou specializovaná centra. Mnozí jsou také stále na frontě a čekají na evakuaci. Zatímco spolu mluvíme, jsou na frontové linii lidé, kteří jsou zranění už celé týdny a kvůli situaci je není možné dostat do nemocnice.

Bohužel dnes nemůžeme garantovat takzvané „zlaté hodiny“ jako třeba v Iráku nebo Afghánistánu, tedy prvních 60 minut po vážném zranění, kdy je největší šance zachránit život a minimalizovat komplikace.

Nemůžeme zajistit stejnou úroveň péče pro každého, hodně záleží na tom, kde se zraníte, kdy se tam dostanete a kdo se vás ujme.

Říkala jste, že Ukrajina teď potřebuje víc pomoci než kdy dřív. Nemáte obavu, že svět může postupně otupět?

Doufám, že ne. Lidé si vždy budou vybírat mezi dobrem a zlem, ale je pravda, že zájem o Ukrajinu bude časem slábnout. Musíme si uvědomit, že čím horší je situace na Ukrajině, tím větší hrozba je to pro naše evropské partnery. Tahle válka nekončí na Ukrajině a musíme si to připomínat. Není to jen o Ukrajině.

Myslíte, že to Evropa a Západ skutečně chápou?

Některé země ano, zejména ty, které dobře vědí, co je Rusko zač a jakým způsobem uplatňuje svou moc. Ale jiné tomu stále úplně nerozumějí.

Kdybyste teď mohla evropským a americkým politikům poslat jeden naléhavý vzkaz, jaký by byl?

Nechci znít tragicky nebo alarmisticky, ale připravte své zdravotnické systémy na krizi - ať už válečnou, nebo způsobenou přírodní katastrofou. To je to, co vás podrží, když se něco stane. A podporujte Ukrajinu, protože dokud stojí Ukrajina, stojí i svět.

Jak moc jste závislí na mezinárodních dárcích? Co by se stalo, kdyby se pozornost světa přesunula jinam?

Na mezinárodní podpoře a zahraničních dárcích jsme plně závislí. Abychom tuto válku vyhráli, potřebujeme mezinárodní pomoc. Svět si navíc uvědomuje, že to není válka mezi Ukrajinou a Ruskem — je to válka mezi Ruskem a zbytkem světa, která se odehrává na ukrajinském území. Potřebujeme podporu, abychom vyhráli a ochránili zbytek Evropy i světa před zlem.

Jak v této chvíli vnímáte Česko jako partnera?

Na politické úrovni bohužel necítíme příliš velkou spolupráci, což je škoda. Zároveň ale vidíme obrovskou podporu ze strany obyčejných lidí, české veřejnosti, která pro Ukrajinu dělá opravdu hodně. Cítíme silnou podporu od běžných občanů.

Možná teď není ideální čas pro politickou podporu Ukrajiny, ale setkali jsme se s mnoha proukrajinskými politiky i lidmi ve vládě, což je velmi dobré znamení.

S ukrajinskou vládou spolupracujete?

Ano, velmi úzce. První dáma Ukrajiny Olena Zelenská je členkou správní rady naší nadace. Všechny naše aktivity koordinujeme s ministerstvem pro veterány i ministerstvem zdravotnictví, aby se naše práce nepřekrývala a neplýtvali jsme zdroji.

Když něco plánujeme, ptáme se: „Potřebujete nás tady? Máme působit v tomto regionu? Můžeme převzít tyto pacienty?“ Pacienti oficiálně spadají pod stát, takže s vládou spolupracujeme velmi úzce.

Pokud jde o současná mírová jednání, jak jejich výsledky ovlivňují lidi přímo na frontě? Na místě, kde se válka skutečně odehrává.

Dám vám jednoduchý příklad: V našem centru máme muže, kteří přišli o končetiny, a jejich spolubojovníci celé dny bojovali o deset metrů čtverečních území. Nedokážu si představit, že bych za nimi přišla a řekla: „Vzdáme se těchto území a předáme je Rusku.“

Oni bojovali o každý metr a doslova tam nechali část svého těla. Nevidím způsob, jak jim říct: „Děkujeme za službu, ale tuhle část Ukrajiny už nepotřebujeme, vaše oběť byla zbytečná.“ Pro mě je to velmi jednoduché.

Podobně silnými příběhy jste obklopena téměř denně. Jak emočně náročné to pro vás je?

Bylo by pro mě mnohem horší nedělat během války nic. To by mě stálo ještě víc sil a energie. Na Ukrajině dnes člověk buď bojuje na frontě, nebo dělá něco pro frontu. Pokud neděláte ani jedno, jste morálně mrtví, člověk se uvnitř rozpadá, protože má pocit viny.

Změnila práce s traumatem váš pohled na život?

Naprosto. Jsem nesmírně vděčná, že mám všechny čtyři končetiny, že mám ruce a nohy. Stačí, že se ráno obuju a můžu běžet. Lidé u nás v centru si musí nasadit protézu, udělat první krok. Je to pro ně obrovský výkon.

Pamatuji si dobu, kdy jsem ke štěstí potřebovala spoustu věcí. Dnes jsem šťastná jen proto, že mám dvě ruce, dvě nohy, slyším, nemám neustálé bolesti a můžu se soustředit na život. Připadám si jako nejšťastnější člověk na světě. A tak se cítím každý den.

Co vaše centrum v tuto chvíli potřebuje nejvíc?

Řekla bych, že protetické komponenty. To je nejnákladnější položka našeho rozpočtu. Potřebujeme zdroje na nákup protéz, abychom mohli více lidem vrátit schopnost chodit. Nemusí to být nutně peníze, mohou to být přímo protetické součástky. Ale samozřejmě, že čím víc financí máme, tím víc protéz, nohou i rukou, můžeme lidem zajistit.