Nicolás Maduro: z autobusáka prezidentem a americkým vězněm

Nicolás Maduro vede Venezuelu od roku 2013 a navzdory řadě krizí zůstal v jejím čele až do soboty, kdy na zemi zaútočily USA. Po něm americký prezident Donald Trump oznámil, že Madura i s manželkou zadržely americké síly a převezly je ze země.

K moci se Maduro dostal po smrti Huga Cháveze a zemi přebíral v ekonomické i politické krizi. Během více než deseti let jeho vlády z ní vlastně nevybředla.

První vážnou krizi jeho úřadu ustál v roce 2016, kdy se opozice pokusila o jeho odvolání. Nejvyšší soud ovládaný režimem tehdy označil parlament za nelegální a výrazně omezil jeho pravomoci.

V roce 2017 následovala vlna protivládních protestů, které trvaly několik měsíců. Bezpečnostní složky zasáhly tvrdě, protesty si vyžádaly desítky mrtvých, tisíce zraněných a velký počet zatčených. Politické ústupky nenásledovaly.

O rok později Maduro přežil atentát při veřejném vystoupení, kdy v jeho blízkosti explodovaly drony s výbušninami. V roce 2019 pak čelil nejvážnější mezinárodní výzvě, když se předseda parlamentu Juan Guaidó prohlásil prozatímním prezidentem a získal podporu zhruba 60 států světa. Jeho pokus o armádní převrat na konci dubna však selhal.

V dubnu 2020 skončil neúspěchem i pokus o ozbrojený zásah zvenčí. Skupina venezuelských disidentů a několika bývalých příslušníků amerických speciálních jednotek se pokusila o vylodění s cílem Madura zajmout. Bezpečnostní složky je však zadržely nebo zabily krátce po přistání.

Maduro současně čelí dlouhodobým sankcím, zejména ze strany Spojených států. Washington ho obviňuje z napojení na obchod s drogami a považuje jeho vládu za nelegitimní. Caracas tato obvinění odmítá a označuje je za součást snahy o změnu režimu.

Zdrojem Madurovy stability je především kontrola ozbrojených složek. Opírá se o vedení armády, policii a zpravodajské služby, ale také o polovojenské skupiny colectivos, které působí v městských čtvrtích a venkovských oblastech. Tyto struktury hrají roli při udržování pořádku i politické kontroly. Součástí systému jsou také místní političtí koordinátoři, kteří monitorují situaci v komunitách.

Podpora prezidenta mezi obyvatelstvem je nízká, podle průzkumů se pohybuje kolem 15 procent. Server CNN v profilu o Madurovi píše, že Venezuela během jeho vlády přitom přišla o 72 procent své ekonomiky, demokratickou legitimitu v očích velké části světa a mnoho svých nejdůležitějších mezinárodních spojenců. Agentura Reuters doplňuje, že ze země odešlo přes 7,7 milionu Venezuelanů.

Dalším nástrojem Madurovy vlády je zadržování cizinců, které vláda obviňuje z účasti na spiknutích a teroristických plánech. Západní analytici upozorňují, že část zadržených může sloužit jako vyjednávací prostředek v jednáních se Spojenými státy a dalšími zeměmi.

Maduro aktivně potlačuje opozici. Často nazývá zástupce opozice fašistickými démony nebo naráží na jejich údajně bohatý původ. Před červencovými prezidentskými volbami zakázal vykonávat veřejnou funkci oblíbené opoziční političce Marii Corině Machadové, která v roce 2025 získala Nobelovu cenu míru.

Na počátku 90. let se stal členem Revolučního bolívarského hnutí, které založil Hugo Chávez. Když byl Chávez roku 1992 po neúspěšném pokusu o převrat uvězněn, Maduro se svou budoucí manželkou Cilií Floresovou, která tehdy pracovala jako právnička, bojovali za jeho propuštění. Ještě před tím, než vstoupil do politiky, pracoval jako řidič autobusu.

V roce 1999 byl zvolen do Národního ústavodárného shromáždění a působil také ve druhé komoře, která byla zrušena v roce 2000 a sloučena v Národním shromáždění. Mezi roky 2006 až 2013 byl ministrem zahraničí.