Jeden závod, dvě trasy a cíle: jak se USA a Čína rozcházejí na cestě k AI

Když v úterý večer dosedlo Air Force One cestou do Číny na zastávku v Anchorage, naskočil na palubu muž, který na původním seznamu delegace chyběl. Šéf Nvidie Jensen Huang se k Trumpově návštěvě Pekingu připojil na poslední chvíli, po osobním telefonátu z Bílého domu. Polovodičové čipy z jeho firmy se totiž staly jedním z nejostřejších bodů rivality dvou supervelmocí a obě strany vědí, že se o nich během dvoudenního setkání bude mluvit.

Není to jediná tvář ze špičky byznysu – Trumpa doprovázejí k čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi také šéfové společností Apple a Tesla, Tim Cook a Elon Musk. Skladba delegace zhruba odpovídá agendě: polovodiče, letadla, energetika, zemědělství, finance. Huangova přítomnost se v tomto kontextu dala čekat. Firma, kterou vede, dosáhla v říjnu 2025 tržní kapitalizace přes pět bilionů dolarů, a je veřejně viditelným symbolem soupeření Washingtonu a Pekingu.

Hardware Nvidie totiž pohání do velké míry vývoj nových podob umělé inteligence. A z té se v obou zemích stalo strategické aktivum, které státy chtějí mít alespoň do určité míry pod kontrolou.

Americké technologické firmy se v poslední době zbláznily do datacenter. Pětice největších takzvaných firem investorů do výpočetních středisek (Alphabet, Amazon, Meta, Microsoft a Oracle) podle propočtu Morgan Stanley plánuje letos kapitálové výdaje 800 miliard dolarů a pro rok 2027 dokonce 1,1 bilionu. To je zhruba 3,3 % amerického HDP.

Umělá inteligence tak je a dál bude klíčovým oborem americké ekonomiky. V prvním čtvrtletí roku 2026 rostl segment spojený s AI o 31 %, zbytek americké ekonomiky jen o 0,1 %. Mimochodem, Trumpovi přitom AI maří politicky žádané snížení obchodního deficitu, protože podstatnou část výdajů tvoří dovážené čipy a komponenty (například z Tchaj-wanu, jehož přebytek obchodní bilance se vyšplhal na 24 % HDP).

Americký přístup k umělé inteligenci nese genetickou stopu Křemíkového údolí. Vznikl v prostředí, kde se desítky let mluvilo o AI jako o technologii, která změní vše a může i zničit svět.

Ilja Sutskever a Sam Altman psali o cestě k umělé obecné inteligenci (AGI) už v polovině první dekády tohoto století a někteří dnešní kolegové ještě dříve. Tato linie myšlení, smíšená s kulturním vlivem sci-fi od Terminátora po Matrix, dala vzniknout dnešní strategii nejvýznamnějších laboratoří.

OpenAI, Anthropic ani xAI necílí na to, aby byly ve vývoji AI lepší než konkurence. Cílí na to, aby postavily systém obecně inteligentnější než člověk. Pokud sázka vyjde, vítěz získá technologickou výhodu, kterou bude zbytek světa těžko dohánět (majitel takové AI prostě světu „ujede“).

Logika „vítěz bere vše“ vysvětluje, proč Washington tak zarputile brání čínskému přístupu k nejpokročilejším čipům. Exportní kontroly zavedené v roce 2022 (a od té doby každoročně zpřísňované) mají zabránit, aby si Čína postavila vlastní datová centra na úrovni těch amerických.

Na papíře dávají smysl, v praxi však mají hodně děr (Nvidia vyrábí pro čínský trh dosažitelné verze čipů, pašování probíhá, čínské firmy získávají výpočetní kapacity přes třetí země) a Trump sám pravidla několikrát změnil. Den před summitem Washington dokonce povolil prodej čipu Nvidia H200 deseti čínským firmám. Jednání s Pekingem nezačínají z neutrální pozice – a všichni hráči to vědí.

Pohled na umělou inteligenci v Pekingu je i kvůli omezením přístupu k čipům – ale nejen kvůli nim – úplně jiný. Dobře to ukazuje epizoda z ledna 2025, kdy čínský startup DeepSeek představil model s parametry srovnatelnými s tehdejšími americkými špičkami – a přitom „vytrénovaný“ s výrazně nižšími náklady. Na konci ledna 2025 v reakci ztratila Nvidia v jediném dni 600 miliard dolarů tržní hodnoty, nejvíc v historii americké burzy.

Od té doby se podobné momenty s každým novým čínským modelem (Qwen, Moonshot Kimi-K2, Z.ai) opakují – ovšem šoky jsou stále slabší. Trhy už nereagují panikou, čínské modely se staly normální součástí oboru. Za nejlepšími modely amerických firem mají co do výkonu obvykle zhruba půlroční zpoždění - zato bývají levné.

„Vnitřnosti“ čínských modelů totiž odráží podmínky, ve kterých vznikají. Omezený přístup k nejpokročilejším čipům donutil tamní vývojáře hledat efektivitu. Mixture-of-experts architektury aktivují pro každý token jen část parametrů, DeepSeek Sparse Attention snižuje výpočetní nároky původního transformerového mechanismu, Qwen jede s agresivní čtyřbitovou kvantizací.

Pro americké laboratoře jsou tyto a podobné „triky“ při vývoji modelů volitelnou položkou, (americká datacentra zvládnou i výpočetně náročnější postupy), pro čínské firmy je to nutnost.

Americké exportní kontroly Čínu sice zpomalily v krátkém horizontu, ale zároveň urychlily její cestu k efektivitě a soběstačnosti.

Čínská strategie nese oficiální název „AI Plus“. Vznikla z národního plánu z roku 2017 a později z explicitnějších programů s horizontem do roku 2027. Zásadní rozdíl proti americkému přístupu spočívá v tom, že AI Plus se o „obecné umělé inteligenci“ nezmiňuje ani jedním slovem. Cílem je zapojení umělé inteligence do tradičních sektorů: výroba, zdravotnictví, zemědělství, veřejná správa.

Místní úřady tak mají od Pekingu nastavená jasná pravidla: mají podporovat konkrétní aplikace AI v regionu, ne abstraktní výzkum. Výsledkem je země s více než 40 tisíci chytrých továren.

AI Plus zapadá do delší linie čínské průmyslové politiky, která stojí na postupném budování technologické a výrobní převahy v jednotlivých odvětvích. Solární panely, baterie, elektromobily i drony prošly podobným vzorcem. Začátek levnou výrobou, postupné dorovnání kvality, nakonec dosažení dominantního postavení na globálním trhu. AI je v tomto seznamu jen další položkou.

Dodejme, že tato strategie rozhodně není zadarmo, naopak má svou cenu. Například ze své podstaty ohrožuje průmysl, a tedy i ekonomiku obchodních partnerů Pekingu. Pokud má totiž čínská strategie fungovat, čínský průmysl postupně vytlačuje domácí produkci v jiných zemích – a to se neobejde bez reakce. Dnešní debata v Evropské unii o ochraně před čínským dovozem je toho symptomem.

Čínské laboratoře tedy nezávodí o zázračnou technologii, která by „změnila všechno“. Závodí o to, aby čínské modely byly dost dobré, dost levné a dost rozšířené, a aby je svět používal. Šéf Airbnb Brian Chesky veřejně uvedl, že jejich zákaznický agent jede převážně na čínském modelu Qwen – na úkol stačí a je levný. Často prostě stačí být „dost dobrý“.

Rozdíl mezi oběma strategiemi přitom ovlivňuje i náladu veřejnosti v obou zemích. Číňané jsou podle dostupných průzkumů zavádění AI výrazně přístupnější než Američané. Snad proto, že jim umělá inteligence v každodenním životě většinou pomáhá s nějakými dílčími úkoly. Naopak v USA „čarodějové“ ze Silicon Valley vytváří technologie, které by – pokud se jejich sliby splní – mohly většinu lidí nahradit.

Stojí proti sobě tedy nikoliv dvě strategie pro tutéž věc, ale dva závody s odlišnými cílovými páskami. USA ze všech sil spěchají k nejmocnějšímu modelu na světě – a přitom otevřené říkají, že kdo dřív přijde, ten dřív bere. Čína naproti tomu v tuto chvíli směřuje spíše k tomu, aby umělá inteligence byla levný a všudypřítomný vstup do ekonomiky, podobně jako kdysi elektřina.

Summit obou vůdců – Donalda Trumpa a Si Ťin-pchinga – těžko postoje obou zemí zásadně změní. Šéf Bílého domu si přivezl Huanga, aby vyjednal lepší podmínky pro prodej čipů. Komunistický lídr chce výměnou potvrzení obchodního příměří a omezení amerických zbrojních dodávek na Tchaj-wan. Obě strany mají co nabídnout a o čem jednat, ovšem žádná nemá to, co ta druhá nejvíce chce.

Pokud ze setkání v Pekingu nakonec něco vzejde, půjde nejspíš o dvě věci. Tou první může být prodloužení obchodního příměří z Pusanu, případně jeho upřesnění. Druhou možná start dialogu o bezpečnosti AI.

Deník The Wall Street Journal zveřejnil informaci, že obě strany zvažují pravidelný kontakt o rizicích umělé inteligence: selháních modelů, autonomních zbraních, AI útocích nestátních aktérů.

Specialista na Čínu Matt Sheehan z Carnegie Endowment tomu říká bezpečnost v paralelní rovině: každá ze zemí samostatně reguluje AI z vlastních důvodů, ale obě si udržují „horkou linku“ pro případ nečekaných potíží po vzoru studené války. Nerýsuje se přitom žádná velká dohoda po vzoru Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, spíše jen instalace červených telefonů.

Pochopitelně doby studené války jsou pryč, tento nový závod je jiný. Je o co hrát v mnoha oblastech: kdo bude mít ten nejlevnější model, kdo bude mít ten nejrozšířenější, kdo nejlépe využije AI ve své ekonomice, kdo nastaví globální standardy. Není přitom zdaleka jasné, že vyhrávat na jedné z těchto front automaticky znamená vyhrávat i na ostatních.