Článek
Jürgen Habermas zemřel 14. března ve věku 96 let. „Jsme povoláni, abychom dál pracovali na jeho díle,“ řekl o pět dnů později v týdeníku Zeit jeho dlouholetý přítel Alexander Kluge (94 let).
Ve čtvrtek 26. března zesnul také filmař a producent Kluge. Jako kdyby definitivně končilo období moderní otevřené společnosti, k jejímž protagonistům Habermas i Kluge patřili.
Čím byl Habermas, rodák z Düsseldorfu, tak důležitý, ukazuje už jeho stručný filozofický životopis. Akademickou kariéru zahájil v roce 1956 jako asistent v Ústavu pro sociální výzkum, který jako součást univerzity ve Frankfurtu založila skupina levicových židovských filozofů v čele s Theodorem Adornem, Maxem Horkheimerem a Herbertem Marcusem. Ústav vznikl už po první světové válce a přežil i vládu nacistů, když se dočasně přesunul do Ameriky. Do dějin se zapsal jako sídlo „Frankfurtské školy“, nejslavnější filozofické instituce 20. století, a pokud tam Habermas ve svých 27 letech nastoupil, pak to znamenalo nejen to, že už tehdy patřil do první filozofické ligy, ale také že je příznivcem neomarxistické „Kritické teorie“.
Adorno a jeho kolegové došli k závěru, že učení Karla Marxe po první světové válce selhalo. Proto vytvořili Kritickou teorii, která měla marxismus přizpůsobit poměrům – třeba tím, že se prohloubily úvahy o zvěcnění lidských vztahů, nebo že se z něho vyškrtla teze o historické úloze dělnické třídy.
Během druhé světové války frankfurtští myslitelé kritiku rozšířili na celou osvícenskou tradici, kterou založil v 18. století Immanuel Kant. Osvícenství prosazovalo primát rozumu, s jehož pomocí je možné „osvobodit člověka z otroctví“ a založit otevřenou liberální společnost.
Osvícenci přišli i s tím, že pokrok nejde zastavit, a právě tuto myšlenku frankfurtští filozofové zpochybnili. Samotný obsah osvícenského myšlení, „stejně jako konkrétní historické formy a společenské instituce, ve kterých se uplatnil, obsahoval zárodky úpadku, který se dnes všude odehrává,“ napsali Adorno s Horkheimerem v roce 1944 v reakci na holokaust a druhou světovou válku.
Pak přišel rozhodující rok 1968. Tehdy už byla Kritická teorie od Marxe hodně daleko, přesto se ke kritice, která zpochybňovala základy poválečných demokracií, přihlásilo hnutí studentů na německých a dalších západoevropských univerzitách, kteří chtěli změnit poměry revoluční cestou. Šéf Ústavu pro sociální výzkum Adorno se mezi nimi dokonce těšil popularitě srovnatelné s rockovými hvězdami. Vzájemné okouzlení však definitivně skončilo v lednu 1969, když vzbouření studenti násilně obsadili frankfurtský Ústav a Adorno na ně zavolal policii. Sám Habermas přilil olej do ohně tím, že revoluční studenty označil za „levicové fašisty“.
Předurčen osudem
Adorno zemřel v srpnu 1969. Ve svém posledním článku s názvem Kritika obhajoval své dosavadní kritické postoje tím, že člověk užívající nezávisle svého rozumu se přece musí distancovat od vládnoucích poměrů – nemusí být proto hned revolucionář. Sám Kant vložil do názvu svých tří největších spisů slovo „kritika“, připomněl Adorno. Nepřímo také uznal Habermase za svého nástupce, když ve svých posledních publikacích zmínil ze žijících filozofů pouze jeho jméno.
Habermas se chopil příležitosti a v Adornově nekrologu navrhl vlastní verzi, jak zdůvodnit kritický postoj. Smyslem filozofie je podle něho spojit kritické myšlení s diskuzí. Konkrétně „neformální nátlak“ (Der zwanglose Zwang) rozumného argumentu vůbec umožňuje, aby diskuze dospěla k nějakým závěrům.
Podle některých tím obrátil Adornovu nauku v její pravý opak, a proto vůbec nemá právo se ke Kritické teorii hlásit. Podle jiných vyvedl učení Frankfurtské školy ze slepé uličky rezignace, kam ji dostali Adorno a Horkheimer svým negativním přístupem ke společnosti.
Ke splnění historické úlohy předurčil Habermase osud. „Po své druhé operaci rozštěpu patra v pěti letech mohl vydávat jen tlumené zvuky, kterým téměř nikdo nerozuměl,“ napsal britský týdeník Economist v portrétu slavného filozofa. To se zlepšilo, přesto z něho podivný vzhled a ještě podivnější řeč udělaly ve školním prostředí outsidera. V pozdějším věku se ve vypjatých okamžicích nevyhnul koktání a ještě v roce 1969 si vzbouření studenti najali herce, aby Habermasův způsob projevu parodoval.
O to větší váhu přikládal tomu, když se mohl bavit s ostatními. Už v roce 1962 v habilitační práci Strukturální přeměna veřejnosti popsal počátky evropského osvícenství tím, že se měšťané scházeli v kavárnách a vyměňovali si názory na vzestup společnosti. Museli je respektovat i mocní vzhledem k tomu, že kavárenští intelektuálové byli schopni své úvahy publikovat a získat podporu veřejnosti. Potíže nastaly až koncem 19. století, kdy se média dostala pod kontrolu zájmových skupin či politických kartelů, které otevřenou komunikaci likvidovaly.
Světovou proslulost zaručila Habermasově nauce nejslavnější kniha Teorie komunikativního jednání z roku 1981. Svobodná diskuze na základně rozumných argumentů umožnila před dvěma stoletími vznik moderní společnosti, základem moderních demokracií se může podle ní stát i dnes.
Úpadek v období světových válek byl selháním osvícenství a z veřejnosti opravdu zůstaly jen trosky, přesto je možný nový začátek. Stačí, když budou filozofové, publicisté i další vzdělanci dodržovat pravidla diskuze, ke kterým stejně jako reflexe aktuálních poměrů patří i upřímná snaha se dohodnout. Možnost najít společný zájem se tím otevírá i nejzarytějším protivníkům.
Odmítl retušovat německé morální selhání
V 80. letech neměl Habermas konkurenci v Evropě, Americe ani Asii. Socioložka Eva Illouzová z pařížské školy CESSP vysvětlila důvody, proč si to podle ní zasloužil. „Nevyužil možnosti mlčet ani nepropadl nihilismu, který by byl nasnadě po morální katastrofě Osvětimi a druhé světové války. Habermas také odporoval hlubokému antiracionalismu, který od 80. let dominoval v širokých akademických kruzích, nenechal se mýlit útoky na rozum nebo na pokrok a pro ideu rozumu postavil nové základy,“ napsala do týdeníku Zeit.
Jeho vliv tak překonal tvůrce iracionálních teorií, jako byli Michel Foucault, Jean-François Lyotard nebo Jacques Derrida, kteří hlásali „smrt osvícenství“ a rozum označovali pouze za „mocenský prostředek“.
Nauku o komunikaci s úspěchem uplatnil v roce 1986 ve slavném souboji historiků. Tehdy se Ernst Nolte, Michael Stürmer a další známí profesoři snažili zpochybnit tvrzení, že holokaust byl výjimečnou událostí světových dějin, aby tak mohli relativizovat německou vinu. Jen díky tomu bylo podle Nolteho možné najít takový výklad německých dějin, na kterém by se shodli všichni. Díky jednotnému výkladu dějin by pak bylo možné posílit národní identitu.
Patriotismus je užitečná věc, připustil Habermas, odmítl však nápad, podle kterého by měl Němce sjednotit společný výklad dějin, který by navíc retušoval morální selhání z období světové války. Namísto toho doporučil vytvořit v rámci otevřené diskuze prostor pro rozdílné historické výklady. „Jediný patriotismus, který nás neodcizí Západu, je ústavní patriotismus,“ napsal v rámci polemiky Habermas.
Stejně velký ohlas mělo rozpracování teorie tzv. osové doby (německy Achsenzeit). Jako pokus o překonání eurocentrismu ji po roce 1945 vytvořil filozof Karl Jaspers, podle kterého se osud světa rozhodl v období okolo roku 500 před naším letopočtem. Tehdy zároveň působili Konfucius, Lao-c', Buddha, Zarathustra, židovští proroci a řečtí filozofové, kteří přišli buď s pojmem jednoho boha, anebo univerzálním výkladem světa.
„Z filozofického pohledu“ šlo podle Habermase o „zásadní posun, totiž emancipaci od řetězce generací a od svévole mystických mocí“. Díky naukám, které se najednou uplatnily v různých koutech světa „člověk získal svobodu reflexe, sílu se distancovat od neurčité bezprostřednosti“. Souvislosti „osové doby“ inspirovaly vůbec nejrozsáhlejší Habermasovu publikaci s názvem Také jedny dějiny filozofie, která vyšla v roce 2019 a měla 1752 stran.
S podobnými úvahami došel daleko ještě v jednom ohledu. Pokud všechny národy a kultury vycházejí ze stejného základu, pak taky mohou mezi sebou komunikovat. Tím se otevírá prostor k ustavení světového řádu, kterému se všechny existující státy dobrovolně podřídí či přizpůsobí.
Na konci své životní dráhy však viděl, že se naplnění nadějí opět vzdaluje. „Musel připustit, že se ve 20. letech 21. století rozumu opět nedostává. Většina diskuzí se rychle zvrhne v pěstní souboje, nebo pouhou výměnu názorů. Internet, který se zpočátku možná podobal kavárně, se místo toho stal obrovským mořem digitálního hluku, který polarizuje obyvatelstvo a hloupě ho rozptyluje,“ shrnul Economist.
Odkazoval se přitom na poslední Habermasovu knihu Nová strukturální přeměna veřejnosti, podle níž digitální komunikace nepřispěla k realizaci snu o přímé konzultační demokracii, jak snili někteří z jejích proroků.
Habermas se o filozofii zasloužil tím, že jí vrátil optimistický rozměr. Ani rozpad veřejnosti, který nastal nástupem internetu a digitalizace, neviděl jako nepřekonatelnou překážku. Stejně jako knihtisk udělal ze všech potenciální čtenáře, učinila digitalizace ze všech potenciální autory, připomněl ve své poslední knize. Ale jak dlouho trvalo, než se všichni naučili číst?
