Putin začíná být toxický i pro svého spojence. Invaze je pro Čínu zlý sen

V pátek se na Radě bezpečnosti OSN rozhodl zdržet hlasování odsuzujícího ruskou invazi na Ukrajinu Putinův nejsilnější spojenec. Navenek si Čína utvrdila neutrální pozici.

V současném postavení se však nemusí cítit zrovna komfortně. Na straně jedné vydává vágní prokremelská prohlášení a nešetří kritikou na sankční kroky Západu. Na straně druhé z principu zásahy na cizí území neschvaluje a v klíčových momentech dává najevo, že za Rusko ruku do ohně nedá.

Putinova předehra vtrhnutí na Ukrajinu je pro Peking něco jako noční můra. Jak by taky Čína, sama posedlá suverenitou, dokázala přijmout myšlenku, že si menšinová oblast či etnická skupina vyhlásí nezávislost a dostane posvěcení z nejvyšších pater.

„Čína samozřejmě nekritizuje Rusko a čínská propaganda pokračuje v kritice Západu jako ‚skutečného‘ důvodu krize, ale několik oficiálních čínských vyjádření o nutnosti respektovat teritoriální integritu a suverenitu Ukrajiny lze vnímat jako vzkaz pro Rusko. Osobně si myslím, že se čínská diplomacie velmi aktivně snaží o neveřejnou komunikaci s Ruskem a odhaduji, že se snaží i apelovat na Rusko, aby změnilo současnou trajektorii,“ analyzuje pro Seznam Zprávy situaci Richard Turcsányi, sinolog z projektu Sinofon.

V době rozkvětu komunismu Rusko a Čína podporovaly revoluční síly po celém světě. Dnes však Moskva i Peking zastávají rétoriku kontrarevoluce. Když na začátku ledna vypukly nepokoje v Kazachstánu, sousedovi Ruska i Číny, obvinil Putin USA, že se pokoušejí sponzorovat „barevnou revoluci“ – termín používaný pro protestní hnutí, která se snaží změnit vládu. Stejný příběh o „barevných revolucích“ spáchaných Západem pak prezentovala také čínská státní média.

Kreml také dlouho tvrdil, že Spojené státy skrytě stojí za ukrajinským povstáním na Majdanu v letech 2013–⁠2014, při kterém byl svržen proruský vůdce. Taktéž Čína trvá na tom, že za nepokoji na jejím území, konkrétně za rozsáhlými hongkongskými protesty v roce 2019, stojí zahraniční mocnost.

Dnes si sice notují, byly však doby, kdy si nemohly přijít na jméno.

„Vztah mezi ČLR a SSSR se rychle začal zhoršovat koncem 50. let, zejména po změně politického klimatu v SSSR po smrti Stalina a nástupu Chruščova. Mao sice Stalina neměl příliš v lásce, ale respektoval ho a aplikoval několik stalinistických prvků i doma. Kritika Stalina v SSSR tak znamenala i kritiku ČLR a Mao Ce-tunga, navíc ze strany politika, kterého Mao nevnímal jako sobě rovného,“ říká Richard Turcsányi.

„Důvody tzv. sino-sovětské roztržky tak byly hlavně politické a ideologické a následně strategické, když Mao nechtěl být v pozici podřízeného partnera pro SSSR,“ dodává.

O desítky let později je vztah Pekingu a Kremlu „extrémně vřelý“ i vzájemně výhodný.

„Přátelské vztahy oběma stranám dnes vyhovují, protože se nemusí soustředit na zajištění několika tisíc kilometrů společné hranice a mohou se soustředit na jiné strategické zájmy. Pro to, aby mohlo Rusko realizovat rozsáhlou vojenskou operaci v Ukrajině, potřebovalo stáhnout velký počet vojáků z jiných oblastí, včetně Dálného východu. Takový krok mohlo podstoupit jen v situaci, kdy Číně důvěřuje,“ říká Turcsányi.

Peking a Moskva zároveň nemají problém s autoritářským režimem toho druhého. „Společně se mohou postavit západním demokraciím například při jejich kritice lidských práv. Konečně, ekonomicky jsou Rusko a Čína komplementární, když se Rusko stává na Číně extrémně závislé zejména pro odběr svých surovin a Čína zase Rusku dodává široké spektrum výrobků, včetně technologií.

V tomto je dnes vztah mezi Čínou a Ruskem opačný ve srovnání s 50. lety, kdy byla Čína zaostalá a Rusko jí pomáhalo v rozvoji. Pro Čínu je Rusko důležitý ekonomický partner, ale zdaleka ne nejdůležitější,“ dodává sinolog.

Si Ťin-pching a Vladimir Putin se s velkou slávou osobně potkali po dvou letech během olympijských her v Pekingu. S invazí Putin příhodně počkal až po závěrečném ceremoniálu Pekingu 2022.

Podle zprávy New York Times s odkazem na neidentifikované americké představitele Spojené státy měly v posledních měsících opakovaně naléhat na Čínu, aby zasáhla a řekla Rusku, aby Ukrajinu nenapadalo. Zpráva dodává, že podle zjištění úředníků Peking tuto informaci sdělil Moskvě s tím, že se USA snaží zasít neshody a že se Čína nebude snažit ruským plánům bránit.

Je však pravděpodobné, že Čína o plánech na invazi nevěděla. Před hlasováním OSN si čínský ministr zahraničí telefonoval s britskou ministryní zahraničí Liz Trussovou, šéfem zahraniční politiky EU Josepem Borrellem a Emmanuelem Bonnem, diplomatickým poradcem prezidenta Emmanuela Macrona.

Čína v rámci hovorů zdůraznila svou podporu nezasahování do cizích území a Chartě OSN. Na druhou stranu však vyjádřila sympatie také s Ruskem, které se dle Číny cítilo být ohrožováno debatami o rozšíření NATO.

„Nemyslím si, že Putin čínskému prezidentovi oznámil, že zrealizuje otevřenou invazi Ukrajiny – reakce některých čínských institucí a také vrcholových politiků ukazují, že ani Čína zcela tento vývoj nepředpokládala,“ namítá Turcsányi a dodává, že je Čína dost možná překvapená, jak se Ukrajině zatím daří ruský postup brzdit a že Západ jednal velmi rychle, jednotně a silně. „Blízká asociace s Putinem v tomto kontextu pro Čínu začíná být nepřijatelně toxická,“ dodává.

Po společném jednání Putina a Si Ťin-pchinga oba vůdci prohlásili, že přátelství mezi jejich zeměmi nemá „žádné limity“ a žádné „zakázané“ oblasti spolupráce. Setkání vyústilo v řadu obchodních dohod, včetně podpisu 30leté smlouvy s Ruskem na dodávky plynu do Číny prostřednictvím nového plynovodu.

Podle čínských celních údajů vzrostl v roce 2021 obchod Číny s Ruskem na 146,9 miliardy dolarů. I když se meziročně zvýšil o 36 procent, číslo stále zůstává jen asi desetinou objemu kombinovaného obchodu Číny s USA a EU.

Páteční rozhodnutí Číny zdržet se hlasování Rady bezpečnosti OSN odsuzujícího ruskou invazi na Ukrajinu se zdálo být znamením, že ochrana Číny není bezpodmínečná. Stejně tak se zdržely Spojené arabské emiráty a Indie.

Následně navíc čínský velvyslanec při OSN Čang Ťün učinil prohlášení, že by se „Ukrajina měla stát mostem mezi Východem a Západem, nikoli základnou pro konfrontaci mezi hlavními mocnostmi“. Opět však vyzval k pochopení ruských obav z pokusů NATO rozšířit se a začlenit Ukrajinu mezi sebe.

Čína tento argument o suverenitě a územní celistvosti používá při odmítání zahraničních komentářů a názorů na problémová místa jako jsou Tibet, Sin-ťiang a Hongkong. Stejný argument použila pro odsouzení přítomnosti amerických jednotek v Afghánistánu.

Přes veškerý příslib partnerství však Rusko nemůže počítat s tím, že by mu Čína pomohla explicitněji. „Zdržení Číny při hlasování v Radě bezpečnosti OSN mě nepřekvapilo a osobně si myslím, že Čína zůstane v podobné pozici i nadále – znamená to držet si široce definovanou „neutrální“ pozici, v rámci které se může podle potřeby přibližovat k Rusku nebo se od něj vzdalovat," říká Turcsányi.

„Na to, aby se Čína veřejně postavila proti Rusku, by se muselo stát něco velmi radikálního a celkově si nemyslím, že k tomu dojde – tak jako si nemyslím, že by se Čína postavila jasně za Rusko,“ dodává a připomíná Tchaj-wan.

„Čína rozhodně nechce, aby Tchaj-wan vyhlásil nezávislost podobně, jako to učinily separatistické regiony na východě Ukrajiny, proto je opatrná, co se týče explicitní podpory Ruska. Na druhou stranu je pro Čínu vztah s Ruskem důležitý, a proto nebude Rusko kritizovat a bude také sledovat reakci Západu na ruskou vojenskou operaci jako potenciální lekci pro Tchaj-wan,“ říká Richard Turcsányi s tím, že nepředpokládá, že by Čína své budoucí kroky vůči Tchaj-wanu zase koordinovala s Ruskem.

Že Čína o zapojení do evropské války nestojí, potvrzuje také analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Filip Šebok.

„Myslím si, že Čína o válku nemá zájem. Explicitně ale řekla, že podporuje to, aby Rusko přetvořilo bezpečnostní uspořádání. Jakým způsobem se to stane, je druhá otázka,“ uvádí pro Seznam Zprávy.

Ve výsledku Čína nad tím, co Rusko dělá, vyjadřuje porozumění. „Stejně jako v případě Krymu, Čína jej doteď oficiálně neuznala. Ale jde jen o formální postoj a s Ruskem budou rozvíjet vztahy dále. Je to druh podpory, který si Čína může dovolit, aby si nepoškodila vztahy s Ukrajinou a se Západem, i když s tím asi musí počítat,“ vysvětluje Šebok.

A co z toho Čína má? „Hlavní výhody jsou dvě – USA a evropské země jsou zaměstnané východem Evropy a bez ohledu na to, co se stane, pozornost dlouhodobě bude směřovat sem a Čína bude mít volnější ruce. A na druhou stranu zase Rusko s ohledem na tu situaci bude stále více potřebovat Čínu, protože bude ve světě izolované. To jsou hlavní dva přínosy, i když sama na konfliktu zájem nemá a asi by byla raději, kdyby se vůbec neděl, Čína určitě taky není spokojená s tím, že se k tomu, co se děje, musí nějak stavět,“ dodává Šebok.

Jak píší například Financial Times, Rusové a Číňané často brojí proti dvěma rysům současného světového řádu – „unipolaritě“ a „univerzálnosti“. Jednodušeji řečeno věří, že Spojeným státům dává přílišnou moc současné uspořádání světa a jsou odhodláni to změnit.

„Unipolarita“ znamená, že po rozpadu Sovětského svazu zbyla světu pouze jedna supervelmoc – USA. Fjodor Lukjanov, ruský zahraničněpolitický odborník a Putinův blízký, uvedl, že unipolarita „dala Spojeným státům schopnost a možnost dělat si na světové scéně, co uznají za vhodné“. Tvrdí, že nový věk americké hegemonie zahájila válka v Perském zálivu v roce 1991, ve které USA sestavily globální koalici, aby vyhnaly Irák Saddáma Husajna z Kuvajtu.

Po válce v Zálivu následovala řada vojenských intervencí pod vedením USA po celém světě – včetně Bosny a Kosova v 90. letech 20. století. Bombardování srbského Bělehradu ze strany NATO v roce 1999 dlouho tvořilo součást ruského argumentu, že NATO není čistě obranná aliance.

Na skutečnost, že bomby NATO zasáhly také čínskou ambasádu v Bělehradě, Peking stále nezapomněl. Naposledy to Čína připomněla ve čtvrtek, kdy mluvčí čínského ministerstva zahraničí Chua Čchun-jing vzkázala NATO, že má z roku 1999 vůči Číně „krvavý dluh“.

Po teroristických útocích na New York a Washington z 11. září 2001 se NATO odvolalo na Článek 5 – doložku o vzájemné obraně – a napadlo Afghánistán. Amerika podle Lukjanova opět prokázala svou ochotu a schopnost „násilně přetvořit svět“.

Ale americká porážka v Afghánistánu, symbolizovaná chaotickým stažením z Kábulu v létě 2021, dala Rusům naději, že se světový řád pod vedením USA hroutí.

„Nejvíc je vlastně spojuje to, že chtějí demontovat současný systém, kde mají hlavní roli USA a jejich spojenci a hodnoty, které prosazují. To je poměrně negativní vymezení. Ale zároveň je v tom partnerství stále více i pozitivní obsah. To jsme viděli během olympiády ve společném usnesení, které bylo pro vyjádření vzájemné podpory naprosto bezprecedentní – Čína vyjádřila podporu Rusku v konkrétních otázkách evropské bezpečnosti úplně poprvé,“ říká Šebok.

Zjednodušeně řečeno, Rusko a Čína nesouhlasí s tím, jak svět dnes vypadá.

„Například se jim nelíbí, že jsou západní demokracie vnímané jako jediné legitimní systémy zřízení. Zkrátka jde o to, aby demokracie ztratila konkrétní smysl a zbyl z ní jen prázdný pojem, protože je demokracie vždycky závislá na národních podmínkách a tak dále. Rusko i Čína o sobě tvrdí, že mají vlastní formu demokracie i lidských práv,“ říká Šebok. Jejich společná „vize“ je ale spíš „anarchická“, kdy si „budou velmoci dělat, co budou chtít, budou mít svou sféru vlivu a nebudou si příliš mluvit do klíčových zájmů“.

Padesátá léta už jsou ale tatam. „Čína se vnímá jako rostoucí velmoc a objektivně její moc také roste. V případě Ruska je tomu naopak, Rusko upadá a snaží se udržet si vliv za použití stále radikálnějších nástrojů. Na rozdíl od Ruska má Čína jasnější pozitivní vizi pro svět, kterého chce dosáhnout,“ říká pro Seznam Zprávy Turcsányi.

Na otázku, zda se mezi zeměmi přece jen nemůže objevit nějaký „kámen úrazu“, namítá, že v blízké budoucnosti nikoli. „Může dojít ke změně po vystřídání lídrů, když se Rusko začne obávat přehnané závislosti na Číně. To je však hudba budoucnosti, v současné situaci můžeme očekávat další sbližování – protože zejména Rusko nebude mít jinou alternativu.“