Rusko ztrácí spojence, nové hledá v Latinské Americe

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rusko bylo historicky přítomno v latinskoamerickém regionu vždy, a to zejména zásluhou vztahů se zeměmi, jako je Kuba, Venezuela či Nikaragua, nyní ale Rusko nemá příliš na výběr a obchodovat musí i se zeměmi, s nimiž historické vazby nemá.

„Ačkoliv ruské angažmá v Latinské Americe není svým rozsahem srovnatelné s čínským, Rusko se snaží v posledních letech výrazněji prohlubovat svůj vliv v Latinské Americe, a to nejen skrze zmíněné „tradiční“ partnery, ale také prostřednictvím zemí, jež se historicky orientovaly na USA, jako je Brazílie či Argentina,“ uvedla pro Seznam Zprávy iberoamerikanistka Pavlína Springerová.

Co za navýšením spolupráce se zeměmi Latinské Ameriky tedy stojí? Zřejmě jde mimo jiné také o důsledek ruské agrese na Ukrajině. Ta způsobila drastický geopolitický rozkol mezi Západem a Ruskem a donutila Moskvu obrátit se s žádostí o podporu na jiné regiony světa.

Už od počátku 21. století začalo Rusko obnovovat a rozšiřovat svou přítomnost v Latinské Americe. Tento region je však různorodý, Rusko nemá se všemi zeměmi stejné vztahy nebo spojenectví. Přesto je důležité určit, jak pravděpodobné je, zda Rusko dokáže svá spojenectví na kontinentu upevnit.

Vliv Ruska se dá dobře indikovat na hlasování v rámci OSN, které se týkalo odsouzení ruské agrese na Ukrajině. Mezi zeměmi, které se odmítly od tohoto násilného aktu distancovat (zdržely se hlasování), byly Nikaragua, Kuba, ale také Salvador a Bolívie.

Ačkoli je Latinská Amerika regionem složeným ze zemí s různými historickými, politickými, ekonomickými a sociálními trajektoriemi, získala geostrategický význam v cílech, jež ruská zahraniční politika sleduje již od počátku 21. století, napsalo Centrum LSE, které se zabývá výzkumem pro Latinskou Ameriku a Karibik.

Centrum LSE definovalo čtyři osy, které jsou pro pochopení pragmatické spolupráce mezi Ruskem a Latinskou Amerikou zásadní.

LSE také uvádí, že hlavní aktiva ruských společností v oblasti těžby přírodních zdrojů směřují do bauxitových dolů na Jamajce, v Guyaně a Peru a do projektů společností Gazprom, Lukoil a Rosněfť v Argentině, Bolívii, Brazílii, na Kubě a ve Venezuele.

Tradiční latinskoameričtí spojenci se v rámci ruské invaze na Ukrajinu postavili na stranu Putina. Většina zemí, jako například Kolumbie nebo Chile, však ruskou agresi jednoznačně odsoudila. Některé země, jako třeba Brazílie, ruskou agresi sice také odsoudily, ale zároveň se označily za „neutrální“ ve snaze o udržení rozvoje své multilaterální politiky mnoha kompasů.

Na vliv Ruska v Latinské Americe se bezpochyby podepsaly dnes již dost rozsáhlé uvalené sankce, uvedla Springerová. Dopady těchto sankčních opatření podle ní bezprostředně pocítí ti nejbližší spojenci Ruska, především Nikaragua a Venezuela, které tradičně byly napojené na ruskou ekonomiku, včetně jejich bankovního systému.

Například venezuelská ropná státní společnost Petróleos de Venezuela (PDVSA) měla své účty v ruských bankách, které byly vystaveny sankcím hned v první vlně protiruských opatření.

Západní sankce uvalené na Rusko představují pro Latinskou Ameriku jak hrozbu, tak i určitou příležitost, která může nahradit chybějící ruské zdroje a může zásobovat evropské země, řekla Springerová.

Řada obchodníků, typicky vývozci banánů v Ekvádoru, producenti masa v Kolumbii a dovozci hnojiv v Brazílii, však podle ní pociťuje silné ohrožení svého byznysu, přestože objem obchodů Ruska s Latinskou Amerikou je ve srovnání s jinými regiony světa nízký.

Důležitější dopady rusko-ukrajinské války na Latinskou Ameriku jsou však spíše ty nepřímé, související s vývojem globální ekonomiky v reakci na ruskou agresi. S válkou raketově vzrostly ceny surovin, zejména ropy, zemědělských produktů a dalších primárních surovin.

Rusko z hlediska diplomatických a politických vazeb v Latinské Americe podle LSE využívá zejména vlny politického populismu v regionu, stejně jako protiamerického diskurzu některých populistických vůdců. Tyto faktory umožnily Rusku sblížit se s některými latinskoamerickými zeměmi, včetně Kuby, Nikaraguy a Venezuely.

Největší stát světa stěží může v Latinské Americe konkurovat ekonomickému a politickému vlivu dvou velmocí – USA a Číně. Faktem ale podle Springerové je, že Rusko pro mnohé země představuje zajímavého alternativního aktéra.

„Nadto v době pandemie Rusko realizovalo velmi zdařilou covidovou diplomacii vůči latinskoamerickým státům, kdy uprostřed naprostého nedostatku vakcín to byla právě Putinova mocnost, která zemím jako Argentina, Nikaragua, Venezuela, Paraguay či Bolívie nabídla a dovezla jako první svůj Sputnik,“ uvedla.

Právě v reakci na covidovou pomoc argentinský prezident Alberto Fernández prohlásil, že jeho země by měla být „otevřenými dveřmi pro Rusko“.

Kromě toho Rusko podle portálu Corruption and Organized Crime Complaint Project zjistilo, že rozhodujícím faktorem motivace a upevňování politických vztahů v Latinské Americe a dalších regionech, jako je Afrika, je korupce.

V současné době jsou v Latinské Americe pro Rusko nejdůležitějšími trhy Brazílie a Argentina. Tyto země jsou stejně jako Rusko členy skupiny G20. Brazílie je spolu s Ruskem součástí skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika).

Brazílie navíc vyváží výrobky, které Rusko potřebuje, jako sójové boby, káva, maso, nebo osobní automobily, telefony, sladové pivo nebo mexický cukr.

Pro nejsilnější jihoamerickou ekonomiku nicméně není Rusko „top obchodní a ekonomický partner“. Těmi jsou pro Brazílii Čína, USA, Argentina, Německo a Indie, vysvětluje pro Seznam Zprávy Lenka Špičanová z Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. Významné vztahy mají obě země na poli vojensko-technické oblasti nebo letectví.

Partnerství s Ruskem v rámci seskupení BRICS je nicméně důležité pro Brazílii z jiného důvodu. „Lula toto uskupení vnímá především jako platformu pro naplňování vize spravedlivější pozice pro země globálního Jihu, pro rozvíjející se ekonomiky na periferii institucí ovládaných Západem. Jde mu o zpochybnění dominance Západu, o vybudování nové světové geografie a BRICS chápe jako alternativu k aliancím a organizacím ovládaným západními zeměmi,“ vysvětluje dále Špičanová. V tom s Ruskem souzní.

Vztahy Brazílie a Ruska promění nástup nově zvoleného prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy. Skončí tak období, kdy byla „země do značné míry v izolaci“ kvůli agresivnímu a polarizujícímu stylu politiky předchozí vlády krajně pravicového exprezidenta Jaira Bolsonara.

„Jeho vláda měla negativní dopad na politické i ekonomické vztahy s ostatními latinskoamerickými státy i některými světovými mocnostmi. Vzájemné sympatie dvou autoritářských vůdců (Bolsonara a Putina) na této skutečnosti mnoho neměnily,“ vysvětluje Špičanová.

S Lulou v čele Brazílie se tak razantní změna postoje vůči Putinovi nekoná. O vstřícných vztazích obou lídrů svědčí i skutečnost, že si několik dnů před jmenováním Luly do funkce volali. „Mluvil jsem dnes s Putinem, který mi pogratuloval k vítězství (ve volbách), popřál mi dobrou vládu a vyjádřil přání posílit vztahy mezi zeměmi,“ řekl následně Lula.

„Zřejmě nejsilnější vztahy má Rusko stále s Venezuelou, a to i přesto, že tato země už několik let prochází hlubokou politickou a socioekonomickou krizí. Venezuela je pro Rusko nejdůležitějším obchodním partnerem a také vojenským spojencem v Latinské Americe,“ prohlásila iberoamerikanistka Pavlína Springerová z Univerzity Hradec Králové.

„V kontextu venezuelské politické krize také Rusko trvale podporovalo nedemokratický režim Nicoláse Madura, včetně zásadní ekonomické pomoci. Logicky Venezuela vytrvale podporuje Rusko v jeho agresi vůči Ukrajině a kritizuje západní sankce uvalené na Putinův režim,“ dodala Springerová.

Rusko dlouhodobě poskytuje venezuelské vládě politickou a finanční pomoc, což je v ostrém kontrastu se Spojenými státy, které zemi v poměrně nedávné minulosti pohrozily vojenskou intervencí a snaží se zvýšit tlak na režim prostřednictvím sankcí. V listopadu 2017 Rusko souhlasilo s refinancováním bilaterálních půjček ve výši 3,15 miliardy dolarů a s odkladem téměř všech plateb až na rok 2023, což Caracasu poskytlo manévrovací prostor.

Moskva na oplátku získává přednostní přístup k obrovským zásobám venezuelské ropy – a také páku, kterou může využít k prosazování svých zájmů při jednání se současnou i budoucí venezuelskou vládou.

Velmi důležitým politickým a vojenským partnerem Ruska je také Nikaragua. Tento vztah je založen na dlouholeté sovětské podpoře prezidenta Daniela Ortegy v 80. letech 20. století. O vztahu Ruska a Nikaraguy, která leží spíše ve Střední Americe než v Latinské, Seznam Zprávy informovaly již dříve (více zde).

V nadcházejícím roce se Moskva podle LSE bude snažit prohloubit vztahy s Bolívií, Kubou, Nikaraguou a Venezuelou a využít tyto vazby jako výchozí bod pro rozšíření svého vlivu v dalších částech Střední a Jižní Ameriky. Kromě toho budou velmi důležité vazby s Brazílií a Argentinou.

Rusko není reálným ekonomickým či politickým soupeřem Číně ani USA v Latinské Americe. To však neznamená, že nebude usilovat o zesilování politické nestability Latinské Ameriky především skrze své nejvěrnější spojence Venezuelu, Kubu a Nikaraguu, míní Springerová.

Otázkou však zůstává, co z jejich spojenectví založeného na jednostranné závislosti latinskoamerických zemí na Putinově režimu zůstane po válce na Ukrajině, která způsobí velké vyčerpání ruské ekonomiky.

Podle Springerové se zdá, že konflikt na Ukrajině bude ještě minimálně několik měsíců pokračovat, to se bude propisovat do špatného stavu ruské ekonomiky, která patrně nebude mít žádné zdroje na podporu svých aktivit a spojenců v Latinské Americe. Země, které nepatřily mezi tradiční spojence Ruska, ale věřily v budoucí dobrou spolupráci, musely svoje plány uložit k ledu, kde také nějaký čas pobudou.