Schopný, oddaný i děsivý. V Bruselu vládne muž, kterého zná málokdo

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bjoern Seibert. Jméno, které zná sice málokdo, ale patří muži, jehož slovo má v Evropské unii nebývalou váhu.

O osobním životě pravé ruky Ursuly von der Leyenové toho není známo příliš. 43letý Němec vysokého vzrůstu s perfektní znalostí angličtiny a často suchým humorem je ženatý, má dvě děti a vzdělání z Univerzity v Erfurtu, městě na východě Německa.

V bruselských strukturách spíše než o Seibertově soukromí, které si bedlivě chrání, kolují informace o jeho pracovních návycích – dokáže pracovat velmi dlouhé hodiny, je nesmírně precizní, nic neprojde bez jeho souhlasu, a když přijde na věc, je to často jeho číslo, které budou světoví lídři vytáčet.

„Je neuvěřitelně vlivný. Nikdo nezná Evropskou unii a neví, jak se věci mají dělat, tak jako on,“ řekl již v minulosti na Seibertovu adresu bývalý poradce neúspěšné americké prezidentské kandidátky Kamaly Harrisové Phil Gordon. Podobně si Seibertovy schopnosti chválí i další diplomaté.

Byly to mimo jiné právě jeho skvělé vazby na Bílý dům v době administrativy exprezidenta Joea Bidena, díky kterým získal Seibert své unijní renomé schopného vyjednavače. Jeho schopnosti se projevily ve chvíli, kdy začala válka na Ukrajině a stal se klíčovou osobou pro rozhovory s americkou stranou.

Seibertovi, který se v Bruselu zásadně drží za oponou a vyhýbá se hledáčkům fotoaparátů, se kvůli jeho rozsáhlému vlivu dokonce přezdívá „neoficiální spolupředseda Komise“. Titul si vysloužil svým blízkým vztahem s Ursulou von der Leyenovou, která podle kuloárních informací v Unii nikomu nevěří tak jako jemu.

Po jejím boku stojí Seibert již deset let. Jejich spolupráce začala v době, kdy nynější šéfka Evropské komise zastávala post ministryně obrany v kabinetu někdejší německé kancléřky Angely Merkelové.

Seibert se na resort, kde tehdy von der Leyenová působila, dostal díky své pověstné pracovitosti, do její přízně se mu ale podařilo dostat až díky oddanosti, kterou prokázal i v těch nejtěžších chvílích.

Jedna z nich přišla v roce 2019, v době, kdy byla von der Leyenová zvolena do funkce šéfky Evropské komise. Zatímco se politička chystala odcestovat do Bruselu, na domácí půdě ji stále tížila krize kvůli netransparentnosti smluv, kterou pod jejím vedením resort obrany uzavřel.

Němečtí zákonodárci jí odmítli skandál jen tak prominout a zahájili slyšení v Bundestagu. Jedním z předvolaných byl i Seibert. Jeho výpověď měla jen jednu linii – „nic si nepamatuji“. Svou věrnost současné šéfce Komise zajisté prokázal, na což upozornila i německá média.

Byla tehdy ale spíše pejorativní - podle novinářů totiž nebylo možné, aby někdo tak blízký von der Leyenové neměl žádné informace o obranných zakázkách.

Příchod do Bruselu byl pro von der Leyenovou a jejího poradce složitý. Byť měli oba zkušenosti z německých politických struktur, Brusel se svým fungováním od národní politiky v mnoha věcech diametrálně liší. Jak v oficiálních postupech, tak v počtu lidí, kteří se jich účastní – jen pro Evropskou komisi sídlící v budově Berlaymont pracuje zhruba 32 tisíc osob.

Seiberta hned po příjezdu do Bruselu čekala další zkouška. Von der Leyenová byla sice zvolena šéfkou novou Evropské komise, ale Evropský parlament musel schválit ještě její kabinet.

Složitá vyjednávání mezi frakcemi a hledání podpory sice již od prvního volebního období von der Leyenové patří k práci Manfreda Webera, šéfa frakce Evropské lidové strany, ze které šéfka Komise pochází.

Mezi ním a von der Leyenovou ale po volbě panovalo jisté napětí - Weber se totiž o post unijního šéfa rovněž ucházel, von der Leyenová ale byla úspěšnější. Na scénu tak přišel Bjoern Seibert, kterému se podařilo sehnat potřebnou většinu, a sehrál tak klíčovou roli pro sestavení nové Komise.

I přes počáteční pochybnosti se von der Leyenová a Seibert etablovali jako schopná dvojice, která dovede EU navigovat i v časech krize – v prvním volebním období von der Leyenové se Unie musela vypořádat s pandemií onemocnění covid-19 a v roce 2022 pak s ruskou agresí na Ukrajině, která trvá dodnes.

„Byl neobyčejně dobře připravený. Vždy přesně věděl, co se děje ve francouzské politice. Bylo jasné, že je to někdo, komu chcete věřit, ale zároveň někdo, komu jde o kontrolu a o moc,“ hodnotil pro server Politico ambivalentní postavení Seiberta nejmenovaný francouzský diplomat.

Zatímco příznivci Seiberta argumentují tím, že je striktní vedení třeba, aby Unie, která je proslulá zdlouhavými procesy hledání politického konsenzu, řádně fungovala, jiní jeho jednání nevidí vůbec pozitivně.

Kritika Seiberta je propojená s negativním vnímáním samotné von der Leyenové, které zákonodárci i státníci mimo Evropskou unii vyčítají přílišnou centralizaci moci a netransparentní jednání.

Například bývalý francouzský premiér Michel Barnier, který vedl unijní jednání o brexitu, se začátkem června do nejmocnější ženy Unie tvrdě opřel s tím, že pod jejím vedením sedmadvacítka prochází „autoritářským posunem“. Svou výpověď doplnil prohlášením, že se Komise začíná chovat až technokraticky.

Kritika se snáší i na hlavu Seiberta, jedná se totiž o nevoleného poradce, který v rukou drží nezanedbatelný vliv, což pouze umocňuje námitky poukazující na demokratické deficity Unie.

S osobností Seiberta se pojí další faktor – strach.

Z více než dvou desítek zástupců Unie od zákonodárců po diplomaty, se kterými začátkem července mluvil server Politico, pouze tři souhlasili s rozhovorem na záznam. Jiní se údajně obávají následků, které by mohla kritika Seiberta mít.

„Když Bjoern zavolá, víte, že je něco špatně,“ řekl již před časem jeden z diplomatů.

Poměrně kriticky byl vnímaný už Seibertův „předchůdce“ Martin Selmayr, který zase platil za pravou ruku bývalého šéfa Komise Jean-Claudea Junckera. Ten si za svůj striktní přístup dokonce vysloužil přezdívku „monstrum z Berlaymontu“. Seibert je ale podle zdrojů serveru Politico ještě přísnější a mocnější, než Selmayr kdy byl.