Se sanitkami na Ukrajinu: Dar, který může zachraňovat, nebo v minutě shořet

/Od spolupracovníků na Ukrajině/

Poslední večer před odjezdem, poslední školení a zároveň den, kdy ranní zprávy zčeřil titulek: Rusko provedlo největší dronový útok od začátku invaze, oznámila Ukrajina (tehdy jsme ještě nevěděli, že o pár dní později přijdou ještě mnohem masivnější útoky).

Než humanitární mise organizace Post Bellum vyrazí na území Ukrajiny, musí být účastníci připraveni na možná rizika. Základní bezpečnostní opatření a zdravověda jsou pro úspěšnou cestu tam i zpět klíčové.

„Nejdůležitější cíl mise je, abychom se vrátili všichni a v pořádku,“ klade nám na srdce Martin Ocknecht, vedoucí pomoci Ukrajině a koordinátor sbírky Pomozme Ukrajině s Pamětí národa.

„Pokud si nahmatáte puls, utáhli jste si to špatně,“ vysvětluje zdravotník a obchází účastníky mise, kteří se právě učí používat CAT turniket pro zaškrcení masivního krvácení na končetinách. Každý to zkouší sám na sobě. Krom toho, že utahování poměrně bolí, je aplikace turniketu jednou rukou překvapivě snadná.

Součástí IFAKu (lékárničky pro jednotlivce), kterou všichni dostaneme, je krom druhého turniketu také izraelský obvaz, lepení na hrudník, gázy, nouzová přikrývka a další prostředky pro akutní ošetření. Ačkoliv všichni doufáme, že nic z toho nebudeme potřebovat, musíme být připraveni.

O bezpečnostních opatřeních toho smíme prozradit jen málo; důležité je být stále v kontaktu, nikde nechodit sami a nepoužívat své osobní telefony v GSM pásmu.

„Jednička, zkouška spojení,“ ozve se z vysílačky na palubní desce. Řidič Toyoty Hilux se žlutým číslem „dva“ Martin Bartkovský odpovídá: „Dvojka, příjem.“ Dál už je ale ticho.

Vystoupím z auta a Agáta Kalvachová, koordinátorka týmu, zkouší spojení znovu. Je brzo ráno a všichni jsou ještě trochu rozespalí, nastává ale čas odjezdu. Zkoordinovaná kolona o pěti vozech tak vyráží směrem ke Lvovu, největšímu městu na západě Ukrajiny.

Vezeme celkem třináct aut, z toho šest částečně vybavených sanitek, několik Volkswagen Transporterů a upravené terénní Toyoty Hilux. Hiluxy s sebou krom pasažérů a jejich věcí vezou také terénní pneumatiky, již zmiňované turnikety a další zdravotnický materiál. To vše v hodnotě více než 22 milionů korun.

Na všechno se složili občané Česka, Slovenska a Švýcarska v rámci sbírky společnosti Post Bellum, která má ve své režii i následné předání. Většina pomoci ale z kapacitních důvodů jela „napřed“ v kamionu.

Míříme na první zastávku, benzinku v Polsku. Nálada je uvolněná a přátelská, rušení rádiového klidu samozřejmostí. Všude, kudy projíždíme, schytáváme zvědavé pohledy chodců i řidičů protijedoucích vozidel.

Ne ve všech kolonách ale cesta probíhá hladce – jedna sanitka má problém s chladičem a druhá se spojkou. Chladič se podaří vyřešit na místě, spojka se bude muset opravit ve Lvově. Návštěva servisu následující ráno je domluvená během chvilky – rychlé řešení problémů je doménou celé mise.

Všechny kolony se setkávají na smluveném místě o několik hodin později. Máme za sebou přes 400 kilometrů, dopřejeme si trochu času na oddych a při tom řešíme pár technických věcí k přechodu hranic. Lepíme na auta cedule s nápisem „humanitární pomoc“, samozřejmě v ukrajinštině, a vydáváme se k polsko-ukrajinským hranicím.

Předchozího večera se členové mise sázeli o to, kolik hodin na hranicích strávíme - nejvyšší tip byl čtrnáct. „Kdysi jsme tam stáli dvacet tři hodin,“ poznamenal Martin Ocknecht se smíchem. Vše ale probíhá hladce – celníci nám vyčlenili vlastní bránu a trvalo to jen tři a půl hodiny.

V podvečer překračujeme hranice Ukrajiny. Je to zvláštní pocit, něco mezi nervozitou a ostražitostí; člověk sleduje nebe a očekává, že se něco stane. Nad obzorem leží těžké mraky, ze kterých se po chvíli spouští déšť, a my projíždíme krajinou a přilehlými lesy.

V moment, kdy nám do cesty z lesa vyběhne smečka divokých psů, řidiči reagují okamžitě, ale vzhledem ke kluzké silnici musí kličkovat, aby psům neublížili. Smečka štěká a doráží na auta, nakonec se ale s nepořízenou stahují zpět.

Po cestě do Lvova se vyhýbáme hlubokým dírám v asfaltu a seznamujeme se s místním provozem, kde jdou pravidla trochu stranou. Na kruhovém objezdu nás málem srazí malé černé auto, jehož řidič se rozhodl nepoužívat směrovky a vzít to přímo. Nakonec ale téměř za tmy dorážíme do cíle. Prohlížíme si kryt a provádíme několik bezpečnostních opatření.

Před spaním se ptám Šimona Plisky, člena hlavního štábu a koordinátora projektu, jak dokáže být pořád tak pozitivní, ačkoliv celý den organizuje posádky všech třinácti aut a je na něm vidět, že se už pár dní pořádně nevyspal.

„Je to náročné,“ uznává a věnuje mi jeden z úsměvů, které si schovává na horší časy, „ale pracuju na tom už dlouho. Na konci si v hlavě udělám jednu obrovskou zelenou fajfku a bude to hotové, předané a za námi. Na to se těším.“

Celý štáb pracuje na 100 % a je to znát jak na náladě všech účastníků mise, tak na její organizaci i hladkém průběhu.

„Jsou jako moje děti, nechal jsem na nich ruce,“ potahuje si z cigarety Petr Kadavý, hlavní mechanik. Stojíme před ubytovnou ve Lvově a čekáme, až se v ranním mrholení vynoří zpoza zatáčky lidé, kterým se chystáme sanitky a terénní vozy předat.

Petrovi prošla rukama všechny, postaral se o všechny jejich neduhy, trochu je zvýšil a dodal k podvozku takzvané „šnorchly“, aby se motor neutopil při brodění bahnem. Auta jsou připravena zachraňovat životy.

Petr cítí hlavně obrovskou radost, ale také spoustu zodpovědnosti. „Ta auta jsou připravena na okamžitou akci. Po cestě se sice u jednoho utrhla lamela a odtekla spojková kapalina, ale to jsou věci, které se mohou stát. Opraví se a pojede dál. My jsme udělali všechno pro to, aby ta auta byla stoprocentní a dalo se na ně spolehnout. Představa, že já něco zanedbám, a potom nebude možné odjet třeba se zraněným z krizové situace a bude ho to stát život… Děsí mě to. Dal jsem si záležet. Cítím se za to zodpovědný.“

Zajímavostí je, že Post Bellum na Ukrajinu dováží dva druhy sanitek – běžné sanitky, které známe z Česka, a frontové sanitky, tedy terénní auta, kde pracuje paramedik. Ty slouží k evakuaci z místa, kam spolubojovníci zraněného dotáhnou; medik jej pak přemístí na korbu auta a při převozu kontroluje základní životní funkce. Hlavně utažení turniketů - to znamená, jestli člověk nekrvácí. Terénní sanitka jej pak odveze na kontrolní bod a odtud už jej převáží běžná sanitka.

„Ukrajinci nás prosí, abychom na ně nemalovali červené kříže, protože označené zdravotnické vozy jsou na frontě primární cíl ruských sebevražedných dronů,“ vysvětluje Martin Ocknecht.

„Přátelé, vážený pane řediteli, dovolte mi, abych vám předal za českou občanskou společnost, neziskovou organizaci Post Bellum, Paměť národa, dvě vozidla,“ říká ředitel organizace Mikuláš Kroupa při předávání klíčů od obou aut Tarasovi Masljakovi, řediteli Ústřední klinické nemocnice v Ivano-Frankivsku.

„Na tento dar se složili občané České republiky, Slovenska a Švýcarska. My jsme zprostředkovatelé této pomoci, která symbolizuje, že tyto národy vidí váš veliký zápas za svobodu,“ dodává.

„V tuto chvíli jsme shromáždili pomoc v hodnotě přes miliardu hřiven. Za tyto peníze nakupujeme pro Ukrajinu neprůstřelné vesty, sanitky, vojenskou optiku a vybavení pro obránce.“

„Děkujeme,“ říká s úklonou Taras Maslyak a mně přeběhne mráz po zádech. „Můžu se vám jenom uklonit za tuto pomoc, protože je to smutné, ale jsme v situaci, kdy je tato pomoc nezbytná. Je to velmi útrpné a smutné, ale máme naději, že to bude jednou jiné a my jako svobodná země budeme moct mít dobré přátelé i v jiných, lepších dobách.“

Dodává, že sanitky budou sloužit ve Lvově jak pro zraněné vojáky, tak pro civilní obyvatelstvo.

Vděčný je také policista Igor (z bezpečnostních důvodů uvádíme pouze křestní jméno), vedle právě obdržené Toyoty děkuje českému lidu a doufá v opětovné shledání po válce. „Spolehlivé auto je to, co nám v bojové linii nejvíc pomůže. Zní to divně, ale dopravní prostředek je v podstatě spotřební materiál, o který můžeme ze dne na den přijít,“ vysvětluje.

Jen pár dní před začátkem mise jsme obdrželi fotky od 81. výsadkové brigády. Jejich auto zasáhl dron, pasažéři stihli vyskočit a jsou v pořádku. Tomu samému vojákovi naši kolegové v Kyjevě předali téměř stejné auto, které při útoku shořelo. Teď bude sloužit pro odvoz vojáků a věcí z frontové linie.

„Jsem naplněný vděčností za český národ, který je schopen se složit na skutečnou účinnou pomoc,“ říká Mikuláš Kroupa bezprostředně po předání aut. „Setkání s lidmi, kteří tři roky nasazují své životy… Jsou to lidé, kteří jsou in-bello, ve válce. My vyprávíme v rádiu příběhy 20. století, příběhy post-bellum, tedy po válce. Je to dotek s žitou historií, s dějinnými příběhy,“ zakončuje ředitel organizace.

Tečkou za celým dnem je procházka Lvovem. Posádkový kostel, kde se konají pohřby vojáků, v nás všech vyvolává pocit tísně. Uvnitř jsou nástěnky s padlými, stovky fotografií, dat a jmen.

V kostele tiše hrají žalozpěvy a nikdo nedokáže vydat ani hlásku. Jediný, kdo tiše pohybuje rty, jsou ženy, které se do kostela přišly modlit nebo uctít památku padlých vojáků. Stojí se svícemi okolo velkých stojanů a jediné světlo v jejich očích je odraz plamínku, který svírají v rukou.

Všudypřítomná tíseň svírá moje hrdlo stejně jako pohled na velkou tabuli s fotkami malých dětí. U každého je jméno a věk a jediná věta. Marie, 3 roky: „Táta je v nebi. Můj milovaný tati, kde jsi? Chci cítit tvé objetí, chci tě zpátky!“

Podobných vzkazů je mnohem víc.

Procházka končí na vojenském hřbitově. Stovky ukrajinských vlajek i jejich černo-červených verzí – to jsou barvy modro-žluté vlajky zbarvené krví – povlávají nad hroby. Symfonie třepotání látky a vrzání stojanů se rozléhá po celém prostoru. Tíže není o nic menší než v kostele. Vedle sebe leží staří i mladí, všechny spojuje vojenská služba.

Vidím rodiče, kteří upravují hrob syna, procházím kolem hrobu, který právě zahrnují a svírá se mi žaludek. Nikdo z nás tam nevydrží dlouho. Připadáme si nepatřičně, a ten pocit se mísí se studem a pocitem zmaru.