Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
V prosinci 2023 jsem si na satelitních snímcích mezinárodního letiště Pchjongjang Sunan v Severní Koreji všiml něčeho neobvyklého: Technici upravovali staré sovětské nákladní letadlo a přidávali mu konstrukční pylony nad křídla.
Vyhodnotil jsem, že tyto pylony by mohly nést radar, který by z nákladního letounu učinil létající systém včasného varování, schopný detekovat rakety a nepřátelská letadla na vzdálenost stovek mil. Toto hodnocení bylo potvrzeno 27. března, kdy severokorejský vůdce Kim Čong-un navštívil interiér letadla, čímž veřejnosti nabídl první pohled na hotový systém.
Tyto sledovací schopnosti pomohou Severní Koreji monitorovat pohyb jihokorejských a amerických vojenských prostředků na poloostrově. V případě útoku by letoun mohl odhalit blížící se střely s plochou dráhou letu dlouho předtím, než vstoupí do severokorejského vzdušného prostoru.
Možná ještě důležitější však je, že toto letadlo by mohlo Severní Koreji konečně pomoci prolomit technologický problém, který ji trápí už desítky let: Úspěšně vyvinout hlavice pro mezikontinentální balistické střely (ICBM), které jsou schopné znovu vstoupit do atmosféry.
Oči pro obranu i útok
Letecké radarové systémy, vyvíjené od 50. let 20. století, patří ke standardní výbavě vyspělých armád, protože poskytují dvě klíčové výhody. V první řadě umožňují leteckým silám lépe sledovat nepřátelská letadla. I když výkon radaru musí být omezen velikostí, která se vejde do letounu, radar umístěný ve vzduchu může operovat ve velkých výškách a přesouvat se do pozic nejvhodnějších pro sledování konkrétních cílů. Na rozdíl od radarů umístěných na zemi není letecký radar tak výrazně omezen zakřivením Země a dokáže proto detekovat nízko letící letadla, například střely s plochou dráhou letu, na mnohem větší vzdálenost než pozemní systémy.
Právě tento poslední aspekt představuje pro Severní Koreu zvláštní problém, protože její hornatý terén výrazně ztěžuje detekci blížících se střel s plochou dráhou letu. Například radar umístěný v jednom severokorejském údolí nemusí vůbec zaznamenat střelu letící v sousedním údolí. Letoun s radarem včasného varování však může shora nahlížet do těchto údolí a poskytnout severokorejskému vedení cenný časový náskok před dopadem střel na cíle. Takový letoun by rovněž dokázal sledovat starty balistických raket z jihokorejských odpalovacích zařízení na mnohem větší vzdálenost než pozemní radar.
Zadruhé, letouny s leteckým radarem mohou nést pokročilé komunikační technologie, díky nimž se jejich operátoři propojí s dalšími letadly a v reálném čase sdílejí informace o cílech. Severní Korea podle dostupných informací nasazuje své zbývající taktické bombardéry jako nosiče střel s plochou dráhou letu. Letadlo vybavené radarem a komunikačními prostředky tak může těmto bombardérům přímo určovat, na co mají útočit.
Tyto výhody ale mají své limity. Severní Korea disponuje jen velmi malým počtem nákladních letounů, které se dají na podobný systém upravit, a zatím sestavila pouze jeden takový stroj. Protože letoun nedokáže zůstat ve vzduchu nepřetržitě, nezajistí zemi stálé pokrytí. V praxi tak zřejmě vzlétne jen občas – při krizových situacích nebo kvůli sledování vojenských cvičení Jižní Koreje a Spojených států.
Pomohlo Rusko?
Severní Korea dosud žádný systém včasného varování ve vzduchu neprovozovala, ale není jasné, zda to bylo z důvodu nezájmu, nebo technologické nedostatečnosti. Je možné, že Pchjongjang dříve usoudil, že tyto systémy by byly v konfliktu k ničemu kvůli vzdušné převaze USA a Jižní Koreje – a že se tento názor z nějakého důvodu změnil.
Není také vyloučeno, že Severní Korea pomocí nedávných technologických transferů z Ruska překonala své dřívější technologické a výrobní překážky; ruské zbraně se už objevily na severokorejských lodích, takže tato možnost je reálná, byť dosud nepotvrzená.
Kromě toho, že by takový letoun mohl prodloužit Kimův život tím, že ho včas varuje před útoky na vedení státu, může také pomoci Severní Koreji zdokonalit její rozvíjející se arzenál mezikontinentálních balistických střel.
Severní Korea se snaží vyvinout ICBM minimálně od 90. let, kdy dokázala nanejvýš slepit dohromady staré sovětské konstrukce. Od té doby však zaznamenala výrazný pokrok a dnes údajně disponuje určitým počtem vlastních ICBM s prokazatelným doletem.
Jednou z oblastí, v níž severokorejské mezikontinentální balistické střely zatím neprokázaly svou spolehlivost, je technologie návratových těles. Jaderné hlavice musejí být chráněny žáruvzdornými materiály, aby přežily návrat do atmosféry, ale Pchjongjang zatím neprokázal, že tuto technologii zvládl. Za posledních deset let Severní Korea provedla 14 testů střel, přičemž žádný z nich jednoznačně nepotvrdil, že země vyvinula návratové těleso schopné přežít průlet atmosférou.
Admirál Samuel Paparo, šéf amerického indo-pacifického velení, to loni v listopadu komentoval slovy: „Zatím jsme tuto schopnost neviděli, ale pozorujeme pokračující testování tímto směrem.“
Kimovy problémy s testováním
Klíčovou překážkou při vývoji návratových těles je sama geografie Severní Koreje. Střely mají dosah přes 10 000 kilometrů, zatímco Severní Korea měří v nejužším bodě jen asi 1000 kilometrů. Co je pro Pchjongjang ještě horší – jen málokdy může odpálit rakety směrem do Tichého oceánu, protože by to znamenalo přelet přes Japonsko a riziko dopadu trosek na japonské civilisty. Ze 14 severokorejských testů střel dlouhého doletu a řady dalších zkoušek dlouhého doletu pouze dvě přeletěly nad Japonskem – a pokaždé vyvolaly v Tokiu obavy a napětí.
Kvůli tomu byla Severní Korea nucena testovat své mezikontinentální balistické střely na velmi krátké vzdálenosti nad Japonským mořem, zhruba na desetinu jejich zamýšleného doletu. Tato situace není ideální, protože odpálení střely na tak krátkou vzdálenost vyvíjí na návratové těleso specifický tlak. Při normální trajektorii přes 10 000 kilometrů je střela vypouštěna přibližně pod úhlem 45 stupňů. Jak hlavice znovu vstupuje do atmosféry a míří zpět k Zemi, děje se to postupně, přičemž návratové těleso je vystaveno relativně nízkým teplotám a namáhání.
Pokud je však dolet střely zkrácen, musí být vypuštěna pod strmějším úhlem. To znamená, že hlavice místo postupného vstupu do atmosféry prořízne vzduch pod téměř kolmým úhlem k povrchu Země, což vede k extrémně vysokým rychlostem a teplotám. Pro Severní Koreu tedy není ideální testovat nová návratová tělesa právě v takto náročných podmínkách – je to podobné, jako kdybyste se učili odpálit míček v baseballu s nastavením nadhazovacího stroje na nejvyšší rychlost.
Situaci zhoršuje i fakt, že Severní Korea pravděpodobně nemá způsob, jak sledovat, zda její návratová tělesa fungují správně. Kvůli zakřivení Země pravděpodobně severokorejské telemetrické stanice ztrácejí dohled nad mezikontinentálními balistickými střelami, jakmile ty klesnou pod přibližně 140 kilometrů nad mořem, což je ještě před Kármánovou linií označující hranici zemské atmosféry. To znamená, že Severní Korea má pravděpodobně jen omezené informace o tom, kdy a proč její návratová tělesa selhávají.
To vše však neznamená, že by hrozba ze severokorejských mezikontinentálních balistických střel byla nulová – naopak. Ačkoli mohou být návratová tělesa Severní Koreje nespolehlivá nebo možná nepřesná, neznamená to, že by nemohla fungovat. Přesto však neschopnost Severní Koreje jednoznačně prokázat schopnost svých raket přežít návrat do atmosféry poškozuje důvěryhodnost jejího odstrašujícího arzenálu. Pokud Kim nedokáže přesvědčit Washington, že může ohrozit cíle, mohou se Spojené státy cítit být více nakloněné zasáhnout na korejském poloostrově.
Severokorejský letecký radar může pomoci tyto problémy řešit. I pokud Severní Korea bude i nadále omezovat testy na kratší vzdálenosti, takový letoun by mohl operovat nad Japonským mořem a sledovat návratová tělesa během jejich sestupu, shromažďovat data o jejich přesnosti a v případě, že by hlavice při návratu selhala a rozpadla se, zaznamenat kdy a možná i proč k tomu došlo.
Do menší míry vytváří problémy i severokorejská geografie pro testy střel s plochou dráhou letu. Severní Korea je vypouští ve vzoru osmičky těsně u svého východního pobřeží, aby otestovala výdrž svých systémů. Problém tohoto způsobu testování je, že takový vzor přesně neodpovídá tomu, jak by raketa fungovala v bojové situaci.
O krok blíž k nejsmrtelnější zbrani
Jak bylo zmíněno výše, Severní Korea má velké obavy z jihokorejských a amerických střel s plochou dráhou letu, které pronikají pod její radarový dohled. Současně však pracuje na stejných schopnostech a nasadila sérii konvenčních střel Hwasal a jaderných střel Pulhwasal.
Střely s plochou dráhou letu využívají několik unikátních metod vedení k cíli, včetně radarů schopných sledovat terén zdola nahoru a kamer, které porovnávají okolní krajinu s obrázky uloženými v počítačích střely. Tato technologie je náročná na správné fungování. První verze americké střely Tomahawk použitá během operace Pouštní bouře v roce 1991 měla úspěšnost kolem 50 procent. Spojené státy tuto úspěšnost v následujících desetiletích výrazně zlepšily, ale pro Severní Koreu, stát s mnohem omezenější technologickou základnou, může být tato hodnota stále spíše výchozím bodem.
Tyto navigační technologie vyžadují rozsáhlé testování nad pevninou a sběr dat – a právě zde by mohl pomoci letecký radar. Ten by dokázal sledovat a monitorovat testy střel s plochou dráhou letu s mnohem vyšší přesností než pozemní radar. Rusko pro tento účel využívá speciální letoun Il-76LL „SKIP“, který používá stejný typ letadla jako severokorejská verze.
Jak při testování, tak i při vývoji poskytuje letecký radar Severní Koreji jedinečné možnosti, kterých by sama pomocí pozemních stanic nedosáhla. Z hlediska operačního nasazení by takový radar dokázal včas zaznamenat přilétající jihokorejské a americké střely, čímž by Severní Koreji poskytl cenný čas na varování. Při testování raket by zase radarová kapacita mohla Severní Koreji dodat potřebná data k dokonalému návrhu návratových těles mezikontinentálních balistických střel, což by mohlo výrazně urychlit celý vývoj.
Samozřejmě, tento systém není všelék. Nepomůže Severní Koreji zjistit, proč její tepelné štíty selhávají, ale může poskytnout indicie, jak a kdy k selháním dochází. Nedostatek materiálů pro tepelné štíty nebo jednoduché nepochopení jejich vlastností může i nadále komplikovat severokorejský raketový program, pokud nebude mít přístup k potřebným surovinám ze zahraničí. Letecká radarová platforma však může Severní Koreji stále poskytnout data, která naléhavě potřebuje –, a přiblížit ji tak o krok blíže k tomu, aby konečně ovládla nejsmrtelnější zbraně světa.
Původní text Deckera Eveletha, analytika neziskové organizace CNA, Seznam Zprávy publikují ve spolupráci a se souhlasem Foreign Policy Magazine. Titulek a mezititulky textu jsou redakční.
