Stín Volyně je zpět. Poláci a Ukrajinci se přou o to, co je genocida

Polský Sejm schválil návrh zákona, který 11. červenec označuje za Den památky Poláků zavražděných ukrajinskými ozbrojenými skupinami za druhé světové války.

S odkazem na dění na Volyni v roce 1943 se v něm konstatuje, že příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) páchali genocidu na Polácích.

„Rozhodnutí polského Sejmu o zavedení dne památky obětí takzvané genocidy spáchané OUN a UPA odporuje duchu dobrých sousedských vztahů,“ reagovalo v komuniké ukrajinské ministerstvo zahraničí.

Události staré více než osm desítek let tak nadále komplikují vztahy Kyjeva a Varšavy, přestože považují za současného společného nepřítele Rusko.

Ukrajinou se v roce 1943 sunula válečná fronta. Wehrmacht ustupoval před Rudou armádou a válka se lámala v neprospěch nacistického Německa.

UPA vedená Stepanem Banderou bojovala za nezávislý ukrajinský stát proti Polákům, Němcům i Rusům. Polská exilová vláda usilovala o obnovení Polska v hranicích před začátkem války v roce 1939. Tedy včetně Haliče a Volyně, které ale chtěla UPA zahrnout do nezávislé Ukrajiny.

Polská a ukrajinská představa o budoucnosti se střetávaly a nebyly slučitelné.

Na Volyni tvořili většinu obyvatel Ukrajinci a UPA dospěla k názoru, že pro nezávislost Ukrajiny je nutné zbavit se polské menšiny. Začalo masové vyvražďování – Volyňský masakr. Ukrajinci vraždili Poláky, Poláci Ukrajince. Válečné utrpení a obavy z toho, co přijde, zvyšovaly krutost a nenávist.

„Podle četných a vzájemně se potvrzujících zpráv ukrajinští partyzáni a jejich spojenci zapalovali domy, stříleli nebo zaháněli do domů zpátky ty, kdo se snažili uprchnout, a srpy a vidlemi zabíjeli lidi, které dopadli venku,“ popisuje historik Timothy Snyder tehdejší události ve své knize Obnova národů.

„Do základů byly vypáleny kostely plné věřících. Partyzáni vystavovali sťatá, ukřižovaná, rozsekaná nebo vykuchaná těla, aby donutili zbývající Poláky k útěku.“

Nejhorší byla noc z 11. na 12. července 1943, kdy se terčem útoku staly desítky vesnic.

Snyder ale cituje i Poláky, kteří se účastnili odvetných akcí. Například 10. března 1944 příslušníci polské Zemské armády vypálili ukrajinskou osadu Sahryň a povraždili stovky jejích obyvatel.

„Krutostí zvěrstev se polští partyzáni vyrovnali UPA,“ uvádí historik a přináší výpověď jednoho ze členů polských komand: „Reagovali jsme na jejich útoky, které dosahovaly nevýslovné síly barbarství, vlastní bezohledností. Když jsme se zmocnili ukrajinské osady, systematicky jsme vybrali bojeschopné muže a popravili je. Často jsme je nechávali běžet čtyřicet kroků před námi a stříleli je do zad. To se pokládalo za nejhumánnější způsob. Jiní v jednotce se chovali jinak, vykonávali strašnou odvetu. Nikdo nezvedl ani prst, aby jim zabránil.“

Odhady počtu obětí se liší. Polští historici zmiňují až sto tisíc mrtvých Poláků. Americký historik ukrajinského původu Serhii Plokhy v knize Brány Evropy mluví o 60 až 90 tisících mrtvých Poláků a 15 až 30 tisících Ukrajinců. „Polských obětí bylo více než ukrajinských,“ uvádí Plokhy.

Po válce sovětský vůdce Josif Stalin posunul polskou hranici na západ na úkor poraženého Německa. Od října 1944 do června 1946 polské úřady deportovaly do Sovětského svazu skoro půl milionu etnických Ukrajinců. V roce 1947 v rámci operace Visla vláda na 150 tisíc Ukrajinců vysídlila z východní části Polska do jiných koutů země, aby tak sebrala zázemí Ukrajinské povstalecké armádě (UPA).

Pokusy o smíření se objevují. Předloni se prezidenti Volodymyr Zelenskyj a Andrzej Duda v ukrajinském městě Luck společně zúčastnili bohoslužby v katedrále svatých Petra a Pavla u příležitosti osmdesátého výročí noci z 11. na 12. července. Ale shoda na tom, co se stalo, zřejmě možná není.

„Nedovedu si představit, že by v tomto případě mohlo dojít k nějakému dorozumění. Válka je krutá a strašná a dějí se v ní hrůzostrašné věci. Tak jako v roce 1943 na Volyni. Poláci a Ukrajinci tehdy bojovali na opačných stranách a nikdo z nich nejednal v rukavičkách. Je zcela zřejmé, že různé zločiny páchaly obě strany. A že civilisté se do toho také zapojovali, buď kvůli národnímu cítění, nebo si jednoduše vyřizovali účty,“ soudí ukrajinský historik Radomyr Mokryk v rozhovoru se šéfredaktorem nakladatelství Academia Jiřím Padevětem.