Strach ze stížností rodičů mění korejské školství. Mizí výlety, soutěže i sporty

„Můj syn na zákaznickém servisu pociťuje příliš velký stres a tlak na výkon. Nemohli byste ho převést na jiné oddělení?“ ozývá se na druhém konci telefonu matka zaměstnance.

Není zdaleka jediná. Jihokorejští rodiče mají potřebu zasahovat nejen do vzdělání, ale i do pracovního života svých dospělých dětí. Nezdráhají se kontaktovat zaměstnavatele a v krajních případech i hrozit právními kroky, pokud jejich požadavky nejsou vyslyšeny.

Podobné zásahy začínají už na základních školách a nevyhýbají se ani univerzitám. Telefonáty rodičů na přesunutí výuky do nižších pater, aby „jejich dítě mělo snazší přístup do učebny“. Prosby na zvýšení kapacity studentů v předmětech, aby se dostalo i na jejich potomka, nebo vyvíjení nátlaku na změnu klasifikace, popisuje jeden z jihokorejských profesorů.

Největší dopad má tento přístup na ty nejmladší.

Jihokorejská společnost je silně orientovaná na výkon - školní i profesní. Vzdělání dítěte je tak vnímáno jako základní jízdenka pro úspěšný život.

„Pokud dítě nedosahuje uspokojivých výsledků, sužují rodiče, především matky, velké obavy o jeho budoucnost, o to, že se nedostane na dobrou vysokou školu a nenajde si dobrou práci,“ popisuje pro Seznam Zprávy Michaela Lee, bohemistka a koreanistka, která dlouhodobě žije mezi Českem a Jižní Koreou a má osobní zkušenost s výchovou dětí v obou zemích.

„Studijní výsledky jsou tedy stresem i pro rodiče, a to především pro matky, protože v tradičním modelu rodiny je výchova a vzdělání dětí jejich zodpovědností,“ dodává.

Připomíná úspěšný korejský seriál Sky Castle, ve kterém se žena z velmi dobře situované rodiny zastřelí poté, co se její syn dostane na prestižní lékařskou fakultu Soulské národní univerzity - tedy ve chvíli, kdy dosáhne cíle, o kterém většina rodičů sní.

Ještě silněji tlak dopadá na samotné děti. „Jsou vedeny k tomu, že studium je jejich zodpovědnost a už kvůli rodičům by měly podávat co nejlepší výkony. Zároveň je na ně vyvíjen i tlak v kolektivu. Ti, kdo se umisťují na prvních příčkách, jsou oblíbení, zatímco ti na konci to mají okolím citelně dáno najevo. Mohou se tak velmi rychle stát outsidery,“ dodává Lee.

Situaci umocňuje i demografie. Jižní Korea patří k zemím s jednou z nejnižších porodností na světě. Mnoho rodin má jediného potomka, pozornost se tak soustředí jen na něj.

Nejistota ohledně budoucnosti pak vede k tomu, že rodiče vnímají úspěch dítěte jako vlastní. Podle průzkumu z roku 2025 to tak cítí téměř 67 % z nich.

V takovém prostoru se přirozeně rozvíjejí i extrémní formy rodičovské kontroly. „Někteří rodiče plánují a kontrolují úplně všechno, což podkopává samostatnost dětí,“ uvedli odborníci citovaní francouzským deníkem Le Monde.

Psychologové mluví o tzv. kangaroo tribe - dospělých, kteří zůstávají závislí na rodičích. Jde o dvě třetiny Jihokorejců ve věku od 25 do 34 let, kteří buď žijí se svými rodiči, nebo odděleně, ale nejsou ekonomicky nezávislí.

Extrémní formou tohoto přístupu jsou tzv. remocon-moms, tedy matky, které své děti kontrolují prakticky nepřetržitě. Doprovázejí je do školy, na doučování, čekají na ně v autě a několikrát denně jim volají. Cíl je prostý: minimalizovat riziko neúspěchu.

Podle Michaely Lee má tento vývoj i hlubší kulturní kořeny. „Korejská společnost se řídí heslem ‚Náš zákazník, náš pán‘ a v tomto duchu přistupují lidé i ke všem veřejným službám. Když si vás platím ze svých daní, musíte dělat, co chci já,“ vysvětluje.

To se promítá i do školství. Učitelé jsou zavaleni nejrůznějšími, někdy i absurdními požadavky. Zatímco rodiče je považují za oprávněné, učitelé je vnímají jako porušování svých práv.

„V případě, že nejsou jasně stanoveny mantinely, vzniká prostor pro konflikty. Lidé požadují více, než na co má druhá strana podle nich nárok,“ dodává koreanistka.

Mezi zaznamenanými případy se objevují i zdánlivě banální situace: rodič požadoval, aby učitel neoznačoval chyby v diktátu, protože to „zraňuje duši dítěte“, jiný obvinil pedagoga ze zneužívání, protože mu zabavil mobilní telefon. Je známý i případ, kdy rodič přišel do školy počítat nefunkční žárovky.

„Mnozí učitelé uvádějí, že pracují pod velkým tlakem, až se obávají o vlastní zdraví, a žádají příslušné úřady o ochranu,“ říká Lee.

Napětí vyvrcholilo v červenci 2023, kdy spáchala sebevraždu 23letá učitelka ze Soulu. Podle vyšetřování byla dlouhodobě šikanována a vystavena tlaku ze strany žáků i rodičů.

O několik měsíců později si vzal život 60letý učitel, který čelil trestnímu oznámení v souvislosti se zraněním dítěte během školní aktivity.

Podle dostupných údajů bylo v roce 2023 zaznamenáno 14 sebevražd učitelů, za posledních deset let celkem 144. Ze školství zároveň odchází stále více pedagogů, často právě kvůli stížnostem rodičů a právní nejistotě.

Případ mladé učitelky vyvolal masové protesty. „Anonymní učitelé také na instagramovém účtu zveřejnili dokument s názvem ‚Škola stížností‘, ve kterém uvádějí celkem 2077 nejrůznějších žádostí a stížností, které rodiče podali v rozmezí pouhých tří dnů,“ přibližuje Lee.

Extrémní přístup rodičů školy oplácejí podobnou měnou.

Když syn 45letého Bang Kyung-hwana vybojoval první místo na celostátní plavecké soutěži, očekával, že jeho úspěch bude ve škole veřejně oceněn. Místo toho proběhla jen soukromá gratulace.

„Pro děti by měla existovat kultura povzbuzování úspěchu spolužáků, ale dnes už jsou to věci minulosti,“ řekl deníku The Korea Herald. Dodal, že nejde o ojedinělý případ. Školy se stále častěji vyhýbají aktivitám, které by mohly vést ke stížnostem – ať už jde o soutěže, školní výlety nebo sport.

Podle průzkumu Korejské federace učitelských odborů se se zlovolnými stížnostmi setkalo 51,9 % pedagogů.

Po tragické nehodě v roce 2022, kdy během školního výletu zemřelo dítě, začaly některé školy výlety rušit. Mezi lety 2025 a 2026 klesl počet škol v Soulu, Tedžonu a provincii Kjonggi, které posílají žáky na celodenní exkurze, na polovinu.

Jinde omezují sportovní aktivity - téměř 4 % základních škol mimo Soul je zakázala úplně. Nejvyšší podíl má Pusan, kde letos taková omezení zavedlo 34,7 % z celkových 303 základních škol.

Zatímco tak v minulosti byli učitelé ve společnosti váženými osobami a požívali z tradiční kultury vyplývající nejvyšší autority, dnes se jejich postavení propadlo do hluboké propasti, dodává Lee.

Snaha minimalizovat konflikty ale mění samotnou podstatu vzdělávání.

„Mám pocit, že cílem našeho vzdělávání se stalo pouze to, aby studenti neutrpěli žádnou újmu,“ uvedl politik Chun Ha-ram během parlamentní debaty. Podle něj se školy snaží chránit děti v „sterilním prostředí“.

Jenže právě konflikty, prohry nebo drobná zranění byly tradičně součástí učení. „Při fotbale se přece můžete zranit. Opravdu se chceme vyhýbat fyzickým aktivitám jen ze strachu?“ ptal se Chun.

Podobně to vidí i odborníci. „Děti by se měly naučit zvládat selhání, nikoli být před ním chráněny,“ upozornil dle The Korea Herald psycholog Lim Myung-ho.

Podle Michaely Lee však některé jihokorejské děti žijí s pocitem selhání možná celé dětství. „Soutěživost a tlak na výkon, ve kterém vyrůstají, je obrovský. Všichni být první nemohou, a pokud se někdo umisťuje na spodních příčkách i přesto, že nedělá nic jiného, než že se učí, k takovému pocitu to vést může,“ podotýká s tím, že korejské děti jsou navíc vedeny k tomu, že úspěch dluží rodičům.

Zatímco v Česku se klíčový tlak soustředí na přijetí na střední školy, v Koreji rozhodují až univerzity.

„Základním požadavkem je vysokoškolské vzdělání, minimálně bakalář, takže se najdou jen výjimky, které na vysokou školu nenastoupí. Vysokoškolské vzdělání mají tak všichni a hodnotícím kritériem je alma mater,“ vysvětluje Michaela Lee.

Situaci prý nepomáhají ani politici. „Ve volbách se kvůli zvýšení porodnosti ohánějí hesly v tom smyslu, že stačí, když rodiče dítě pouze porodí, stát se o ně postará, vzdělá je a vychová,“ uvádí.

Kdyby však měla vybrat silné stránky korejského přístupu, zvolila by „proklientský přístup“.

„Čas je v Koreji považován za jednu z nejdražších věcí a všechny služby jsou tomu přizpůsobeny. U nás člověk všude čeká i dlouhé hodiny a mám pocit, že to všem přijde normální, i když to neznamená, že by se jim to líbilo,“ říká Lee.

Zároveň ale dodává, že korejské společnosti by prospěl menší důraz na materiální úspěch - hodnotit člověka podle jiných kritérií, než je vzdělání, funkce, výše výdělku, auto, ve kterém jezdí, nebo kabelka, co nosí.

„České společnosti by naopak prospěl milý úsměv na tváři, více zdvořilosti, trpělivosti, pozor na pusu a zmiňovaný proklientský přístup,“ uzavírá.