Článek
Lahve, sáčky, obaly od jídla, textilie, elektronika… Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Lidstvo je závislé na výrobcích z plastu. Podle dat Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) se každý rok na planetě spotřebuje více než 500 milionů tun plastů. Z toho přibližně 400 milionů tun se promění v plastový odpad.
Obě čísla jsou znepokojivá, ale hlavně - rok od roku vyšší.
Celosvětově se recykluje jen asi desetina plastového odpadu. Zbytek? Končí na skládkách, ve spalovnách nebo zaplavuje životní prostředí.
Plasty přitom v přírodě přetrvávají desítky až stovky let a postupně se rozpadají na stále menší částice, které se dostávají do půdy, řek a oceánů, potravních řetězců a nakonec i do lidského organismu.
Dopady plastového znečištění pozorujeme v mořských i zemských ekosystémech a rostou také obavy z vlivu mikroplastů a dalších chemických látek obsažených v plastech na lidské zdraví – jsou spojovány například s poruchami hormonálního a reprodukčního systému či s některými kardiovaskulárními onemocněními.
Globální problém si zaslouží pozornost i řešení od světového společenství. Rezoluce Environmentálního shromáždění OSN (UNEA) z března 2022 dala tento mandát a úkol Mezivládnímu vyjednávacímu výboru (INC), který od té doby připravuje globální úmluvu o plastech. Shodnout by se měl opravdu celý svět. Plastový odpad se totiž šíří skrze ekosystémy a nezná hranice národních států.
„Současné právo řeší jen některé izolované části životního cyklu plastů, především chemické látky používané jako přísady do plastů. To je ale pouze jedna část celého životního cyklu,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy potřebu nové akce expertka na mezinárodní environmentální politiku Emily Cowanová, která vyjednávání plastové úmluvy od jejich počátku sleduje přímo na místě jako pozorovatelka. „Potřebujeme komplexní dohodu skutečně zaměřenou přímo na plasty, nikoli pouze na chemické látky, které s nimi souvisejí.“
Příprava úmluvy se ale zasekla. Poslední oficiální jednání proběhla loni v létě v Ženevě – a skončila fiaskem. Delegace ve švýcarském městě sice zůstaly i po konci summitu, patovou situaci nicméně prolomit nedokázaly. A o rok později je situace snad ještě horší.
Hrozba „papírového tygra“
Na jedné straně diplomatického sporu jsou v rámci INC ambicióznější státy – zejména země Evropské unie, ale i některé menší státy globálního jihu –, jejichž zájmem je regulace celého životního cyklu plastů. Proti nim pak stojí především státy produkující a vyvážející ropu, kterým by omezení výroby plastů zasáhlo významně jejich ekonomické zájmy. Chtějí tak text úmluvy zaměřit hlavně na odpad a recyklaci. O tom, že jsou zákopy opravdu hluboké, svědčí i skutečnost, že se diplomaté zatím nebyli schopni dohodnout ani na pouhém jednacím řádu schůzek.
„Co se stane, pokud se nedosáhne kompromisu, se kterým budou souhlasit úplně všichni? Bude možné rozhodnout většinovým hlasováním?“ ptá se řečnicky Doris Knoblauchová z berlínského výzkumného ústavu Ecologic Institute. „Dokud nebudeme mít odpovědi, má každý jeden stát de facto právo veta.“
Vyjednavači z celého světa se naposledy sešli letos na přelomu června a července v keňském Nairobi. Šlo o neformální jednání s cílem vypracovat nové znění dokumentu. Ten se na veřejnosti objevil na začátku srpna. K dohodě však nejsme o nic blíž než loni.
„Ani bych to nenazvala textem úmluvy, jelikož všechno je stále v hranatých závorkách,“ všímá si německá politoložka se zaměřením na zdroje a znečištění Knoblauchová. Hranaté závorky v textu označují neshodu a tedy předmět dalšího vyjednávání. Třeba otázka lidského zdraví je v textu zmíněná jen devětkrát a z toho sedmkrát právě tímto způsobem. To znamená, že při dalších jednáních klidně mohou tyto pasáže úplně zmizet.
Obsahově jde navíc jen o velmi neambiciózní text a ochránci přírody bijí na poplach.
„Vidím dvě zásadní slabiny,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy mezinárodní environmentální právnička Alexandra Harringtonová, která se sama jednání účastní v delegaci Mezinárodního svazu ochrany přírody. „První je spoléhání se pouze na národně stanovené kapacity a schopnosti jednotlivých států, druhou pak odstranění odkazů na mezinárodní obchod z textu úmluvy.“
„Záměrem podle rezoluce UNEA nicméně bylo vytvořit smysluplný nástroj pokrývající celý životní cyklus plastů a obsahující právně závazné povinnosti. V tomto textu se standardem stávají národní kapacity a schopnosti, což z úmluvy v podstatě dělá dobrovolný nástroj,“ pokračuje.
V podstatě se tak do smlouvy dostává mechanismus známý třeba z Pařížské dohody o klimatu – státy mají sice nějaký stanovený cíl, ale v zásadě si mohou samy určit, jak má podle nich plnění závazků vypadat, co přesně je a není potřeba dělat.
„Smlouva musí obsahovat právně závazné povinnosti, požadavky na monitoring a reporting a zajištěné financování,“ podotýká Cowanová. „Pokud by výsledkem byl pouze ‚papírový tygr‘, kdy státy přijmou nějaký dokument, ale v praxi nemusí nic dělat, úmluva by ztratila smysl.“
Plasty a národní bezpečnost
Proti závazným omezením v produkci plastů se navíc nově staví jeden z nejmocnějších diplomatických aktérů světa – USA. Deník Washington Post nedávno informoval o uniklém diplomatickém memorandu, které měl tamní resort zahraničních věcí letos v létě rozeslat jiným delegacím a vyzvat v něm k pragmatické smlouvě, která by všem umožňovala přijmout libovolná opatření pod záminkou ochrany národní bezpečnosti.
„Washington se snaží chránit americký ropný a petrochemický průmysl a pravděpodobně také obdobné zájmy některých svých spojenců,“ komentuje Cowanová.
Podle Harringtonové by prosazení znamenalo, že národním ekonomickým zájmům přisuzujeme postavení otázek národní bezpečnosti, které následně mohou převážit nad environmentálními zájmy. „To neodpovídá dosavadnímu vývoji práva ani účelu bezpečnostních výjimek v environmentálních smlouvách. Existuje například v právu Světové obchodní organizace, ale tam existuje příslušný orgán pro řešení sporů, který posuzuje legitimitu tohoto argumentu. V návrhu USA ale žádný podobný mechanismus není,“ upozorňuje mezinárodní právnička.
Americký tlak přitom zapadá do širšího trendu, kterého se kritici vyjednávání obávají už delší dobu: že z původně ambiciózní globální úmluvy o plastech nakonec zůstane především dohoda o nakládání s plastovým odpadem.
Postupně se totiž oslabují právě opatření mířící na začátek životního cyklu – výrobu primárních plastů, jejich chemické složení nebo design výrobků. Smlouva zaměřená hlavně na sběr, recyklaci a likvidaci plastů by však ponechala téměř nedotčené množství nových plastů přicházejících každoročně na světový trh.
„Velká část znečištění vzniká už ve fázi těžby surovin a během používání plastů. Pokud bychom se soustředili pouze na odpad, tyto části životního cyklu nebo hodnotového řetězce bychom úplně pominuli,“ říká Knoblauchová.
Dalším problémem je, že mnoho materiálů zatím nelze recyklovat. „Musíme proto hledat jiné možnosti designu výrobků a také možnosti opětovného použití a omezování spotřeby,“ doplňuje německá expertka. „Pokud se zaměříme pouze na recyklaci, úplně pomineme také toxické chemické látky, které mají řadu negativních dopadů i na člověka. Zcela bychom zanedbali zdravotní rozměr problému.“
Právě to je pro zastánce ambicióznější úmluvy zásadní problém: podle nich nelze stále rostoucí množství plastového odpadu vyřešit pouze tím, že se svět bude snažit lépe vypořádat s jeho následky.
Plastová koalice ochotných?
Jestli se podaří patovou situaci prolomit, může být jasnější už na konci září, kdy se vedoucí národních delegací sejdou na dalším neformálním jednání, které má pomoci překlenout neshody před dalším kolem oficiálních jednání plánovaných na příští březen.
„Jsme v bodě, kdy se musíme rozhodnout, zda chceme začít s úmluvou, která získá širokou podporu států a kterou budeme moci postupně posilovat, nebo zda se nejambicióznější země mají od současného procesu oddělit a vytvořit určitou koalici ochotných,“ popisuje Cowanová.
Vyjednavačka Harringtonová však před takovou variantou varuje. „Prakticky každý plastový výrobek během svého životního cyklu překračuje hranice – při výrobě, distribuci a často znovu při likvidaci,“ říká s tím, že by měl být konsensus co nejširší.
Přísná pravidla přijatá pouze částí států by navíc mohla ovlivnit jen jejich vlastní trhy. Výroba i plastový odpad by se ale mohly přesouvat do zemí stojících mimo dohodu. Na druhé straně snaha udržet u jednacího stolu prakticky celý svět vytváří tlak na hledání nejnižšího společného jmenovatele – a tedy i riziko, že výsledná úmluva bude příliš slabá na to, aby něco podstatného změnila.
Výsledek několikaletého vyjednávání tak zůstává otevřený. Jisté je jen to, že plasty nezmizí nikdy – a zatímco diplomaté hledají kompromis, nebezpečného odpadu na planetě bez omezení přibývá.
