Hlavní obsah

Syn diktátora, nebo růžová vdova? Filipíny zvolí nástupce drsňáka Duterteho

Foto: Profimedia.cz

Bongbong Marcos, syn nechvalně známého diktátora Ferdinanda Marcose, je favoritem pondělních prezidentských voleb na Filipínách.

Reklama

8. 5. 21:30

Autoritářský populista s drsnými způsoby a ještě drsnějším slovníkem Rodrigo Duterte jasně ukázal, jak zásadní vliv můžou mít volby na chod země a její vnímání ve světě. V pondělí Filipíny vyberou jeho nástupce.

Článek

/Od zvláštního zpravodaje v Manile/

Amerického prezidenta Baracka Obamu nazval „čubčím synem“, k Evropské unii se v projevu obrátil se vztyčeným prostředníčkem a anglickým „F*** you“ a tento výčet by mohl pokračovat. Nebyly to ale jenom neurvalé poznámky prezidenta Rodriga Duterteho, proč přinejmenším část světa před pondělními volbami hlavy státu a parlamentu hledí na Filipíny a doufá ve změnu.

Pozdvižená obočí vyvolávala především jeho válka proti drogám, kterou slíbil rozpoutat už v předvolební kampani a které padlo za oběť podle policejních statistik přes šest tisíc osob a podle odhadů lidskoprávních organizací možná až čtyřikrát tolik.

Cíl, který si vytkl, tedy vymýtit během šesti měsíců na Filipínách nejen drogový obchod, ale i zločin jako takový, se mu přesto splnit nepodařilo. „Říkal jsem, že zemi během šesti měsíců vyčistím, pak jsem ale pochopil, že to byla chyba. Možná to byla moje vychloubačnost, v kampani se toho spousta nažvaní,“ přiznal Duterte koncem dubna.

Při brutálním protidrogovém tažení policie na výslovné Duterteho přání nejprve střílela a teprve pak se ptala, běžně falšovala protokoly o svých nočních raziích v manilských slumech či dodatečně podsouvala zastřeleným (či chcete-li mimosoudně popraveným) podezřelým inkriminující důkazy, jak upozornila ve své zprávě třeba organizace Amnesty International.

Stav lidských práv na Filipínách se i proto stal předmětem zájmu Rady OSN pro lidská práva, Evropského parlamentu a dokonce i Mezinárodního trestního soudu (MTS), který ve věci zahájil předběžné šetření. Čemuž nezabránilo ani Duterteho rozhodnutí vyvázat Filipíny z Římského statutu MTS, kterým byl soud zřízen.

Filipíny se tak kvůli Duterteho válce proti drogám, ale i kvůli dalším přešlapům, ocitly v posledních letech v nezvyklé roli mezinárodního vyvrhele, zhusta kritizovaného kvůli porušování lidských práv, což k jejich mezinárodnímu profilu rozhodně dlouhodobě nepatří.

S tím částečně souvisí i další posun, který u Filipín za Duterteho vlády šlo pozorovat – prosazování tzv. nezávislé zahraniční politiky, oproštěné od vlivu USA, tradičního spojence, se kterým má Manila už od roku 1951 uzavřenou dohodu o vzájemné obraně.

Duterte si držel Američany od těla, do Washingtonu za celé funkční období nezavítal, zato v Pekingu a v Moskvě byl opakovaně a k Vladimiru Putinovi se otevřeně hlásil jako ke svému „politickému idolu“. Poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, prohlásil, že on sám i Filipíny budou ve věci zachovávat neutralitu, dokud to bude možné.

Pokud jde o jeho sázku na sblížení s Čínou, nepřinesla mu ani masivní příliv investic, jak doufal, ani nepřiměla Peking, aby se v Jihočínském moři přestal chovat agresivně a majetnicky a začal respektovat jak své sousedy, tak platné úmluvy a mezinárodní právo.

Bez vybraného nástupce

Navzdory všemu výše řečenému i tomu, jak rozpačitě si počínal během koronavirové krize, si Duterte zachoval u veřejnosti nezvykle vysokou podporu kolem 80 procent. O to nečekanější bylo, že neukázal prstem na žádného preferovaného nástupce, jak na Filipínách bývá zvykem.

Političtí analytici se vesměs shodují, že na vině je roztržka s vlastní dcerou Sarou, starostkou města Davao na jihu země, kde předtím víc než dvě dekády starostoval právě Duterte. Prezident si prý přál, aby ho vystřídala i v prezidentské funkci, a sám byl ochoten kandidovat na viceprezidenta (obhajovat prezidentský mandát podle ústavy nesmí), případně jí chtěl dát do tandemu svého věrného pobočníka, senátora Bonga Go.

Ona však místo toho přijala nabídku kandidovat na viceprezidentku po boku Ferdinanda Marcose mladšího (syna bývalého prezidenta stejného jména), řečeného Bongbong. Tomu v minulých volbách jen těsně unikl post viceprezidenta, ale teď je podle průzkumů hlavním favoritem na vítězství v boji o prezidentskou funkci, zatímco mezi uchazeči o druhou nejvyšší funkci má nejvyšší preference právě Sara Duterteová.

Volby na Filipínách

Datum: pondělí 9. 5. (vždy se volí druhé květnové pondělí)

Počet oprávněných voličů: 65,7 milionu (z celkové populace cca 110 milionů)

Voliči vybírají: prezidenta a viceprezidenta, kompletní složení Sněmovny reprezentantů a polovinu Senátu, guvernéry a viceguvernéry všech 81 filipínských provincií, kompletní složení provinčních rad, starosty, místostarosty a rady všech obcí a měst (na Filipínách se nečiní rozdíl mezi obecním, městským či provinčním zastupitelstvem a radou, všichni zvolení zástupci se podílí na rozhodovacích procesech, filipínský výraz „sangguniang“ znamená de facto poradní sbor)

Prezident: kandiduje na jedno šestileté funkční období, mandát nemůže obhajovat; je to šéf exekutivy – sestavuje a řídí kabinet, je vrchním velitelem ozbrojených sil

Viceprezident: může být (a většinou také bývá) z jiné politické strany či jiné kandidátky než prezident, voliči o obou postech rozhodují nezávisle, může být členem vlády, pokud ho prezident do kabinetu přizve

Marcose mladšího podpořila i Duterteho vládní strana PDP-Laban, přestože není jejím členem. Politické strany ale na Filipínách obecně hrají podružnou roli, politika je zcela ve vleku osobností, nikoli stranických politických programů či ideologií, a převlékání kabátů či přeběhlictví je celkem běžná záležitost.

Sám Duterte je politicky jen těžko zařaditelný. Svou kritikou establishmentu a systému jako takového, který nejen podle něj velmi špatně obsluhuje obyčejné Filipínce, i tepáním oligarchů, by se zdál stát spíš vlevo. Jeho koketování s politickou levicí ale skončilo roztržkou a tvrdými výpady na adresu všech, koho považuje za spojence filipínských komunistických povstalců, mimochodem služebně jedné z nejstarších geril světa.

Podobně nečitelný je i Bongbong Marcos, který se navíc vyhýbal předvolebním debatám a rozhovorům jako čert kříži a neodpovídal ani na dotazy novinářů, již se snažili získat jeho vyjádření alespoň při příchodu či odchodu z předvolebních mítinků. Na pódiu se pak zpravidla omezil na velmi obecná vyjádření a na vzývání jednoty, kterou chce Filipínám přinést.

Ostatně i svou předvolební alianci se Sarou Duterteovou pojmenovali UniTeam a spojili i své tradiční barvy (červená Marcose a zelená Duterteové) a zvířecí symboly. Těmi jsou filipínský orel coby tradiční symbol Davaa a tygr, který sice na Filipínách nežije, zato symbolizuje sílu a v čínském roce tygra má zřejmě odkazovat k osudovosti či předurčenosti vítězství. Doprovodili to heslem „Společně se znovu zvedneme“.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Štáb Bongbong Marcose s předvolebním symbolem jeho předvolební aliance se Sarou Duterteovou, tygrem a orlem.

Podle politického komentátora a vnuka prvního přímo voleného filipínského prezidenta Manuela Quezona III. je spojení Marcos-Duterteová mimořádně účinné a dokonale symbolizuje spojení severu a jihu Filipín. „Je docela možné, že kdyby kandidovali proti sobě, tak se navzájem vyruší a přenechají vítězství opozici, takhle ale dala Sara Bongbongovi injekci, díky níž prorazily jeho preference skleněný strop, který se navzdory veškerým snahám Marcosově rodině za posledních 30 let prorazit nepodařilo,“ říká Quezon.

A zpětný pohled na vývoj preferencí jeho slova potvrzuje do puntíku. Poté, co Marcos s Duterteovou oznámili loni na podzim své spojenectví, začala jeho podpora u voličů strmě stoupat vzhůru a na přelomu roku se přehoupla přes 50 procent.

Pokud by takovým výsledkem skončily i samotné volby, stal by se Marcos prvním prezidentem po svém otci, který ve volbách získal absolutní většinu hlasů. Vzhledem k volebnímu systému, kdy se volí jen jednokolově a o přízeň voličů se uchází třeba i deset kandidátů jako letos, vítěz zpravidla bere kolem 40 % hlasů.

Rehabilitace značky Marcos

Marcos junior v politice rozhodně není žádným nováčkem. Má za sebou šest let v Senátu, stejně dlouhé období ve Sněmovně reprezentantů a dvanáct let ve funkci guvernéra provincie Ilocos Norte. Tam s politikou i začínal - v pouhých 23 letech jako viceguvernér.

To se psal rok 1980 a jeho otec tou dobou vládl na Filipínách pevnou rukou už patnáctým rokem. Od roku 1972 i s pomocí výjimečného stavu, který pozastavil fungování Kongresu a dal Marcosovi do rukou nebývalé pravomoci, jež si ústavními změnami schvalovanými v referendech upravoval dle libosti.

Kandidáti na prezidenta

Volební komise jich schválila deset, jen polovina jich v průzkumech veřejného mínění dosáhla alespoň na jednoprocentní podporu

Ferdinand „Bongbong“ Marcos (64 let) - syn bývalého diktátora Ferdinanda Marcose vládnoucího na Filipínách v letech 1965-1986, do politiky vstoupil v roce 1980, žádné jiné povolání předtím ani potom nevykonával, bývalý guvernér, poslanec a senátor, neúspěšný kandidát na viceprezidenta, v posledním průzkumu preferencí společnosti Pulse Asia měl 56% podporu

Maria Leonor „Leni“ Robredová (57 let) - úřadující viceprezidentka, vystudovaná právnička, dříve sociální aktivistka a manažerka rozvojových projektů, předsedkyně opoziční Liberální strany (kandiduje ale jako nezávislá), aktuální preference: 23 %

Emmanuel „Manny“ Pacquiao (43 let) - senátor, předtím od roku 2010 na dvě funkční období poslanec, až do loňského prosince aktivní profesionální boxer, historicky první mistr světa v osmi různých váhových kategoriích, vzešel z chudého prostředí, před vstupem do profiringu žil chvíli na ulici, v Senátu měl (i kvůli sportovním povinnostem) nejvíce absencí ze všech, aktuální preference: 7 %

Francisco „Isko“ Moreno (47 let) - starosta Manily od roku 2019, předtím strávil 9 let v manilské městské radě a dalších 9 let jako místostarosta, vypracoval se z nuzných poměrů městského slumu, před vstupem do politiky se živil jako herec a model, dodnes mu předhazují některé jeho lechtivé snímky, aktuální preference: 4 %

Panfilo „Ping“ Lacson (73 let) - senátor (slouží třetí funkční období), zastánce vlády pevné ruky, absolvent vojenské akademie, za Marcosovy diktatury udělal kariéru ve vojenském zpravodajství, na přelomu tisíciletí vedl filipínský policejní sbor, v roce 2004 neúspěšně kandidoval na prezidenta (skončil třetí se ziskem necelých 11 %), aktuální preference: 2 %

Podobně svévolně přistupoval Marcos starší ke správě státní pokladny. Nijak totiž nerozlišoval mezi veřejnými fondy a svými soukromými účty, takže dnes figuruje v žebříčku největších kleptokratů dějin s celkovým odhadovaným lupem kolem deseti miliard dolarů. Filipínskému státu se z toho podařilo získat zpět jen zlomek.

Když v únoru roku 1986 Marcosův režim svrhla filipínská sametová revoluce, odletěla v amerických vojenských helikoptérách do exilu na Havaji celá Marcosova rodina včetně Bongbonga. Marcos starší tam v roce 1989 zemřel, zbytek rodiny získal souhlas k návratu do vlasti od tehdejší prezidentky Corazon Aquinové v roce 1991.

Místo veřejného pokání ale přišel hned v příštím roce politický comeback Marcosova klanu. Vdova po Marcosovi Imelda sice v prezidentské volbě neuspěla, Bongbong byl ale zvolen do Kongresu, kam se po pár letech dostala i jeho sestra Imee.

A i když Marcosova rodina čelila celé řadě soudních sporů kvůli snahám státu získat zpět její pokoutně nabytý majetek, nikdy se veřejně neomluvila ani nepřiznala, že by se za Marcosovy vlády dělo něco vysloveně špatného. Věznění opozice, únosy, týrání i vraždění odpůrců režimu nebo likvidace svobodného tisku měly podle všeho představovat nutnou obranu proti nepřátelům státu.

Naopak jeho dvě dekády dlouhé úřadování označují Marcosovi za „zlaté období“ filipínských dějin a slibují na ně navázat, což u Bongbongových příznivců vyvolává nadšení, zatímco u jeho odpůrců čirou hrůzu.

Od pádu Marcosovy diktatury uplynulo letos 36 let, což znamená, že značná část voličů ji vůbec nezažila nebo si z ní nemůže mnoho pamatovat. A i když svědectví obětí tehdejšího režimu není těžké dohledat a mnozí z pamětníků dělají, co mohou, aby své zkušenosti předali dál, síle sociálních médií, kde se volně šíří promarcosovská propaganda a dezinformace, efektivně čelit nedokážou.

Marcosovský mýtus včetně pohádek o tom, jak jeho rodina kdysi přišla ke zlatému pokladu, který spravuje a o který se v případě volebního vítězství s chudými Filipínci ochotně podělí, nastoupil své vítězné tažení.

Že byl Marcos nejlepší prezident, kterého země měla, a s jeho synem v čele se vrátí tam, kde dřív bývala, jsem slyšel na různých místech Manily v takřka identickém podání, mj. i od dvou řidičů pedicabu (bicyklu s přívěsným vozíkem pro pasažéra), Josepha a Rhylieho.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Řidič pedicabu Joseph bude volit Marcose.

Ani jeden z nich dobu vlády Marcose staršího nezažil, ale četli prý o tom na Facebooku a viděli na YouTube videa o tom, co všechno postavil. Není to překvapivé. Řada studií potvrdila, že dezinformační infrastruktura, kterou Bongbong Marcos s pomocí profesionálních image-makerů na sociálních sítích vybudoval, se před letošními volbami mimořádně silně zúročuje.

Růžová vlna

Zdá se, že jediné, co tak ještě může stát v cestě návratu Marcosova klanu do manilského prezidentského paláce Malacañang, je nečekané vzedmutí občanské společnosti, která se velmi aktivně přiklání na stranu úřadující viceprezidentky a vůdkyně opoziční Liberální strany Leni Robredové.

Ostatně, jeden vítězný volební souboj s Bongbongem už svedla - když se před šesti lety utkali v boji o viceprezidentský post, měla za sebou jen necelé tři roky v Kongresu a málokdo by si na ni tehdy vsadil. Přesto získala o zhruba půl procenta víc hlasů než Marcos.

Ten se následně pět let snažil soudní cestou domoci nápravy, protože byl podle svých slov o vítězství okraden podvodem. Jediné, čeho dosáhl, ale bylo, že se náskok jeho soupeřky po přepočítání hlasů ještě mírně zvýšil.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Vzkaz týmu Leni Robredové. „Průzkumy volby nerozhodují, hlasy ano!“

Leni Robredová se přitom v politice ocitla neplánovaně. Vystudovala práva a pak se věnovala sociálnímu aktivismu a pracovala na místních rozvojových projektech v rodném regionu Bicol na jihu Luzonu. Tam se seznámila se svým manželem, následně dlouholetým populárním starostou města Naga Jessem Robredem. Ten se v roce 2010 stal ministrem vnitra ve vládě Duterteho předchůdce Benigna Aquina, v roce 2012 ale zahynul při leteckém neštěstí.

Ovdovělá Leni Robredová, matka tří dospívajících či už prakticky dospělých dcer, pak přijala nabídku vládní Liberální strany kandidovat v Bicolu do Kongresu a v roce 2013 se stala poslankyní.

Když se o tři roky později ocitla v druhé nejvyšší politické funkci v zemi, dal jí Rodrigo Duterte brzy pocítit, že s ní ve své administrativě nepočítá. Patřila k nesmlouvavým kritikům války proti drogám, chtěla věc řešit jako sociální, nikoli bezpečnostní problém, což vedlo k opakovaným konfliktům s prezidentem.

Coby nejviditelnější postava opozice se pak stala doslova hromosvodem pro nekonečné útoky na tábor „žluťáků“ či „žlutardů“ (podle tradiční žluté barvy Liberální strany). Vůči nim se Duterte a jeho okolí, nemluvě o armádě trollů, která se v kyberprostoru sešikovala, bez ustání vymezovali a které obviňovali z nedostatku vlastenectví a snah za každou cenu podrážet vládě nohy.

Prostředí filipínské politiky se stalo natolik toxickým a Liberální strana natolik zdehonestovanou značkou, že se Leni Robredová po dlouhém váhání rozhodla na výzvy ke kandidatuře na prezidentku kývnout, ale jako nezávislá kandidátka. Což ještě podtrhla, když si pro kampaň vybrala růžovou barvu.

Zrodil se tak fenomén „kakampinks“ (složenina z filipínského výrazu pro spojence - „kakampi“ - a anglického „pink“ pro růžovou barvu), oddaných stoupenců, kteří se sami organizují zdola a vedou kampaň nejen na sociálních sítích, ale i v ulicích, často tam, kde se dá předpokládat dominance příznivců Bongbonga Marcose.

Na jednu takovou skupinku jsem narazil v manilské městské části Mandaluyong, když se večer rozcházela a sdělovala si instrukce pro další akci.

„Chodíme po městě a snažíme se lidem vysvětlovat, v čem je kandidatura Leni Robredové přínosná. Odhadem tak 80 procent z těch, které oslovíme, je dialogu otevřená. Lidé se běžně setkávají na Facebooku s dezinformacemi, mluvit s nimi napřímo, z očí do očí, tak může být lepší způsob, jak o těch věcech komunikovat,“ vysvětlil mi 26letý John Paul Reyes a dodal, že jeden z řidičů tricyklu, tedy mototaxíku, si po jejich ‚školení'‘ sám sundal červený náramek a řekl si o růžový.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Kakampink John Paul Reyes, příznivce současné viceprezidentky Filipín Leni Robredové.

Stejně odhodlaně postával den co den v obchodním domě Power Plant v manilské čtvrti Makati 55letý Mike Marcaida. V růžovém triku, růžové čepici s nápisem Leni, růžovou rouškou přes obličej (zakrývání nosu a úst se kvůli covidu dosud striktně vyžaduje všude na veřejnosti) a s růžovým plyšovým medvědem zavěšeným v nosítku.

„Tohle jsou jedny z nejdůležitějších voleb, které jsme tu kdy měli. Pokud si vybereme špatného kandidáta, může to mít pro naši zemi katastrofální důsledky. Jde tu o budoucnost, nemůžeme si dovolit dalších šest let frustrujícího vedení,“ vykládal mi naléhavě a nezapomněl zdůraznit, že Leni Robredová má veškeré kvality skutečného lídra.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Mike Marcaida a jeho Leni Bear.

Podpora institucí i celebrit

Vzkazů s podobným sdělením přišlo před volbami od různých organizací a institucí bezpočet. Leni Robredová má zjevně značnou podporu u lidí z byznysového prostředí, akademických institucí, kulturních kruhů či katolické církve. A na jejích předvolebních mítincích, které dokázaly opakovaně nashromáždit víc než stotisícové publikum, pravidelně vystupují hvězdy místního showbyznysu.

Skladba skupiny Rivermaya „Liwanag Sa Dilim“ (Jsi světlem v temnotě), kterou tahle populární kapela opakovaně hrála na pódiu naživo jako hudební kulisu při příchodu Leni Robredové na scénu, se stala i jakousi neoficiální hymnou její kampaně. Ale vznikla i řada popěvků, které si pohrávají s jejím hlavním volebním heslem „Sa Gobyernong Tapat, Angat Buhay Lahat“ (Se správnou vládou se všem bude žít líp).

Je samozřejmě i řada celebrit, které otevřeně podporují Bongbonga Marcose. A také na jeho shromážděních vystupují někteří slavní herci a zpěváci. Ale skladba, která jeho kampaň neomylně rámuje, je rocková předělávka písně „Bagong Lipunan“ (Nová společnost), která vznikla za časů diktatury jeho otce na oslavu budování nového řádu.

Mnozí pamětníci tvrdí, že když ji zaslechnou, naskakuje jim husí kůže. Najdou se však i nostalgici, kterým se stýská po disciplíně, kterou podle nich Marcos mezi Filipínci dokázal nastolit jako nikdo jiný.

Ať už ale volby dopadnou jakkoli, nezdá se pravděpodobné, že v zemi zavládne „UniTeamem“ vzývaná jednota. Na to jsou si oba hlavní politické tábory i okruhy jejich stoupenců příliš vzdálené. Největší hádankou voleb tak zůstává, zda je možné, aby Leni Robredová Bongbonga Marcose navzdory nebývale velkému náskoku v preferencích, který si před ní už od počátku roku stabilně udržuje, nakonec i napodruhé překvapila.

Vzkaz, který její tým nechal vyvěsit na obří potištěné plachtě s jejím portrétem na budovu v těsném sousedství sídla Marcosova štábu v Mandaluyongu oznamuje všem kolemj(e)doucím velkými bílými písmeny na růžovém podkladu: „Volby nerozhodují průzkumy, ale odevzdané hlasy! Hlasujte 9. května pro svou zemi!“

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované