Trump oslepuje „oči“, které hlídají velkou hrozbu v oceánech

Představte si, že vědci detekují asteroid, který míří na naši planetu a mohl by ji v budoucnu zasáhnout. Sledovat ho, abychom zjistili, zda a kdy k tomu dojde, je technicky možné, ale vyžaduje to dlouhodobější aktivitu.

A teď si představte, že financování tohoto sledování bude záviset na vůli pouhých několika zemí k prodloužení grantů, přičemž v čele té nejdůležitější z nich stojí prezident, který to všemi možnými prostředky sabotuje.

Představuje se to asi těžko, protože to vůbec nedává smysl. Zároveň se ale něco podobného reálně děje - právě tuto metaforu použili vědkyně a vědci, aby upozornili na nebezpečnou křehkost financování monitoringu Atlantické meridionální cirkulace (AMOC).

Příměr může na první pohled působit přehnaně – a možná do jisté míry skutečně je –, jenže v hlavním bodě funguje překvapivě dobře. Souběh nesporné důležitosti monitoringu AMOC na jedné straně a jeho zranitelnosti na straně druhé je totiž skutečně absurdní a pro vědce, kteří si plně uvědomují všechny souvislosti a možné dopady problému, může být určitě podobně frustrující, jako je pro laika výše nastíněný smyšlený scénář.

V poslední době je navíc problém zřetelnější víc než kdy dřív.

Monitoring oceánských proudů sice funguje a s přibývajícím časem se i zlepšuje, ale přestože vlastně není tak drahý, jeho budoucnost je zajištěná jen na měsíce až jednotky let dopředu – přičemž i jediný škrt ve financování v jediné zemi ho může významně oslabit. Aktuální dění v USA přitom názorně ukazuje, jak snadno k něčemu takovému může dojít.

Nejdříve je však potřeba alespoň stručně nastínit, proč je sledování AMOC tak důležité. Kolaps či významné zpomalení AMOC sice na rozdíl od asteroidu samozřejmě nemůže ohrozit existenci lidstva na planetě, ale realisticky může vyvolat rapidní lokální klimatické změny s devastujícími dopady na ekonomiku zejména evropských zemí.

Z projekcí do budoucna i zjištění o dění v dávné minulosti (AMOC významně slábl a sílil i v důsledku přirozených změn) vyplývá, že zejména v severní Evropě (okrajově by se to dotklo i střední Evropy) může případný kolaps AMOC způsobit asi desetkrát rychlejší ochlazování ve srovnání s dnešním tempem oteplování.

Jak by to mohlo vypadat v praxi, nastiňuje obrázek z jedné z nedávno publikovaných studií:

Jak můžete vidět, v Londýně by při kolapsu AMOC (a souběžném globálním oteplení asi o 2 °C) mohlo být i skoro -20 jednou za deset let. Nyní se přitom jako na poslední výjimečně tuhou zimu v oblasti vzpomíná na konec roku 2010, kdy nebylo ani -10.

Kromě toho by kolaps AMOC podle projekcí v Evropě způsobil i velké změny v rozložení srážek a zvýšil riziko sucha a měl by i celou řadu dalších dopadů také v jiných částech světa (například v Amazonii by podle některých studií mohl zvýšit srážky a paradoxně tak pomoct záchraně tamního pralesa).

Nešlo by tedy o katastrofu jako z filmu Den poté, ale zemědělství, energetika a další sektory v mnoha státech Evropy by čelily obrovské výzvě.

Takto by mimochodem mohl v zimě vypadat rozsah mořského ledu:

Asi nejlepším stručným shrnutím vědeckého povědomí o pravděpodobnosti naplnění tohoto scénáře je následující graf s přehledem všech tzv. bodů zlomu z poslední hodnotící zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC):

Jak je z něj zřejmě, kolaps začíná hrozit už při oteplení klimatu o 2 °C ve srovnání s předindustriální érou (zatím podle aktuálního nastavení politiky míříme někam mezi 2 °C a 3 °C do roku 2100). Nejistota je ale značná, což nás vrací k tématu měření a dat. Její hlavní příčinou je totiž jejich nedostatek.

Kontinuální měření síly AMOC začalo až po roce 2000, a vědci si proto dosud dokonce ani nejsou úplně jistí, jestli už systém začíná doopravdy oslabovat, nebo ne. Datová řada je totiž příliš krátká na to, aby šlo říct s jistotou, že pozorované oslabení už způsobuje změna klimatu, anebo jde jen o krátkodobé oslabení v důsledku přirozené variability (podrobně jsme se tématu pravděpodobnosti kolapsu AMOC i jeho základním mechanismům věnovali zde).

Udržení měření a ideálně i jeho zpřesňování jsou proto pro posun v hlavní otázce naprosto kritická.

A tím se dostáváme k nejnovějším událostem.

Americká Národní vědecká nadace (NSF) oznámila „omezení rozsahu“ monitorovací sítě zřízené v rámci projektu za více než 380 milionů dolarů (Ocean Observatories Initiative, OOI). V praxi to má znamenat její skoro úplné rozebrání.

Podle hlavního výzkumníka OOI Jima Edsona se už bóje se senzory a další zařízení tvořící první z několika existujících sítí začaly sbírat do lodí a do konce června mají být pryč další tři (takže dohromady čtyři z pěti sítí). Sběr se kvůli omezeným kapacitám lodí a dalším překážkám může protáhnout asi na 15 měsíců.

V USA se proti tomu zvedá silná vlna nevole a teoreticky je možné, že se to podaří zvrátit. Senátoři (mezi nimi byl mimochodem i jeden republikán) už poslali NSF výzvu ke zrušení plánu a proces by mohl zastavit Kongres nebo i soudy. Vzhledem k tomu, že se však věci už daly do pohybu, nemusí ani úspěch těchto snah stačit k odvrácení škod.

Hrozí podobný scénář jako například se zrušením Národního centra pro výzkum atmosféry (NCAR). To sice Trumpova administrativa podle nedávného rozhodnutí federálního soudu neměla právo zrušit, ale rozsudek přichází v momentě, kdy si zaměstnanci už dávno hledají novou práci, zařízení se rozprodává a minimálně část pozastavených projektů je tak nadobro pohřbená.

Trumpova administrativa se o zastavení OOI snažila už v minulosti skrze návrhy škrtů v rozpočtu, což se Kongresu podařilo opakovaně zvrátit. Na konci dubna ale Trump nechal vyhodit celou Národní vědeckou radu, což je nezávislý expertní orgán dohlížející na NSF, který má za úkol spoluurčovat její další směřování. Ani ne o měsíc později NSF oznámila zmiňované „omezení rozsahu“ OOI.

Program tedy vlastně nepřišel o peníze, ale údajně je demontován čistě kvůli rozhodnutí NSF, které bylo učiněno „v rámci správy portfolia“.

Mluvčí NSF v komentářích pro média, která se pídí po příčině, zdůrazňuje, že nejde o úplné zrušení OOI (přestože zůstat mají jen historická data a jedna z pěti sítí) a rozhodnutí zdůvodňuje doporučeními pro oceánologické vědy, které zaznívají v oficiálním dokumentu Národní akademie věd (NASEM) z loňského roku.

Novinářce Jessice McKenzie se nejspíš podařilo najít konkrétní pasáž dokumentu, na kterou se mluvčí odkazuje - vědci v ní píší o „obavách v širší oceánografické komunitě, jestli je OOI správným nástrojem pro plnění vědeckých cílů v prostředí omezených zdrojů a významných technologických inovací“. Dokument ale zároveň uvádí, že autoři jsou pro „větší využití OOI“ a rozhodně z něj nevyplývá, že doporučují zrušení většiny pozorovacích sítí.

Když se jim McKenzie ozvala, tak ti, kteří odpověděli, to ostatně i potvrdili. Jinými slovy jde s nejvyšší pravděpodobností jen o falešnou záminku. Najít racionální důvod, proč by NSF chtěla pouhých deset let po instalaci stovek bójí, senzorů a dalších přístrojů v hodnotě přes 380 milionů dolarů ukončit projekt, který měl podle původních plánů fungovat nejméně 25 let, zatím nikdo nedokázal – zejména proto, že žádný neexistuje.

Jde o další z projevů Trumpovy války proti vědě, a především té klimatické.

OOI přispívala i přímo ke studiu AMOC. Zejména to platilo o síti zařízení v Irmingerově moři na severu Atlantského oceánu mezi Grónskem a Islandem. Na data z této sítě se odvolává nejedna studie relevantní pro zkoumání AMOC. Naštěstí to ale není tak, že by OOI patřila k těm nejdůležitějším sítím v oboru.

„Program OOI zahrnoval i síť povrchových bójí jihovýchodně od Grónska, která pomáhala kalibrovat předpovědi počasí pro Evropu a severní Atlantik. Ztráta těchto dat pravděpodobně zhorší kvalitu předpovědí,“ zmínil jeden z nejbolestivějších dopadů pro Evropu Nicholas Foukal, americký oceánograf z Univerzity v Georgii.

Vědec, který vedl jedny z nejdůležitějších studií o AMOC, popsal OOI jako skvělý nástroj pro všechny, kdo chtěli zkoumat oceán a neměli vlastní lodě nebo senzory. Část sond OOI podle Foukala dřív dávala data i pro jednu ze světově nejdůležitějších datových řad přímo pro výzkum AMOC, ale naštěstí se je už dříve podařilo včlenit do jiných programů.

Seznam Zprávy se spojily ještě se třemi dalšími předními světovými vědci z oboru výzkumu AMOC a z odpovědí vyplývá, že zrušení OOI jejich práci (ani práci jejich kolegů) existenčně neohrožuje, a může ji „jen“ o něco ztížit. Všichni nicméně sdílí obavy z toho, co přijde dál.

„Zprávy o OOI můžou být jen špičkou ledovce. Ostatní programy, jako například OSNAP, budou potřebovat americké financování v roce 2028 a bez něj bude další pokračování v ohrožení,“ uvedl Foukal, přičemž stejné obavy vyjádřili i Peter Ditlevsen z Kodaňské univerzity a René van Westen, fyzik specializující se na AMOC na Univerzitě v Utrechtu.

Stefan Rahmstorf z Institutu pro výzkum dopadů změny klimatu v Postupimi (PIK) šel ještě dál: „Obávám se, že americká administrativa chce rušit monitorovací oceánské systémy účelově, protože nechce, aby lidé věděli, co se v našich oceánech děje. Nesouzní to totiž s jejich ideologií a zájmy jejich fosilních sponzorů.“

Nejhorší na tom všem nicméně je, že současná americká politika je jen viditelným příznakem širší nemoci systému. Jinými slovy - vědci na obecnou zranitelnost financování mořských sítí pro pozorování AMOC upozorňují už dlouho a aktuální dění jen ukazuje, jak blízko jsme tomu, že se tato zranitelnost vymstí.

Kámen úrazu je v tom, že existuje několik extrémně důležitých sítí mořských senzorů, které jsou financované několika málo zeměmi skrze klasický kompetitivní systém, v němž vědecké instituce „soutěží“ o granty, které se udělují jen na krátkou a omezenou dobu, načež se musí „vyhrát“ znovu. Pro zdroje tak důležitých dat by se přitom podle vědců zkoumajících AMOC mnohem víc hodilo dlouhodobé financování, které se běžně využívá k udržování fungování vědecké infrastruktury, jako jsou například vesmírné sondy nebo meteorologické stanice a podobně.

Mořských zařízení, která přispívají k výzkumu AMOC, je hodně, ale zásadní je hlavně trojice sítí, které se táhnou přes celou šíři Atlantiku v různých zeměpisných šířkách: RAPID/MOCHA, OSNAP a SAMBA.

Zrovna minulý měsíc, tedy ještě před tím, než se objevily zprávy o rušení OOI, vydala skupina evropských vědců velkou zprávu s doporučeními pro ministry skandinávských zemí, v níž mimo jiné každou pozorovací síť pro AMOC podrobili analýze zranitelnosti financování.

Každá z výše jmenovaných tří zásadních sítí je přitom podle nich v ohrožení:

Přehled ukazuje, jak důležitá je role USA a jak nebezpečné můžou být další škrty. Vědci ale opakovaně upozorňují, že problém není jen ve Spojených státech, ale v celkovém systému a zranitelnosti vůči politickým změnám a následným škrtům třeba i ve Velké Británii nebo jinde.

O problému se ví už roky a na řešení se pracuje. Naději dávají zejména projekty EU, které si kladou za cíl v podstatě přesně to, po čem vědci volají. Jmenovat můžeme například iniciativu European Ocean Observing System nebo nový projekt OceanEye, který chce dostat pod křídla EU 35 % globálních oceánských pozorovacích systémů.

„Zřízení celoatlantického pozorování s financováním na potřebnou dobu (několik dekád) má před sebou ještě dlouhou cestu. Víme, jak takový systém implementovat, ale potřebujeme, aby politici pochopili, že tyto investice se jejich národům vyplatí,“ řekla Seznam Zprávám Penny Holliday, šéfka britského Národního oceánografického centra, pod jehož správu spadá i pozorovací síť OSNAP. Správa veškerých celoatlantických sítí podle ní mimochodem vyjde asi na 25 milionů eur ročně.

Zlepšení tedy možná někde na obzoru je, ale zatím jsme v situaci, kdy vědci zkoumající riziko kolapsu AMOC přicházejí s jednou znepokojivou studií za druhou a z moří se mezitím vytahují sondy, které by nám mohly pomoci problém lépe pochopit a sledovat. Jen za poslední měsíce bylo takových studií hned několik (1, 2, 3, 4) a zrovna v posledních dnech se po celém světě řeší nové poznatky o chladné „hroudě“ vody v Atlantiku jako o možném příznaku zpomalování AMOC.

Současné dění nám ale připomíná, že je potřeba zrychlit, nebo alespoň zamezit dalším škrtům, dokud se nepodaří vybudovat nový a odolnější systém. Pro sledování AMOC je totiž klíčová kontinuita a třeba i krátká díra v datových řadách nás může přijít hodně draho.