Trump vrací v poutech lidi úhlavnímu nepříteli USA

Když na dveře jejich domu zaklepala šéfka pouličního revolučního výboru s policisty za zády, členové rodiny Mirty Ojito zatajili dech. Co zaklepání znamená? Vězení, nebo naopak zprávu, na kterou dlouhé měsíce zoufale čekali?

Psal se rok 1980 a Kubou otřásala další imigrační vlna. Dnes už zesnulý kubánský vůdce Fidel Castro prohlásil, že lidé mohou jeho ostrov, pokud chtějí, opustit a on jim v tom bránit nebude.

Brzy nato začaly od americké Floridy připlouvat lodě, škunery a čluny, aby Kubánce z ostrova odvezly. Do historie tento exodus vstoupil jako „Vodní výtah Mariel“.

Plavidla totiž směla přirazit k břehu v přístavu Mariel, umístěném zhruba 50 kilometrů od Havany. Brzy tam dorazila i loď Maňana (Zítřek), na niž čekala Mirta Ojito a její rodina. Zmíněné zaklepání na dveře tak nakonec znamenalo odjezd z diktatury.

Mirtě tehdy bylo jen 16 let a na „americko-kubánské“ posádky se dívala s okouzleným údivem. Její strýc, který pro ně z USA přijel, dívce přivezl šaty a střevíce vínové barvy. Dodnes si tyto věci se svým útěkem z rodné Kuby spojuje.

„Věděla jsem, že máme z Kuby odjet, ale nesměla jsem to nikomu říct. Na ostrově jste nikdy nikomu nedůvěřovali. I blízký kamarád se mohl někde podřeknout nebo vás udat,“ vzpomíná žena po letech.

Usadila se v Miami a stala se z ní význačná novinářka a spisovatelka. Její první kniha Finding Maňana (Hledání zítřka) útěk z Kuby působivě popisuje.

Dnes 61letá Ojito sleduje, jak se někteří její krajané na Kubu vracejí - v poutech. I Kubánci se totiž stali součástí deportací, k nimž po nástupu do Bílého domu přistoupil Donald Trump. Má se přitom za to, že většina miamských Kubánců jsou „marielitos“ (účastníci exodu Mariel) a jejich potomci.

Stanice CNN nedávno zveřejnila reportáž o americkém repatriačním letu do Havany. Na palubě letadla bylo 161 z USA vyhoštěných Kubánců. ​​Po příjezdu jim odstranili pouta z rukou a kotníků, popsala televize.

Vracejí se přitom do země politických represí, kde panuje hlad, výpadky elektrické energie, nedostatek léků a pohonných hmot. Zkolaboval tak i odvoz odpadu, protože popeláři jednoduše nemají benzin.

Mirta Ojito mi připomněla, že poté, co se Fidel Castro v roce 1959 chopil moci a spojil svou revoluci se Sovětským svazem, považovali republikáni i demokraté Kubánce za politické uprchlíky. Dokonce je k útěku ponoukali, protože věřili, že tak Castra přivedou k pádu.

Na Floridu tak během dlouhých dekád vedle imigrantů z „výtahu Mariel“ - za daleko dramatičtějších okolností - přijížděli i takzvaní balseros, voraři. Ti se po tisících vydávali v létě roku 1994 na moře (Havana je od Floridy vzdálená jen 144 kilometrů) na podomácku vyrobených plavidlech a v divokých vlnách moře plného žraloků riskovali život.

Vzhledem k popsaným odvážným útěkům se vždy mělo za to, že každý uprchlík z komunistické diktatury Fidela a Raúla Castrových je v USA vítán.

Ostatně americké úřady kubánským imigrantům po dosažení amerických břehů udělovaly azyl a zrychlily jejich cestu k trvalému pobytu. I proto dnes v Miami existuje čtvrť s označením Malá Havana, kde v drtivé většině žijí Kubánci. Usazovali se zde už od 60. let minulého století.

Dobrá vůle a otevřená náruč jsou ale, zdá se, minulostí. Nejde přitom jen o vládní zátahy proti imigrantům, rušení ochrany pro dočasné rezidenty či daleko komplikovanější proces udělování azylu. Změnili se i samotní Kubánci, a to včetně těch, kteří kdysi před Castrovou diktaturou podnikli strastiplnou, nebezpečnou odyseu přes oceán.

„To, co se nyní děje v kubánské komunitě, bych nazval nedostatkem generační empatie,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy profesor Eduardo Gamarra, který na Univerzitě Miami přednáší politologii se zaměřením na Jižní Ameriku.

Upozorňuje, že tradičně starší vlna kubánských exulantů pomáhala nově příchozím s tím, aby se rychle adaptovali a mohli v USA začít nový život. Gamarra v této souvislosti mluví o „teorii enklávy“. Kubánci si uvnitř Miami skutečně vytvořili jakousi miniaturní Kubu.

Tento „kolektivní soucit“ ale podle něj začal mizet kolem roku 2016, kdy se na politické scéně objevil Donald Trump a republikáni na čele s Marcem Rubiem, který dnes zastává post ministra zahraničí USA. Ten začal o nových kubánských imigrantech říkat, že přijíždějí do Ameriky jen proto, aby získali sociální a politické výhody a „o víkendu se na Kubu vraceli“.

Eduardo Gamarra dodává, že tato rétorika se uvnitř kubánské komunity uchytila a dnes i část přistěhovalců „nové“ Kubánce vnímá jako břemeno a označuje je za „nelegály“.

Podobnou dynamiku v poslední době vysledoval i reportér veřejnoprávní rozhlasové stanice WLRN v Miami Daniel Rivero. Seznam Zprávám už dříve řekl, že se starší generace na nově příchozí dívá „spatra“.

„Mají pocit, že je prostě tahle ‚loď‘ plná. Že už Miami a potažmo celá Florida tak velké množství imigrantů neunese,“ vysvětlil Rivero s tím, že kubánská komunita měla takový pocit především za vlády demokratického prezidenta Joea Bidena a jeho údajné politiky „otevřených hranic“.

Podle Rivery dokonce část z nich deportace krajanů schvaluje. Odhady hovoří o tom, že by imigrační agenti ICE mohli zpět na Kubu vyhostit až 35 tisíc lidí.

Vraceli by se přitom na ostrov, kde stále (ze zákulisí) vládne Raúl Castro, dnes už 94letý Fidelův bratr.

„Prezidentem je sice Díaz-Canel (Miguel Díaz-Canel Bermúdez), Raúl má ale vždy poslední slovo. Když je přítomen zasedání politbyra, stačí se dívat na jeho výraz a můžete odtušit, zdali je s funkcionáři spokojen, nebo ne a kdo nakonec politicky přežije,“ řekl mi letos na jaře v Havaně novinář Reinaldo Escobar, který se svou ženou, blogerkou Yoani Sánchez, založil první digitální portál na Kubě s názvem 14ymedio.

Fakt, že USA do tohoto systému Kubánce vracejí, tak přivedl novináře a spisovatele Jona Lee Andersona z časopisu New Yorker k textu s titulkem: Utekli Kubánci z jednoho autoritářského státu do druhého?

„V posledních několika letech uprchly z (kubánského) ostrova až dva miliony lidí před represivním režimem a hroutící se ekonomikou. Ti, kteří se dostali do Spojených států, čelí novému zúčtování,“ napsal také.

Stává se přitom, že ICE rozbijí rodiny. Na ostrov agenti deportují třeba rodiče a děti nechají v USA. V mysli kubánské spisovatelky Mirty Ojity to vyvolává dávné vzpomínky. „Nejhorší tehdy nebyl materiální nedostatek ani omezení osobních svobod, ale fakt, že Castro rozbil tolik kubánských rodin,“ svěřuje se.

Naráží na to, že Fidel Castro nenechal z Kuby utíkat všechny členy dané rodiny. Věděl totiž, že ti, co se dostanou do USA, budou na ostrov posílat tolik ceněné valuty a de facto tak podporovat i jeho režim, který si z těchto zásilek bral (a bere) tučná procenta.