Článek
Několik milionů čtverečních kilometrů krajiny, která je pokrytá tlustou vrstvou zmrzlé bílé pokrývky. Ledovce, kam jen oko dohlédne, a tučňáci oslí jako společníci.
Na odlehlém skalnatém výběžku této nehostinné krajiny se tyčí mátově zelená budova. Je součástí komplexu, který na první pohled ani nemusí zaujmout, ale za 30 let existence ještě nikdy nebyl potřebnější. Jde o ukrajinskou výzkumnou stanici Akademik Vernadskij.
Stanice je momentálně domovem pro 14 špičkových ukrajinských vědců, mezi kterými je i meteoroložka Anželika Hančuková. Je první ženou, která vede ukrajinskou expedici na Antarktidě.
Ona i její kolegové jsou od domova a tamní války vzdáleni téměř 16 000 kilometrů. Přesto jsou s konfliktem v každodenním kontaktu. Skrze obrazovky monitorů v mrazivé pustině úzkostlivě sledují zprávy o bombardování rodných měst, zatímco se sami snaží pomoct ukrajinskému válečnému úsilí, ačkoli ne úplně tradičním způsobem.
Jejich hlavním cílem je udržet svůj antarktický program v chodu. A díky tomu zachovat ukrajinské místo u stolu, kde se scházejí zástupci světových velmocí.
„Zastavit základnu, byť jen na jeden rok, a pak se ji pokusit znovu spustit je prostě nemožné,“ vysvětlila Hančuková pro portál Politico. „Zastavit základnu na rok by znamenalo o ni přijít navždy.“
Myšlenka neutrální půdy
Antarktida má být podle mezinárodních dohod kontinentem míru a vědy. V praxi to tak úplně nefunguje.
„Oddělit správu Antarktidy od geopolitiky je velmi obtížné,“ podotkl pro zmíněný portál Klaus Dodds, profesor geopolitiky, který se specializuje na správu Antarktidy na londýnské Middlesex University. „Věda a geopolitika byly a jsou nerozlučné.“
Základy uspořádání kontinentu položila smlouva z roku 1959, která z Antarktidy vytvořila unikátní demilitarizovanou zónu. Podle dohody nesmí světadíl patřit nikomu a o jejím osudu rozhoduje 29 zemí s takzvaným „konzultativním statusem“ výhradně na základě konsensu.
Tento systém, navržený tak, aby v době studené války tlumil ambice velmocí, však dnes naráží na své limity. Všechny aktivity, od ochrany tučňáků až po regulaci turismu, může zablokovat jediný stát, což v posledních letech vede k diplomatické paralýze.
Právě princip konsensu se stal nástrojem v rukou Ruska a Číny, které systematicky blokují nové ekologické iniciativy západního bloku. Pod rouškou vědeckého bádání navíc ruská výzkumná plavidla provádějí rozsáhlé seizmické průzkumy, které podle odborníků slouží k mapování obrovských zásob ropy a plynu, shrnuje server Politico.
Antarktida se tak z „kontinentu míru“ mění v další frontu globálního střetu, kde se bojuje o to, zda zůstanou v platnosti mezinárodní dohody, nebo zvítězí právo silnějšího na nerostné bohatství.
Klíčová strategie Ukrajiny
Udržování antarktické základny se může zdát pro zemi, která v současnosti bojuje o samotnou existenci, jako neobvyklá priorita. Pro Ukrajinu jde však o klíčovou součást diplomatické strategie.
Existence stanice jí totiž zajišťuje místo u jednacího stolu mezi světovými mocnostmi a další prostor, kde může upozorňovat na různé formy ruské agrese. Jak uvedl ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha při schvalování strategie, přítomnost Ukrajiny v Antarktidě pomáhá chránit její národní zájmy.
„Poskytuje další nástroje zahraniční politiky, posiluje národní bezpečnost Ukrajiny, upevňuje postavení naší země na globální scéně a přispívá k boji proti agresivní politice Ruska v těchto regionech,“ dodal.
Komu patří Antarktida?
Nikomu, alespoň ne v běžném slova smyslu.
Území kontinentu, který je větší než Evropa, si v minulosti nárokovalo sedm zemí – abecedně Argentina, Austrálie, Chile, Francie, Norsko, Nový Zéland a Spojené království. Svá práva na výseč země od pobřeží až k jižnímu pólu opíraly o geografickou blízkost, případně o zásadu priority, tedy o objevitelské a výzkumné zásluhy.
Územní nároky na Antarktidě.
V roce 1959 se však světové společenství, včetně všech dotčených států, dohodlo na společném režimu. Sjednaná Smlouva o Antarktidě vstoupila v platnost o dva roky později. Postupně ji sice podepsalo pouze 58 členských států Organizace spojených národů, nicméně jsou mezi nimi všechny mocnosti, a dodnes tak jde o jednu z nejrespektovanějších a nejvýznamnějších dohod celého mezinárodního práva.
Veškeré územní nároky jižně od šedesáté rovnoběžky jsou fakticky zmrazeny, byť smlouva výslovně vylučuje jejich zánik, a celá oblast včetně plovoucích ledovců je mezinárodním prostorem svého druhu se specifickým právním režimem.
Rozdělení mezinárodní scény kvůli válce na Ukrajině vyostřilo také diplomatické vztahy uvnitř Antarktického smluvního systému. Zatímco západní spojenci stojí za Kyjevem, situaci komplikuje postoj Spojených států pod Trumpovou administrativou.
Po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu se USA přestaly účastnit schůzek „přátel Ukrajiny“ konaných na okraj jednání zemí zapojených do Antarktického smluvního systému. Dříve je přitom samy svolávaly.
Americké ministerstvo zahraničí na dotaz ohledně letošní účasti reagovalo kritikou „politizace“ antarktických summitů. V nepodepsaném prohlášení uvedlo, že mezinárodní organizace by se měly soustředit na svou hlavní agendu bez snah zatahovat do jednání rusko-ukrajinskou válku, což podle nich jen podkopává efektivitu spolupráce.
Atmosféra na jednáních o Antarktidě se každopádně zhoršila. Projevuje se to například blokováním kandidatur dalších členských států. Zatímco Ukrajina a její spojenci zastavili ambice Běloruska získat konzultativní členství kvůli jeho podpoře ruské agrese, Rusko s Čínou v odvetě zablokovaly členství Kanady.
Místo velkých politických dohod se tak ukrajinská delegace na letošním summitu v Hirošimě zaměřila na lidský rozměr konfliktu, případ sedmdesátiletého mořského biologa Leonida Pšeničnova. Ten byl loni na podzim zatčen na okupovaném Krymu a obviněn z velezrady za to, že svou dlouholetou obhajobou chráněných mořských zón údajně podkopával ruský lov krilu v Jižním oceánu.
Budování nezvyklých aliancí
Jevhen Dykyj, ředitel ukrajinského Národního antarktického vědeckého centra, k ruským aktivitám na Antarktidě podotýká, že od státu, který porušuje Chartu OSN, nelze očekávat dodržování pravidel ani na tomto kontinentu.
Pro Ukrajinu se ledová pevnina stala zásadním opěrným bodem, kde může skrze vědeckou diplomacii budovat aliance a připomínat světu, že ruská agrese má globální důsledky.
Ukrajině se daří získávat na svou stranu i země, které si v samotném konfliktu jinak zachovávají neutralitu. Příkladem je Mexiko, jehož lídři odmítli uvalit na Moskvu sankce a kritizovali americkou vojenskou pomoc Kyjevu. V Antarktidě, kde nemá vlastní základnu, však Mexiko s Ukrajinou ochotně spolupracuje.
Stanice Vernadskij nově hostí mexické vědce zdarma výměnou za spolupráci na geologických či mikrobiologických průzkumech. Podobně na ukrajinské lodi Noosfera letos pracovali vědci z Kolumbie, další oficiálně neutrální země.
Ukrajinská stopa na Antarktidě
- Ztráta zázemí: Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 připadlo všech 12 sovětských stanic Rusku, čímž ukrajinští polárníci přišli o možnost pokračovat ve své práci.
- Stanice za libru: V roce 1996 Ukrajina získala od Britů základnu Faraday za symbolickou jednu libru se závazkem pokračovat v meteorologickém měření započatém v roce 1947.
- Nový symbol suverenity: Základna byla přejmenována na Stanici Akademika Vernadského (po prvním prezidentovi Ukrajinské akademie věd) jako deklarace nezávislých vědeckých ambicí.
- Hlasovací právo: Díky poctivému výzkumu získala Ukrajina v roce 2004 prestižní „konzultativní status“, což jí dalo právo spolurozhodovat o osudu a budoucnosti celého kontinentu.
Od začátku války ukrajinští polárníci výrazně rozšířili mezinárodní projekty s partnery od Evropské unie přes Velkou Británii až po Turecko. Společně strávený čas v drsných podmínkách navíc přirozeně otevírá debaty o politice.
„Když spolu trávíte hodně času, začnete mluvit o různých věcech, včetně války. Je vidět, že nás pak začínají lépe chápat a z neutrální pozice přecházejí k větší podpoře,“ vysvětlila pro Politico účastnice expedic Olena Maruševská.
Ruský „vědecký“ zájem
Zatímco většina signatářů Antarktické smlouvy usiluje o zpřísnění environmentální ochrany, Rusko a Čína tyto iniciativy soustavně blokují. Hlavním důvodem je fakt, že pod antarktickým ledem se skrývá obrovské nerostné bohatství. Odhaduje se, že oblast může ukrývat až 500 miliard barelů ropy a plynu.
Rusko se na tento „poklad“ systematicky zaměřuje prostřednictvím seizmických průzkumů prováděných plavidly, jako například loď Alexandr Karpinskij.
Přestože jsou tyto mise oficiálně deklarovány jako čistě vědecký výzkum, odborníci i západní tajné služby v nich vidí cílené mapování terénu pro budoucí těžbu, která je však podle současných mezinárodních protokolů zakázána nejméně do roku 2048.
Konec mlčení a ústupků?
Tento rozpor mezi proklamovanou vědou a skrytými ekonomickými ambicemi Kremlu byl po léta „veřejným tajemstvím“, které mezinárodní komunita tolerovala v zájmu zachování křehkého konsenzu.
Vše se změnilo s rozsáhlou invazí na Ukrajinu v roce 2022. Ruská agrese definitivně rozbila diplomatickou opatrnost a vedla k otevřené kritice ruských aktivit na Antarktidě.
Jak pro Politico podotýká expert Alan Hemmings z University of Canterbury na Novém Zélandu, Rusko se ocitlo na „špatné straně historie“, což umožnilo západním zemím začít věci pojmenovávat pravými jmény.
Vyvrcholením tohoto tlaku bylo uvalení sankcí na ruskou společnost Rosgeo v roce 2024 u příležitosti druhého výročí vypuknutí války a smrti ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného v ruském vězení. Západ tím vzkázal, že využívání vědeckého krytí k průzkumu nerostných surovin je v přímém rozporu s principy Antarktické smlouvy.
Zatímco geopolitické napětí roste, ukrajinští vědci sázejí na transparentnost a globální odpovědnost. Pokračující výzkum pomáhá vědcům z dalších zemí a Ukrajina zároveň získává postavení klíčového ochránce antarktické divočiny. Tuto roli země aktivně rozvíjí nejen na diplomatickém poli, kde po boku evropských partnerů prosazuje vznik nových chráněných mořských oblastí, ale i směrem k veřejnosti.
Na populárním instagramovém účtu sdílejí polárníci každodenní život na stanici, historii programu i krásy polární fauny se světem. Otevřenost stanice potvrzuje i fakt, že od roku 2010 hostí až 4000 turistů ročně, kteří se sem přijíždějí seznámit s ukrajinskými aktivitami.
