Velká zelená zeď má chránit Peking před pouští, obrací se ale proti lidem

Suché oblasti tvoří přibližně 40 procent zemské pevniny a život je v těchto místech mimořádně složitý.

V mauritánském městě Chinguetti sahají saharské duny až do ulic a na dvory, zasypávají domy a nutí obyvatele stěhovat se do jiných měst. V Mongolsku nedostatek srážek vyvíjí obrovský tlak na pastevce a ekosystémy. A posílá prachové a písečné bouře až do Jižní Koreje.

V Číně rozšiřování pouště, tedy desertifikaci, alarmujícím tempem urychlila desetiletí lidské činnosti a nadměrného spásání.

Vláda v Pekingu kvůli hrozbám písečných bouří, povodní, sucha a také ekonomických dopadů s potenciálem zasáhnout více než 400 milionů lidí, vymyslela rozsáhlý projekt výsadby stromů.

Po vzoru čínských království a říší, které postavily Velkou čínskou zeď jako ochranu před vpádem nájezdníků ze severu, tak od roku 1978 vzniká i její zelená obdoba.

Dokončená má být do roku 2050 a má mimo jiné chránit Peking před pískem vanoucím z pouště Gobi, jehož nánosy každoročně pokrývají i náměstí Nebeského klidu.

Základem Velké zelené zdi se v 70. a 80. letech staly topoly a vrby - tyto rychle rostoucí a odolné stromy dnes tvoří zhruba 42 procent celkových zásob dřeva ve městě.

Jenže s příchodem jara se opylená samičí semena - jehnědy - po dozrání rozlomí a uvolní chmýří, jež vítr šíří po celém okolí. Chomáčky pak absorbují bakterie, pyl a prach ze vzduchu, což u mnoha lidí vyvolává respirační a kožní alergie a problémy, jako jsou astma, bronchitida a dermatitida.

Nabízelo by se řešení v podobě vykácení stromů. To však úřady zamítly. „Topol s kmenem o průměru 30 cm je obvykle starý 30 až 40 let,“ uvedl v pondělí Ťiang Jing-šu, vedoucí technologického oddělení městského úřadu pro lesnictví a parky.

„Trvalo by přinejmenším stejně dlouho, než by nové sazenice dosáhly stejné velikosti. A mezitím by jejich životně důležité ekologické služby, jako je ochrana půdy a vody, nebylo možné snadno nahradit,“ vysvětlil.

Vyloučena je i možnost nahradit topoly jinými druhy. „Topoly rostou rychle a mohou poskytnout ochranu již za dva nebo tři roky, přičemž lesní porost vytvoří za pět nebo šest let,“ cituje server South China Morning Post Čanga Č'-sianga, profesora z Pekingské lesnické univerzity. „Dorůstají do výšky přes 30 metrů - to jsou vlastnosti, kterým se jiné stromy prostě nemohou vyrovnat.“

Místo toho tak Peking vymýšlí náhradní řešení. Úřady nechaly vrbám naroubovat samčí výhonky na samičí kmeny, aby jim změnily pohlaví.

U samičích topolů byly injekčně podávány hormony metodou široce známou jako „antikoncepce stromů“. Tato opatření jsou však nákladná, vyžadují každoroční ošetření a mohou negativně ovlivnit růst stromů.

Jako krátkodobé nouzové řešení se osvědčilo prořezávání, postřiky vysokotlakou vodou, zvlhčování půdy a aplikace flokulantů - ty vytváří na korunách stromů „ekologický film“, který způsobuje, že se jehnědy shlukují a zmenšují, než se stačí rozptýlit.

Do boje s pyly Číňané zapojili i špičkové technologie. Města jako Peking a Tchien-ťin zavedla modely pro předpovídání květenství založené na umělé inteligenci. Od roku 2012 Peking také zakazuje výsadbu samičích topolů.

Většina projektů zelených stěn vychází z jednoduché představy - vysadit více stromů, aby se zabránilo šíření písku. Problémy však nastávají hned v prvních fázích ozelenění. Mladé stromy snadno podléhají suchu, spásání a zanedbávání. S problémy se potýkají i projekty „zelených zdí“ i mimo Čínu.

Například „Velká zelená zeď Afriky“, iniciativa na zalesňování celého kontinentu vedená Africkou unií, dokázala v letech 2007 až 2020 obnovit pouze čtyři miliony hektarů degradované půdy, což je daleko od cíle obnovit do roku 2030 100 milionů hektarů, píše časopis Nature.

Africký projekt je navíc silně závislý na finančních prostředcích od mezinárodních dárců, z nichž velká část se na místní úrovni k projektu nedostane.

Projekt Velké zelené zdi je tak sice ambiciózní a v některých regionech přináší výsledky, má však zjevné limity.

Masivní výsadba často spoléhá na rychle rostoucí monokultury, které zatěžují vodní zdroje a jsou náchylné k nemocem. Mnohé nově vysazené porosty navíc bez dlouhodobé péče nepřežijí. Zalesňování tak spíše zmírňuje dopady desertifikace, než aby řešilo její příčiny.