Z lekce historie podle Putina mám dodnes jizvy, líčí bývalý zajatec

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ačkoliv sám sebe vždy považoval za antimilitaristu, dnes je hrdý na to, že je nadporučíkem ukrajinských pozemních sil a má za sebou bojové úkoly.

„Říkal jsem si, jestli chci být nazýván ochráncem práv, nemám jinou možnost než vzít do ruky kalašnikov a vstoupit do ozbrojených jednotek,“ popisuje pro Seznam Zprávy ukrajinský aktivista a novinář Maksym Butkevyč, proč se po začátku ruské invaze rozhodl bránit svou zemi.

Po několika měsících bojů padnul v červnu 2022 do zajetí nepřátelských sil. Ruská propaganda se sedmačtyřicetiletého Butkevyče, který se celý život angažoval v oblasti lidských práv, snažila veřejně vylíčit jako nacistu a teroristu. V nespravedlivém soudním procesu jej odsoudili na třináct let vězení za údajné válečné zločiny.

Nakonec se ale na svobodu dostal dříve. Propuštěn byl v rámci výměny válečných vězňů v říjnu 2024, po dvou letech a čtyřech měsících v zajetí. V rozhovoru pro Seznam Zprávy otevřeně popisuje, co během tohoto období zažil i jaký byl návrat zpátky do civilního života.

Ruská invaze z února 2022 výrazně pozměnila trajektorii vašeho života, stejně jako mnohých dalších Ukrajinců. Mohl byste přiblížit jak?

Plnohodnotná invaze byla ještě před zajetím první zkušeností, která se radikálně lišila od všeho, co jsem dosud znal.

Když se to stalo, dobrovolně jsem se přidal k ukrajinským ozbrojeným složkám, ačkoliv mě nikdy předtím nenapadlo, že bych mohl být vojákem. Vzhledem k tomu, že jsem považován za ochránce lidských práv a zabývám se tímto tématem, jsem sám sebe do jisté míry považoval, a vlastně stále považuji, za antimilitaristu. Zároveň jsem ovšem pyšný na to, že jsem nadporučíkem ukrajinských pozemních sil.

Co vás tedy přimělo k tomu vzít do ruky zbraň a jít bránit svou zemi?

Bylo to komplexní rozhodnutí, do kterého se promítlo několik faktorů. Na počátku bylo zřejmé uvědomění toho, že jsem občanem své země, že jsem součástí komunity, která se spoléhá na své členy, a proto ji musím bránit.

K tomu, že jsem se do bojů zapojil okamžitě, jsem měl i osobní důvody. Vyšlo to tak, že jsem nemusel na začátku invaze nikoho z rodiny odvézt na západní hranici. Moji rodiče odmítli opustit Kyjev, říkali, že by měli pocit, že jej přenechali okupantům a navíc nevěřili, že by padnul. Mí ostatní blízcí byli na bezpečnějších místech.

Primárně šlo ovšem o pochopení toho, co by se stalo, kdyby Rusko zvítězilo. V té době jsem se už více než 15 let zabýval otázkou lidských práv a bedlivě sledoval lidskoprávní situaci v Rusku a to, jak se rapidně zhoršuje. Věnoval jsem se uprchlíkům a žadatelům o azyl, mezi nimi i ruským občanům. Věděl jsem tedy, co se děje a chápal jsem, že všechny naše úspěchy v oblasti lidských práv na Ukrajině - a myslím, že se jich za léta kampaní, bojů, obhajoby a vzdělávání podařilo dosáhnout hodně - by se v případě, že Rusko zvítězí, smazaly.

Bylo to jádro mého života a jednoduše jsem nechtěl, aby byl můj život promarněný. Říkal jsem si, jestli chci být nazýván ochráncem práv, nemám jinou možnost než vzít do ruky kalašnikov a vstoupit do ozbrojených jednotek.

Zkušenost z prvních bojových úkolů, kdy jsme se podíleli na osvobození Kyjevské oblasti a viděli následky ruské okupace, mě jen utvrdila v tom, co jsem o ruském režimu, jeho „míru“ a tom, co přináší, věděl už dříve. Své znalosti jsem si bohužel musel později ještě prohloubit, když jsem se dostal do zajetí.

Jak vzpomínáte na den, kdy jste padl do ruského zajetí?

Bohužel, nebo možná bohudík, si na to příliš nepamatuji. V polovině června 2022 nás převeleli na východ Ukrajiny, abychom posílili naše vojáky na místě. Během dvou dní jsme dostali rozkaz přesunout se do vesnice v Luhanské oblasti, která se v překladu jmenuje mírumilovné údolí. Je to velmi malebné, klidné místo. Tedy bývalo. My jsme viděli, jak ruské dělostřelectvo v podstatě srovnalo se zemí jeho velkou část.

Dostali jsme rozkaz přesunout se na pozorovací stanoviště a hlídat případný postup nepřátelských jednotek podél strategické dálnice. Vyrazili jsme tam pod palbou, takže jsme si toho s sebou moc vzít nemohli, jen nejnutnější věci. Velmi brzy nám došly zásoby vody. Řekli nám, že se bez přímého vyzvání nemáme zapojovat do bojů, měli jsme pouze sledovat situaci a podat hlášení. Velmi brzy byla ale naše rádiová komunikace narušena a nešlo to.

Další den nepřátelští vojáci ve velkém i s ozbrojenými vozidly pronikli lesem. Neměli jsme žádné spojení a přes 24 hodin jsme byli bez vody. V tu chvíli se s námi spojil bojovník sousedního ukrajinského praporu, první člověk po mnoha hodinách, a řekl nám, že celá oblast je obklíčená ruskými vojáky. Dodal ale, že když ho budeme sledovat, dostane nás z toho. Neměli jsme jinou možnost, a tak jsme šli.

Byli jsme dehydratovaní, jelikož léto tehdy bylo velmi horké. Když jsme se dostali do poslední části cesty a byli jsme uprostřed pole, řekl nám, ať přerušíme rádiové spojení. Dodal, že je od včerejšího dne v zajetí a pokud nepoložíme zbraně, Rusové nás popraví. Zavedl nás na jejich pozice, do pasti.

V tu chvíli na nás ruští vojáci začali mířit zbraněmi a my jsme tam stáli jako terče a nemohli nic dělat. Byl jsem velitelem čety a bylo tam se mnou osm mých mužů. Samozřejmě jsem tak za ně v té konkrétní situaci cítil odpovědnost, minimálně za zachování jejich života. Položili jsme tedy zbraně a zajali nás.

Po zbytek dne nás převáželi na různá místa. Všechny naše věci nám vzali, ale aspoň jsme dostali vodu. Nezacházeli s námi špatně, nepřicházely kopance a údery, ale pak nás poslali hlouběji do okupovaného území Luhanské oblasti, až jsme se ocitli na místě, kde jsme strávili noc. To jsme ještě nevěděli, že teprve další den začnou ty opravdové problémy.

Vzpomínáte si, jaké byly ve chvíli, kdy jste padl do zajetí, vaše pocity?

V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, co se stalo, mi proběhla hlavou spousta protichůdných myšlenek.

Za prvé jsem tomu nemohl uvěřit. V době, kdy se to stalo, většina vojáků dopředu uvažovala pouze nad tím, že při bojích zemřou, nebo budou zraněni. Nikdo skutečně nepřemýšlel nad variantou, že bychom padli do zajetí. Nebyli jsme na to psychicky připraveni. Věděli jsme jen, že je to opravdu špatné. Někteří, zejména ti s předchozí bojovou zkušeností, dokonce zvažovali sebevraždu.

Jak s vámi zacházeli v ruském zajetí?

Šlo to v několika fázích. Nejdříve nás přesunuli do Luhansku, to bylo poměrně fyzicky náročné, ale dostali jsme trochu vody a jídla. Druhý den s námi natočili propagandistické video, ve kterém jsme museli říct, že s námi nikdo nezachází špatně, že nejsme biti, máme co jíst a dostáváme vodu. A to všechno byla do té doby víceméně pravda.

Asi dvě hodiny poté, co tito propagandisté odešli, jsem byl poprvé zbit ruským důstojníkem, který chtěl ostatním válečným zajatcům ukázat, že si s námi mohou dělat, co chtějí, že jsme jim zcela vydáni na milost a nemilost. Šlo také o ideologii, jelikož recitoval text, který zněl jako Putinův projev o ukrajinské historii a nás válečné vězně, kteří jsme před ním klečeli, nutil to opakovat slovo od slova.

Když se někdo přeřekl nebo odmlčel, mlátil mě dřevěnou holí, protože jsem byl jediný důstojník a většině těch kluků jsem dělal velitele. Bylo vidět, že měl potěšení ze samotného procesu podmaňování a násilí vůči jiným lidským bytostem. Nechci generalizovat a říkat, že to tak měli všichni, protože to není pravda, ale tenhle konkrétní člověk se v tom vyžíval. Z lekce ukrajinské historie podle Putina mám dodnes jizvy.

Co následovalo?

Prvních několik měsíců bylo obzvláště náročných. Vyslýchali nás, někdy formálně, skoro slušně, jindy násilně. Vyslýchali nás různí lidé, někdy uniformovaní, jindy ne, různé úřady. Velmi brzy si uvědomili, že pro ně nemáme žádné důležité vojenské informace. Ještě chvíli v tom ale pokračovali. Bylo zřejmé, že se snaží otřást naší vírou a morálkou nebo dokonce někoho získat na svou stranu.

Spoustu zajatců nutili natáčet propagandistická videa a když odmítli, podrobili je násilí a mučení. Nedostávali jsme skoro nic. V celách, kde nás drželi, tekla voda, ale její kvalita v tomto regionu není příliš dobrá. Byla tam toaleta, ale ne toaletní papír. Dostali jsme mýdlo a ručník, ale třeba už na cestě do Luhansku nám ruští vojáci vzali boty, takže jsme byli jen v ponožkách. Lékařské ošetření téměř neexistovalo, pouze u těžce zraněných.

A pak šlo i o takové detaily, třeba to, že jsme si nemohli stříhat nehty a museli jsme si je proto brousit o stěnu. Třikrát denně jsme dostávali najíst. Jídlo ale bylo otřesné, nekvalitní a v malých porcích, takže jsme pořád měli hlad. Byly tam štěnice, které dokážou noc proměnit v noční můru.

Když skončily výslechy, začali nás podrobovat tomu, čemu se říká, jak jsem později zjistil, nadměrné fyzické cvičení. Nutili nás dělat sedy-lehy, dokud někdo neomdlel. Některé směny strážců si to užívaly, jiné ne, ale bylo zřejmé, že to mají nařízeno.

Na podzim se to začalo měnit, jelikož Rusko zavedlo vězeňský systém takzvané Luhanské lidové republiky do svého vlastního systému. Dostali jsme vězeňský oděv, boty.

V březnu 2023 proti mně bylo zahájeno trestní řízení. Odsoudili mě a převezli do druhé části věznice, kde byli drženi obvinění z trestných činů. Ti měli úplně jiné, mnohem lepší podmínky. Pak jsem byl převezen do kolonie, kde měli opět lepší podmínky. Váleční zajatci například nesměli chodit na procházky nebo měli několik týdnů dlouhou pauzu mezi sprchováním. Pachatelé trestných činů se přitom mohli procházet, pravidelně se sprchovat.

V kolonii bylo povinné pracovat, zadarmo samozřejmě, ve vězení to měli zajatci zakázané. Mnohdy se jednalo o namáhavou práci, která měla dopady na zdraví.

Věřil jste, že se dostanete ze zajetí živý?

Všichni lidé, kteří se ocitnou v zajetí, alespoň ti, s nimiž jsem se setkal, mají své vzestupy a pády a jsou chvíle zoufalství, kdy si myslí, že se nikdy nedostanou ven nebo že jim selže zdraví. Já jsem byl šťastná výjimka. Měl jsem emocionální vzestupy a pády, ale nikdy ne takové myšlenky.

Nebyl jediný okamžik, kdy bych nevěřil, že se dostanu ven. Důvodem bylo to, že jsem věřil v lidi tam venku, ve své blízké, kolegy, přátele a aktivisty. Že mě neopustí. Opravdu jsem tomu věřil. Jen jsem samozřejmě nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Myslel jsem, že se z kolonie coby válečný zajatec dostanu jako jeden z posledních.

Byli zde drženi i pachatelé trestných činů a civilní političtí vězni. Myslel jsem, že ostatní kluci půjdou a já jim budu šťastně mávat na rozloučenou. Nakonec to bylo naopak a já byl jeden z prvních.

Nikdy jsem nevěřil, že se odtamtud nedostanu. Jediné, co jsem nevěděl, bylo, jestli mě nezradí zdraví. I to by ale byla cesta ven. Nikdy jsem nevěřil, že budu sedět celých patnáct let.

Jaké bylo vrátit se ze zajetí zpátky do civilního života?

Šlo to po etapách. Co se týče samotného návratu na Ukrajinu, nikdo nám neřekl, že dojde na výměnu zajatců, říkali, že nás jen přesouvají. Nevěděli jsme, co očekávat. Trvalo to asi den a půl, bylo to vyčerpávající. Více než 24 hodin jsme nedostali vodu ani jídlo. Měli jsme svázané ruce a zavázané oči.

Když jsme viděli ukrajinské insignie, barvy a všechno ostatní, začali jsme si uvědomovat, že se to skutečně děje. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme to celé nedokázali plně pochopit. A myslím, že to je dobře, protože kdyby uvědomění přišlo naráz, bylo by obtížné to vstřebat.

Poté proběhl rehabilitační proces v jednom z center ozbrojených sil Ukrajiny, což bylo velmi užitečné. Pak jsem se vrátil do rodného Kyjeva, který se pro mě stal krásnějším než kdy předtím. Po rehabilitaci jsem dostal měsíc volna, jelikož jsem byl stále aktivním členem ozbrojených sil.

Kdo chce, může po návratu ze zajetí zůstat. Ti, kteří chtějí odejít, tak mohou podle zákona učinit. Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem se rozhodl. Snažil jsem se přijít na to, kde budu nejužitečnější. Po konzultacích s přáteli a kolegy, jak z řad civilistů, tak vojáků, kteří na rozdíl ode mě nezmeškali dva roky života, jsem se rozhodl odejít z aktivní služby. Nadále jsem ale v záložních silách a mám hodnost nadporučíka.

Začal jsem znovu žít. První dva až tři měsíce byly z psychologického hlediska nejhezčím obdobím v mém životě. Všechny malé věci jako probudit se a cítit se víceméně v bezpečí, dělat drobná každodenní rozhodnutí, sprchovat se, dát si kafe, nebýt pořád v pozoru a mít strach, pro mě najednou nebyly samozřejmostí. Užíval jsem si je a stále užívám, i když ta prvotní euforie už přirozeně opadla. Stále jsem v procesu rehabilitace.