Článek
Není tajemstvím, že existence komunistického režimu jen asi 200 kilometrů od pobřeží Floridy leží americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi v žaludku už dlouho. Jeho administrativa se ostatně ani netají, že zvýšený tlak na Havanu kvůli ztrátě podpory z Venezuely není jen vedlejším efektem, ale i jedním z cílů amerického únosu venezuelského diktátora Nicoláse Madura.
„Chceme pomoct lidem na Kubě i těm, kdo byli z Kuby donuceni odejít,“ řekl Trump na tiskovce, když oznamoval okolnosti zásahu ve Venezuele a zároveň Kubu označil za upadající zemi. „Kdybych žil v Havaně, a byl členem vlády, byl bych teď přinejmenším trochu nervózní,“ poznamenal také ministr zahraničí a dlouhodobý kritik kubánského režimu Marko Rubio, sám potomek kubánských imigrantů.
Rubiův výrok rozdmýchal spekulace o možném plánu Washingtonu „pomoct“ změně režimu na Kubě silou, což ale později Trump popřel. USA podle prezidenta na Kubě zasáhnout neplánují, protože to ani nebude potřeba. K pádu režimu podle Trumpa bude stačit výpadek dodávek ropy z Venezuely, která až do americké blokády pomáhala alespoň mírnit tamní (nejen) energetickou krizi. „Nemyslím si, že potřebujeme nějakou akci. Kuba vypadá, že je připravená padnout sama,“ řekl Trump.
Později se jeho pozornost stočila k Íránu a Grónsku a zdá se, že minimálně prozatím opravdu nechává Kubu dusit ve vlastní šťávě a doufá, že se „problém“ vyřeší i bez zásahu.
Nabízí se otázka, jestli po Venezuele zbývá ještě někdo, kdo by mohl karibský ostrov držet nad vodou a zároveň má zájem, aby plán USA nevyšel.
Hlavní kandidáti jsou nasnadě – Čína a Rusko.
Čínský pokus spasit Kubu by byl risk
Peking svůj vliv nejen na Kubě, ale i v celé Latinské Americe pečlivě buduje už desítky let a dnes je největším obchodním partnerem mnoha zemí v regionu, kde navíc masivně investuje do infrastrukturních a energetických projektů.
To byl ostatně i případ Venezuely, odkud proudila většina ropy právě do Číny. Potenciální výpadek zdroje ale pro Peking není tím nejhorším možným důsledkem americké intervence. Analytici připomínají, že venezuelská ropa tvořila asi 4 % celkového čínského importu a míní, že Peking se teď nejvíc obává dopadu intervence na ostatní země v regionu a na jejich další ochotu poddávat se čínskému vlivu.
Venezuele totiž Čína proti americkému zásahu evidentně moc nepomohla a naopak se zdá, že právě spojení s Čínou je tak trochu důvod, proč k němu vůbec došlo. USA Číně vyslaly vzkaz, že jsou odhodlané vyhnat ji ze svého „sousedství“ a jsou ochotné i riskovat. Pekingu tak hrozí, že ostatní země teď budou v dalším partnerství opatrnější v obavách z podobného scénáře.
„Zásah ve Venezuele vyslal signál, že Washington je ochoten znovu používat tvrdou sílu v regionu. To zvyšuje opatrnost mnoha latinskoamerických vlád, které si více hlídají, jak viditelně se přibližují k Pekingu, aby neprovokovaly USA,“ řekl SZ David Gardáš, sinolog působící v projektu Sinopsis.
Podle analytika Andrewa Smalla čínský vztah s Venezuelou začal ztrácet ekonomický význam už před dekádou a americká intervence navíc může Pekingu nakonec paradoxně i pomoct získat zbytek nesplacených dluhů z tamního ropného odvětví. I podle něj je tedy pro Čínu nesporně větší problém dopad na ochotu zemí spolupracovat. „A neomezuje se to jen na tento region,“ naznačil expert na Čínu z think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR), že efekt může být globální.
To je samozřejmě jen jeden z mnoha důvodů, proč si Čína nepřeje, aby po Venezuele ztratila i spřátelenou vládu na Kubě. Dalším je samotná poloha ostrova „na dohled“ od hlavního čínského geopolitického rivala, což má bezpečnostní a zpravodajské výhody.
USA už několik let Čínu podezřívají ze zapojení do činnosti odposlouchávacích základen na Kubě, jejichž rozvoj v posledních letech zaznamenali už i nezávislí analytici ze satelitních snímků. Nově rozšířené základny podle typů identifikovaných zařízení slouží k tzv. signálovému zpravodajství (SIGINT), tedy odposlouchávání elektronických signálů, a Kuba je pro Čínu nejspíš prvním místem na západní hemisféře s takovými kapacitami. Na dosah by přitom měly být klíčové americké základny a potenciálně je poloha výhodná i pro špionáž satelitů.
Kromě toho má Kuba pro Čínu i ideologický význam i status komunistického partnera. „Probíhají pravidelné stranické výměny mezi Komunistickou stranou Číny a Komunistickou stranou Kuby, školení kádrů a přenos know-how v oblasti kontroly médií, digitálního dohledu a komplexního řízení společnosti,“ popsal Gardáš.
Samozřejmostí je vzájemná diplomatická podpora a z pohledu Kuby i nezanedbatelná ekonomická pomoc. „Čína je jedním z hlavních obchodních partnerů a významným zdrojem financování. Od začátku tisíciletí poskytla Kubě miliardy dolarů v rámci rozvojového financování, zejména pak v infrastruktuře, energetice, zemědělství a turismu,“ řekla SZ Sophie Wintgens, expertka se zaměřením na vliv Číny v Latinské Americe působící mimo jiné na Svobodné univerzitě v Bruselu (ULB).
Propojení se v posledních letech prohloubilo zejména díky zahrnutí Kuby do čínské iniciativy Nové hedvábné stezky v roce 2018.
Nic z toho ale z Kuby pro Čínu nedělá výjimečně důležitou zemi v porovnání s jinými státy v regionu – a už vůbec ne globálně. Z dosavadních reakcí Pekingu se nezdá, že by Čína měla chuť do záchrany Kuby investovat zásadně víc než ve Venezuele. Po americkém únosu Madura z Caracasu podpořila Kubu diplomaticky a odsoudila americkou blokádu i tlak, ale kromě ujištění o „pevné podpoře“ kubánské suverenity nic nepodnikla, ani Washingtonu ničím nepohrozila.
S nejvyšší pravděpodobností to tak i zůstane.
Všichni oslovení experti se shodují (a nejen ti), že krajně nepravděpodobné by byly snahy Číny udržet Kubu silovou pomocí zahrnující risk střetu z USA. Nečeká se ale ani žádná masivní ekonomická pomoc. Podle Wintgens snahy Číny o udržení kubánského režimu můžou být dokonce nakonec ještě diskrétnější než ve Venezuele.
Očekávat můžeme tedy spíš mírné posílení ekonomické podpory a v souladu s tím podle analytiků nejspíš bude i celková strategie ve zbytku Latinské Ameriky.
Tomu napovídají i mírné reakce na Madurův únos, ale nejen to. Jižní a Střední Amerika totiž pro Čínu nejsou tak důležité jako jiné části světa, kde Peking nechce, aby proti jeho působení naopak zasahovaly USA. Zatím navíc není vůbec jisté, jaké dopady bude americká intervence ve Venezuele mít (jak moc se USA bude dařit zemi „řídit“, jak se povede vstup na tamní ropný trh, jak zareagují ostatní země, atd.).
Překotné snahy Číny o vlastní protiakci by se nakonec mohly ukázat jako zbytečný risk. „Jakákoliv akce by byla sázkou do loterie – a Peking, jak ho známe, nesnáší loterie,“ napsala k tomu korespondentka BBC v Číně Laura Bicker.
Co Čína naopak ráda má, je dosahování cílů na základě dlouhodobých strategií a přesně to se jí teď nabízí jako nejpohodlnější cesta. Může v Latinské Americe dál hrát roli spolehlivého partnera a nabízet „stabilní alternativu“ k nevyzpytatelným USA a doufat, že to nakonec přinese ovoce.
Šance na úspěch přitom nejsou nikterak mizivé. „Ve střednědobém horizontu americká intervence nemusí být tak poškozující. Naopak může Číně poskytnout nové příležitosti. Peking může zintenzivnit výpady proti americkému unilateralismu, vlastní podporu suverenity států a propagaci spolupráce ‚bez politických podmínek‘,“ podotkla Wintgens, podle níž to může v regionu s historií amerických intervencí zafungovat. Čína podle ní také může přesměrovat soustředění na státy, jako je Brazílie, Argentina nebo Mexiko, které nejsou v tak přímém nepřátelství s USA.
Významná snaha Číny o záchranu Kuby tedy do očekávaných scénářů vůbec nezapadá a byla by velkým překvapením.
Gardáš dokresluje, jak moc bezvýznamná je Havana pro Peking čistě z ekonomického pohledu: „Čínsko-kubánský obchod se pohybuje zhruba okolo jedné miliardy dolarů ročně, což je v latinskoamerickém měřítku malé číslo. Pro srovnání, čínsko-brazilský obchod přesáhl v uplynulém roce 170 miliard dolarů. I ve Venezuele, kde klíčovou roli hraje vývoz ropy, byla čísla řádově vyšší.“
Rusko hraje druhé housle
Ani od Ruska se významný zásah do situace na Kubě nečeká. Důvody jsou ale prostší než u Číny.
Vztah Moskvy s Havanou významně ztratil na významu po pádu Sovětského svazu. Rusko se od té doby potýkalo s interními problémy a v zahraničí se víc soustředilo na geograficky blízká území. Příznačným momentem bylo například opuštění základny Lourdes, která byla za studené války asi největším sovětským výzvědným zařízením svého druhu. Vláda prezidenta Vladimira Putina se z ní rozhodla stáhnout v roce 2002 kvůli vysokým nákladům.
Spolupráce ale nikdy úplně neskončila a od konce první dekády tisíciletí se začala postupně znovu prohlubovat v ekonomické, diplomatické i symbolické rovině. Poměrně výrazné signály o pokračování takového trendu jsme mohli vidět i v posledních letech, kdy Rusko například v polovině roku 2024 vyslalo ke Kubě poprvé od konce studené války ponorku na jaderný pohon a později i další plavidla.
Ruská flotila na Kubě.
Prezident Kuby téhož roku stál hned vedle běloruského diktátora Alexandra Lukašenka na přehlídce ke Dni vítězství jakožto jediný zástupce ze západní hemisféry (o rok později už jich bylo podstatně víc). Několik stovek Rusů se zároveň poprvé v historii zúčastnilo simultánního pochodu Havanou. Od loňského roku je Kuba také partnerským státem BRICS.
Havana Moskvu podporuje zejména diplomaticky a možná i verbováním nižšího počtu kubánských žoldáků pro válku na Ukrajině. Nezdá se ale, že by Rusku mohla nabídnout nějakou novou motivaci, aby dnes Kubě výrazněji pomohlo.
Zrovna tento týden Kubu navštívil ruský ministr vnitra Vladimir Kolokoltsev, který se mimo jiné zúčastnil uctění památky kubánských vojáků, kteří padli při americkém zásahu ve Venezuele. Žádné nové dohody ani ruská pomoc Kubě ale nebyly oznámeny.
Aby to mělo význam, musela by podpora být opravdu velká a Rusko zrovna není v situaci, kdy si může dovolit rozhazovat. „Rusko může přidat politické krytí a omezené dodávky zbraní či investic, ale jeho kapacity v Karibiku brzdí válka na Ukrajině a napjaté finance,“ shoduje se Gardáš se Smallem, podle kterého Rusko i Čína se zranitelnou pozicí Kuby mohou udělat „jen velmi málo“.
Celkově je ruský vliv v Latinské Americe podstatně menší než čínský. Platilo to už dlouho před rokem 2022 a vyplývá to už z disproporčně menších ekonomických možností Moskvy ve srovnání s Pekingem. A platí to i na Kubě. Zatímco Rusko tam poslalo válečná plavidla, aby se „ukázala“, je to Čína, kdo přinášel velké investice a mimo jiné financoval i rozsáhlou modernizaci přístavu v Santiago de Cuba – byť Peking svůj vliv na rozdíl od Moskvy spíš skrýval.
Bezprecedentní chudoba Kubánců. Ale stačí to?
Pomoc přitom Kuba potřebuje opravdu mohutnou, protože stát přestává fungovat snad ve všech klíčových sektorech.
„Mimo hedonistické bubliny v centru Havany je ekonomika blízko kolapsu. Od roku 2021 uteklo přes milion Kubánců (desetina populace) a je těžké najít někoho, kdo je mladší 40 let a přeje si v zemi zůstat. Reálné mzdy kolabují. Hladu, který byl dříve vzácný, přibývá a kojenecká úmrtnost se více než zdvojnásobila,“ shrnul nedávno stav státu deník Financial Times (FT). A to odkazoval na oficiální data, která dost pravděpodobně ani nevypovídají o míře krize v plném rozsahu.
„30 vajec stojí 2800 pesos, což přesahuje měsíční výplatu mnohých Kubánců. Kilo rýže a fazolí, které tvoří základ obživy, stojí 650 a 300 pesos, což dohromady odpovídá asi desetidennímu výdělku lidí z nízkopříjmové skupiny,“ napsal The Economist.
Podle reportu think tanku OCDH z loňského roku žije v extrémní chudobě 89 % kubánských rodin a 70 % lidí jí jen jedno jídlo za den. Jen 3 % Kubánců se podle studie v lékárnách dostanou k lékům, které potřebují. V zemi chybí pohonné hmoty a vypadávají dodávky elektřiny i vody. Loni došlo k několika celoostrovním blackoutům, přičemž částečné výpadky jsou na denním pořádku a mimo Havanu je podle FT běžné, že proud nejde i 18 hodin v kuse.
Economist uvádí, že ještě v roce 2019 se dal pořídit jeden dolar za 20 pesos, ale v roce 2025 už to podle platformy El Toque spravované kubánskými novináři a blogery v exilu bylo 450 pesos.
Krizi Kuba zažívá i ve službách, bydlení a sektorech výroby, na kterých dřív ekonomika stála. „Kuba kdysi bývala jedním z hlavních světových exportérů cukru. Jeho výroba je ale podle nejnovějších statistik na nejnižší úrovni za víc než sto let, takže ho země musí dovážet. Fidel Castro, který stál v čele revoluce od roku 1959 do roku 2008, svého času zavelel k výrobě 10 milionů tun ročně. V roce 1980 se podařilo dosáhnout 8 milionů. V letech 2024 a 2025 se sklidilo jen 150 tisíc tun,“ uvedl Economist.
A takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kuba kvůli stupňujícímu se tlaku USA a zanedbávání ekonomických reforem čelí nejspíš ještě větší krizi než v 90. letech, kdy se vypořádávala s důsledky rozpadu Sovětského svazu. Chybějící barely venezuelské ropy to určitě zhorší a žádný zahraniční zachránce se nenabízí (ropu dodává ještě Mexiko, ale i to je pod tlakem USA a jeho prezidentka se zavázala dodávky nezvyšovat).
Na druhou stranu ale ani tak není vůbec jisté, že tato hrůza bude stačit k tomu, aby režim padl. „Už jsme to zažili v 90. letech, takže nevěřím, že další rozpad ekonomiky musí nutně vést ke změně režimu,“ řekl expert na Kubu z University of Miami Michael Bustamante pro deník Guardian.
Bustamante připouští, že se může plést, ale jeho názor není ojedinělý a neopírá se jen o historickou zkušenost. Další překážkou před změnou režimu je totiž i roztříštěnost opozice a naopak soudržnost režimu. Spojené státy se v něm podle nového článku Wall Street Journal odkazujícím se na lidi z Trumpova okolí snaží najít neloajální insidery a změně režimu „aktivně“ přispět. Na Kubě to ale podle pozorovatelů bude pravděpodobně těžší než ve Venezuele, kde bylo známo, že v rámci režimu existují vzájemně soupeřící tábory.
Během let debat o stabilitě či nestabilitě režimu se kontinuálně připomíná také zvenčí těžko představitelná zarputilost Kubánců, kteří jsou na diskomfort zvyklí a navíc za něj ne nutně všichni viní režim. Dokonale to ilustruje úryvek z reportáže z Havany od španělského deníku El País, která mimo jiné obsahuje rozhovor se ženou žijící v polorozpadlé budově s obývákem bez obvodové zdi a bez oken. Jednou z mála věcí, které v obydlí má, ale je portrét Fidela Castra, ke kterému novinářce řekla, že on je „její šéf“.
Trump se tedy nejspíš nemusí bát, že mu čekání na pád Kuby zkazí Čína s Ruskem nějakým robustním zásahem. Na druhou stranu ale není vyloučené, že režim se udrží u moci i bez jejich pomoci.
