Závod, ve kterém Čína jasně vede. Stejnou „pravou“ zbraň nemá na Západě nikdo

Čínská vojenská přehlídka a ruské cvičení Zapad 2025 připomněly Spojeným státům, že minimálně v jednom zbrojním závodě nejenže ztrácí náskok, ale jsou už dokonce pozadu. Peking předvedl, že dál rozšiřuje svůj arzenál hypersonických raket a Moskva provedla test stejné technologie v podobě rakety 3M22 Zircon.

První prototypy hypersonických zbraní přitom obě země představily už dávno a část z nich by měly mít i v aktivní službě, zatímco Washington je stále ve fázi vývoje a testování.

„Je to jedna ze součástí nastupujícího širšího geopolitického soupeření mezi státními aktéry. Taková, jakou jsme tu od konce studené války neměli,“ popsal poněkud přehlížený globální zbrojní závod britský bezpečnostní expert William Freer.

Kromě výše zmíněné trojice států hypersonické zbraně testují i Indie, KLDR, Francie a investice už oznámily také Velká Británie nebo Japonsko.

Za čím přesně ale že se státy v jeho rámci vlastně ženou?

Odpověď není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Hypersonické je totiž sice technicky vzato všechno, co se pohybuje pětinásobnou rychlostí zvuku (Mach 5) a víc, ale definice „pravé“ hypersonické rakety je širší.

Kdybychom totiž zůstali jen u rychlosti, tak můžeme za hypersonické označit celou řadu různých typů balistických raket.

I ty totiž nezřídka přesahují rychlost Mach 5. Například velké mezikontinentální balistické rakety navržené primárně jako nosiče jaderných zbraní dosahují i rychlostí přes Mach 20, což je ještě víc, než se uvádí u většiny nových a „pravých“ hypersonických raket. Mach 5 přesáhla dokonce i německá i raketa V2 vyvinutá v nacistickém Německu během 2. světové války.

Jakkoliv matoucí se to může zdát, rychlost je tedy jen jedním z vícera atributů, které musí raketa mít, aby se dala považovat za skutečně hypersonickou.

Konkrétně jsou nutné ještě dvě věci. Zaprvé musí být schopná této vysoké rychlosti dosáhnout v podstatně nižších výškách, než v jakých se velkou část letu pohybují balistické rakety. A za druhé musí dokázat během letu nějakým způsobem upravovat svou dráhu, tedy manévrovat.

Obě dodatečné vlastnosti jsou přitom zásadní pro hlavní kýženou vlastnost těchto raket, kterou má být schopnost vyhýbat se současným systémům protiraketové obrany designovaným právě primárně proti raketám s klasickou balistickou křivkou.

Účel manévrování je asi jasný a není potřeba dlouze vysvětlovat, v čem spočívá jeho výhoda. Když zbraň celou trasu neletí po stálé trajektorii, ale může ji upravovat, logicky je těžší ji sestřelit, protože se podle její dřívější dráhy dopředu nedá spolehlivě spočítat, kudy poletí dál.

Nižší dráha letu zase představuje výhodu kvůli tomu, že může významně zkrátit vzdálenost, na kterou bude letící projektil zaměřen obráncem, respektive pozemním radarem.

O co později si radar „všimne“ hypersonické rakety ve srovnání s balistickou nejde obecně říct, protože záleží na konkrétní situaci (roli hraje vzdálenost cíle a přesná výška letu). Rozdíl ale může být markantní.

Například takto by situace hypoteticky měla vypadat podle analýzy americké kanceláře pro kontrolu rozpočtu kongresu (Congressional Budget Office – CBO) z roku 2023. Obrázek ukazuje rozdíl mezi hypersonickou zbraní, klasickou balistickou raketou letící po dráze s maximální energetickou efektivitou a balistickou raketou se sníženou drahou:

Další obrázek ukazuje, čím je rozdíl dán. Jde o tzv. radarový stín způsobený zakřivením naší planety:

V současnosti existují dva hlavní typy hypersonických raket - tzv. hypersonické kluzáky (ty zatím převažují) a rakety udržované ve vysoké rychlosti vlastním motorem.

Oba typy jsou nejprve dopraveny do výšky a zrychleny klasickým raketovým motorem, který se v druhé fázi oddělí. Hypersonický kluzák následně „plachtí“ vzduchem sám bez pohonu a dráhu letu upravuje využíváním aerodynamiky. Hypersonické rakety s vlastním motorem (scramjetem) nemusí díky pohonu záviset na aerodynamice, což jim umožňuje letět ještě níže a lépe unikat radarům.

Za hlavní uvažované způsoby použití obou typů se považuje především možnost rychle zasáhnout nějaký velmi cenný a třeba i pohybující se cíl, který bude mít kvůli charakteristikám hypersonické zbraně menší šanci se ubránit. Za typický příklad takového cíle se uvádí letadlová loď, což je strašák hlavně pro USA, které jich mají nejvíc a do značné míry o ně opírají svou námořní dominanci.

Eventuelně je možné hypersonické zbraně vybavit i jadernou hlavicí, což je jedním z důvodů, proč je podle některých expertů nasazování této technologie obecně velmi nebezpečné a mělo by se regulovat skrze mezinárodní dohody. I když totiž bude použita konvenční varianta, riziko, že protivník to mylně vyhodnotí jako jaderný útok, je podle kritiků technologie vyšší, protože bude na všechno méně času.

Za světového lídra v oblasti hypersonických raket je momentálně považována Čína, která už představila několik různých designů raket a variantu s označením DF-ZF (kluzák určený hlavně proti lodím) měla uvést do aktivní služby už před pěti lety. Na vojenské přehlídce tento měsíc navíc představila i zcela nový druh hypersonické zbraně (zřejmě ještě ve fázi testování), který by měl být dokonce schopný sestřelovat letadla.

Těžko samozřejmě hodnotit, jak efektivní zbraně ve skutečnosti jsou a do jaké míry jsou výroky o nich nadhodnocené, v odborné komunitě nicméně panuje přinejmenším shoda, že jsou to právě čínské hypersonické rakety, které budí největší obavy v USA.

Jeden z expertů v nedávném článku jako důkaz připomíná výrok bývalého vysoce postaveného muže na americkém ministerstvu obrany Michaela Griffina, který už v roce 2018 prohlásil, že Čína v předcházející dekádě provedla dvacetkrát víc testů hypersonických raket než USA.

Na druhém místě pak následuje Rusko, které by údajně mělo mít ve službě kluzák Avangard a hypersonickou raketu s vlastním pohonem Zircon. Nutno však dodat, že Moskva je ve výrocích o vlastních zbraních obzvlášť málo věrohodná a má už za sebou historii prokazatelně falešně bombastických výroků.

Týká se to například podle Ruska hypersonických raket Kinžál, které do hypersonické kategorie ani nespadají a na Ukrajině se je daří sestřelovat, nebo třeba rakety Orešnik, kterou Kreml rovněž nazývá nepřesně a přisuzuje jí přehnané schopnosti.

Tak, či onak ale Rusko své první hypersonické zbraně představilo dřív než USA a na rozdíl od Spojených států už nějakou dobu tvrdí, že je i nasadilo do služby.

USA svůj vývoj hypersonických zbraní obnovily později a momentálně mají několik aktivních (a často zpožděných) programů na různé hypersonické zbraně. Washington je pozadu, přestože původně američtí inženýři byli světovou špičkou v oboru (hypersonická technologie vzniká od 50. let minulého století), což komentátoři většinou zdůvodňují v krátkosti řečeno tím, že se smysluplná hypersonická zbraň nestihla vyvinout do konce studené války a pak už nebyla prioritou.

To se změnilo v posledních letech, kdy USA do vývoje těchto zbraní investují miliardy dolarů. Její první verze s názvem Dark Eagle, kterou mimochodem Američané letos v rámci cvičení přemístili do Austrálie a vysloužili si ostrou kritiku Číny, by mohla opustit experimentální fázi už letos.

O tom, zda USA udělaly chybu, když nechaly v tomto zbrojním závodě náskok soupeřům (zejména Číně), se už několik let vedou vášnivé debaty. Odpověď totiž není vůbec přímočará a i přes všechny výše vyjmenované výhody této technologie ještě není vůbec jisté, jestli z ní skutečně bude vysloveně game-changer.

Argumenty prioritizace hypersonických zbraní můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin.

Část z nich upozorňuje, že tyto zbraně nemusí mít tak vysokou hodnotu specificky pro USA například proto, že se hodí spíš na boj proti nim samým než proti jejich protivníkům. Nebo proto, že hypersonické zbraně stejně nemají šanci změnit stávající poměr sil v potenciální jaderné válce s Čínou či Ruskem, která by tak, či onak byla katastrofická pro všechny strany.

Někteří experti a inženýři pochybují i o tom, že hypersonické zbraně skutečně samy o sobě dokáží fungovat tak, jak by měly. To, že proti nim nelze použít protiraketovou obranu určenou pro sestřel balistických raket ve vesmíru, totiž nutně nemusí znamenat, že se proti nim neosvědčí jiné druhy PVO.

Nejisté je i to, jak moc mohou tyto zbraně být vlastně manévrovatelné. Kluzáky totiž při změně směru ztrácí rychlost a zkracuje se jim dolet, což by nebyl takový problém u scramjetů, jejichž spolehlivosti ale část inženýrů nevěří prostě proto, že jsou velmi komplikované a víc jak 70letá historie jejich vývoje je plná selhání.

Odpálení těchto zbraní by také pořád měly zachytit satelity (startují na klasické raketě, která je z vesmíru vidět), a protože se kvůli vysoké rychlosti a nízké výšce letu silně zahřívají, měly by vyzařovat silný signál i během vlastního letu, což by opět měly spolehlivě detekovat satelity s příslušnými senzory.

A takhle bychom mohli pokračovat ještě dál. Nakonec ale pokaždé skončíme u toho, že žádný podobný argument nemůže být definitivní jednoduše proto, že v praxi technologie vyzkoušena ještě nebyla a klíčové detaily o těchto zbraních i potenciálních protiopatřeních jsou pochopitelně přísně střeženým tajemstvím.

Jistí si tak můžeme být pouze tím, že samotné státy v hypersonických raketách potenciál vidí a nechtějí riskovat, že jim ujede vlak. Velmi pravděpodobně o nich proto ještě v příštích letech uslyšíme.