Hlavní obsah

Žena, která dala chudým naději. K volbám kvůli ní pluli 2 dny na kánoi

Foto: Profimedia.cz

Francia Márquezová se zástupci kolumbijských náboženských komunit, které jí vyjádřily podporu.

Reklama

10. 7. 7:36

Prolomit bariéry, postavit mosty. S prvním levicovým prezidentem povede Kolumbii první viceprezidentka afrokolumbijského původu. I díky Francii Márquezové se do kolumbijské debaty dostává sociální i environmentální spravedlnost.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Červnové prezidentské volby v Kolumbii přinesly zemi několik prvenství. Po dekádách vlády konzervativních elit do prezidentského paláce nastoupí levicová hlava státu, bývalý člen guerilly M-19 Gustavo Petro. Vládu s ním povede Francia Márquezová – první viceprezidentka afrokolumbijského původu.

Plány mají velkolepé. Kolumbii chtějí převést na čistou energii a představit sociální podporu pro nezaměstnané i členy komunit zasažených nadměrnou těžbou přírodních zdrojů. Jednoduše stočit politiku směrem k sociálním otázkám včetně práv žen i kolumbijských menšin.

O směřování Kolumbie pod novým vedením jsme psali už zde:

Pro snahu o dosažení ambiciózních plánů si Petro nemohl vybrat lepší partnerku. Program budoucí vlády totiž v mnohém opisuje dlouholeté, de facto celoživotní cíle čtyřicetileté Márquezové, která proslula především jako environmentální aktivistka a obhájkyně domorodých a afrokolumbijských komunit.

Ze služebné environmentální aktivistka

Nic přitom dříve nenaznačovalo, že by se měla Márquezová angažovat v politice. Narodila se v malém městě v kolumbijském jihozápadním departementu Cauca, v šestnácti letech porodila první dítě. Jako matka samoživitelka chvíli pracovala v místních zlatých dolech a také jako služebná.

Se svým – plamenným, jak píše France24 – environmentálním aktivismem začala už v roce 1996, tedy jako patnáctiletá. Dovedly ji k tomu úmysly jedné z velkých těžařských firem, která chtěla v departementu Cauca rozšířit koryto řeky Ovejas. Což by se bývalo dotklo její afrokolumbijské komunity, která se už před staletími usídlila právě na břehu tohoto toku a právě na něm závisela její obživa.

Foto: Profimedia.cz

Suaréz, rodné město viceprezidentky. Leží u řeky Ovejas v departmentu Cauca.

Do širšího povědomí veřejnosti se nastupující viceprezidentka dostala v roce 2014, kdy svou činnost zaměřila proti ilegálním těžařům, kteří začali v okolí Ovejas pátrat po zlatě. Používali při tom ve velkém rtuť, jež sice odděluje zlato od vody, zároveň ale vodní tok zamořuje a ničí místní biodiverzitu.

Na protest proto pod vedením Márquezové vyrazilo 80 žen pěšmo z Caucy do Bogoty. Jednalo se o cestu o pěti stech kilometrech, načež skupina žen dalších dvacet dní demonstrovala před kolumbijským ministerstvem vnitra. Úspěšně – vláda jim vyhověla. Márquezová od té doby získala právnický titul i Goldmanovu cenu (obdoba Nobelovy ceny pro environmentalisty) a britská BBC ji v roce 2019 zařadila na seznam stovky nejvlivnějších žen světa.

„Jsem součástí boje proti strukturálnímu rasismu, jsem jedna z těch, kteří bojují za to, aby se i nadále rodila svoboda a spravedlnost. Jedna z těch, kteří si uchovávají naději na lepší život, jedna z žen, které pečují s mateřskou láskou o svá území jako o prostor k životu. Jedna z těch, které zvyšují hlas, aby zastavily destrukci řek, lesů i mokřadů,“ cituje Márquezovou její webová stránka.

Foto: Profimedia.cz

Příští kolumbijská vláda se už nyní zapsala do historie – první levicový prezident Gustavo Petro a první viceprezidentka afrokolumbijského původu Francia Márquezová.

Do politiky vstoupila příští viceprezidentka před dvěma lety a původně se do prezidentského klání zapojila jako jedna z kandidátek na nejvyšší post v zemi. Následně se připojila ke Gustavu Petrovi a společně ve volbách zvítězili.

Politika psaná v ženské tónině

Kromě environmentální aktivistky a bojovnice za práva afrokolumbijských a domorodých komunit patří Márquezové ještě jedna nálepka: feministka. A ona ji hrdě přijímá. „My ženy vymýtíme v naší zemi patriarchát, buďme tu pro práva různorodé LGBT+ komunity, buďme tu pro práva naší Matky Země,“ řekla koneckonců těsně poté, co spolu s Petrem zvítězili v prezidentských volbách.

Otázka práv žen se teď stala klíčovým bodem politiky nastupující vlády. „Program je napsaný z feministické perspektivy, do popředí se dostávají témata jako reprodukční politika, pečovatelské služby, environmentální spravedlnost a další. Některé odbornice i sociální hnutí to nazývají ‚politikou psanou v ženské tónině‘. Nezáleží na tom, jak se identifikujete, důležité je, na co se taková politika zaměřuje,“ vysvětlila Seznam Zprávám Lina Álvarez Villarrealová, politoložka z Andské univerzity v Bogotě.

„Soy porque somos“

Slogan, který provázel celou kampaň Márquezové, pochází z africké filozofie ubuntu. V překladu znamená „jsem, protože jsme“. Což se dá dále vyložit jako: „jsem tím, čím jsem, díky lidem okolo mě“. Márquezová vyzvala k tomu, aby země stavěla na zkušenostech různých sociálních skupin, jakkoliv vyloučených, a na rozdílnostech a diverzitě. Taková politika podle ní povede k genderové, etnické i ekologické spravedlnosti.

Dalším z výrazných sloganů je i „vivir sabroso“, což lze přeložit jako „žít chutně“. Tedy žít v souladu s přírodou, beze strachu, důstojně a mít garantovaná svá práva. Pochopit tento koncept ale některým lidem trvalo, připomněl španělský list El País, a Márquezová jej pak musela v různých rozhovorech dokola vysvětlovat.

K tomu Petro došel právě s přispěním Francie Márquezové. „Důležité je, že mu poskytla nejen feministickou perspektivu, ale také dekolonizační pohled. Změnil se tak jazyk kolumbijské politiky, dostaly se do něj nové výrazy a slova, které dosud používala spíše sociální hnutí. A z jejich zkušeností a vědomostí by měla nyní veřejná správa čerpat, což je také novinka. Petro měl spíše tradiční levicový přístup, který Márquezová doplnila o svou perspektivu,“ shrnula Álvarez Villarrealová.

Stejně jako například v České republice ani v Kolumbii není feminismus součástí politického mainstreamu. „V médiích proto musela Márquezová zdůrazňovat, že jí nejde o boj žen proti mužům. Že má na mysli spíše odkaz svých předků-žen, Matku Zemi. A bylo zajímavé najednou slyšet ve veřejné debatě ty výrazy a názory, s nimiž se ztotožňují obyčejní lidé z nižších vrstev společnosti a ti, co pracují se sociálními hnutími,“ podotkla politoložka.

Prožívání sociální smrti i naděje

Taková strategie se Márquezové a Petrovi nakonec vyplatila. „Vycházeli přímo z lidí a jejich postojů, nešlo o výplody expertů. A to vysvětluje i všechny ty fotky původních obyvatel, kteří na kánoích cestovali ze svých odlehlých teritorií – klidně i dva dny – do volebních místností. A to oni nikdy nedělají, bylo to vážně poprvé! Přesvědčilo je, že někdo mluví jazykem, který v nich rezonuje. To bylo od kandidátů velmi chytré – a zároveň upřímné,“ uvedla Álvarez Villarrealová.

Lina Álvarez Villarrealová

Působí jako politoložka na Andské univerzitě v Bogotě. Ve svém výzkumu se zaměřuje na otázky genderu i etnických menšin.

Foto: Andská univerzita

Lina Álvarez Villarrealová.

Domorodé komunity podle ní prožívají stav „sociální smrti“: „Zažívají rasismus na mnoha úrovních – třeba environmentální rasismus, kdy na ně nepřiměřeně doléhají dopady těžby a extraktivistické ekonomiky (tzn. těžby zaměřené zejména na export, pozn. red.). Těžaři jim třeba zamořují vodu, ze které vaří a kterou se umývají. Nemluvě o velkých extraktivistických projektech, které jdou ruku v ruce s násilím, jehož se dopouštějí polovojenské organizace i guerilly, ale také stát. Domorodci a lidé afrokolumbijského původu jsou pak nucení opustit svá území.“

Takové násilí pak dopadá ještě více na tamní ženy. Ozbrojené skupiny skrze ženská těla dávají najevo svou nadvládu. „Argentinská feministka Rita Segatová to vysvětlila v kontextu celé Jižní Ameriky skvěle: tělo ženy se stalo nástrojem, jak svému oponentovi prokázat vlastní sílu. A ženy takové věci zažívají jak ze strany kriminálních gangů, třeba drogových kartelů, tak i ze strany státu,“ poznamenala Álvarez Villarrealová s tím, že ani ve městech není situace pro etnické menšiny příznivá.

V souvislosti s novou vládou Gustava Petra a Francie Márquezové se nejčastěji skloňuje jedno slovo – změna. „Nevím, jestli se jim podaří všechno dosáhnout, navrhují toho vážně hodně a v kongresu nemají většinu. Ale už jen to, že se o tématech, jež zvedají, mluví v různých patrech kolumbijské politiky. To je změna, historická změna. Znamená to, že už se něco pohnulo,“ poukázala politoložka.

„Lidem se vrátila naděje. Máme za sebou roky národních stávek a násilných nepokojů, ze strany státu docházelo k mučení lidí, někteří prostě zmizeli. Bylo to těžké. Teď ale vidíme, že lidé znovu – a ti z komunit možná poprvé – uvěřili, že změna je možná,“ uzavřela pro Seznam Zprávy Lina Álvarez Villarrealová z Andské univerzity.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované