Život mezi sirénami. V Izraeli dramaticky přibývá poruch spánku i depresí

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od spolupracovnice v Izraeli/

Přes měsíc trvající válka s Íránem si vybírá svou daň v podobě zhoršujícího se duševního zdraví izraelské populace. Místní média to označují za sice tichou, ale další válečnou frontu.

Počet poruch spánku, úzkostí i depresí v zemi dramaticky roste už od brutálního útoku teroristického hnutí Hamás ze 7. října 2023, kapacity služeb však dlouhodobě nestačí.

Washington a Teherán sice v noci na středu souhlasily s dvoutýdenním příměřím, obavy Izraelců ale zřejmě jen tak nepominou. Premiér Benjamin Netanjahu totiž uvedl, že se klid zbraní nevztahuje na Libanon, kde Izrael už přes měsíc vede boje proti proíránskému militantnímu hnutí Hizballáh.

Navzdory sirénám, po jejichž rozeznění mají v kteroukoliv denní dobu jen minutu a půl na cestu do bezpečí, se lidé snaží žít „normálně“.

Dá se to ilustrovat na pár dní staré situaci z Jeruzaléma. Promenáda Mamila poblíž Starého města působila jako obvykle - místní se procházeli a obchody měly otevřeno. Tamní zmrzlinárna byla plná rodin s dětmi, které pobíhaly a hlasitě pokřikovaly.

Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že uběhlo jen asi dvacet minut od chvíle, kdy Jeruzalémem zněly sirény, protože na svaté město pro tři světová náboženství opět letěly íránské rakety. O pár dnů dříve jejich úlomky dopadly i poblíž Zdi nářků, mešity Al-Aksá a také na střechu Chrámu Božího hrobu.

„Zkušenost se životem v Izraeli je surrealistická. Jsme lidé, kteří přežili řadu traumat, a nyní se snažíme vytvořit zdání normálnosti mezi houkáním sirén a útěkem do krytů,“ popisuje profesor Jonathan Huppert, který na Hebrejské univerzitě vede Laboratoř pro studium a léčbu duševního zdraví a wellbeingu. Lidé se tak obvykle pohybují ve svých obvyklých komfortních zónách a raději se nevydávají nijak daleko.

Ačkoliv to znamená velké množství nejistoty, snaží se zachovat si alespoň nějakou rutinu. Nebezpečí v podobě raket a dronů může přiletět kdykoliv. Riziko navíc roste spolu s tím, že podle izraelské armády polovina raket mířících na Izrael nesla kazetovou munici. Ta dopadá i na centra měst, i proto byly od začátku války zavřené školy a velká část lidí pracovala z domova.

„Íránská strategie není jen vojenská, ale také psychologická. Tyto rakety mají způsobit víc škody než jen poškodit infrastrukturu, mají narušit naši důvěru v tom, že naši nejbližší jsou v bezpečí. Každé sirény spustí nával adrenalinu, každý sprint do krytu je připomínkou toho, jak děsivou se stala naše takzvaná rutina,“ napsal ve svém komentáři pro deník The Jerusalem Post psychoterapeut Mike Gropper, který se mimo jiné specializuje na léčbu úzkostí, deprese a traumat.

„Nová rutina“ během války znamená počítat s nutností se pravidelně schovávat, tedy i několikrát za noc běžet do krytu. Podle zprávy kanceláře izraelského ombudsmana však zhruba třetina populace nemá ve své blízkosti funkční kryt. Řada dalších se do něj kvůli svému zdravotnímu stavu nedostane; ti také jsou mezi izraelskými oběťmi války.

Podle Institutu pro národní bezpečnostní studia Univerzity Tel Aviv od začátku války do konce března v zemi zaznělo zhruba 82 tisíc poplachů. Celkem zemřelo 29 lidí a více než 6600 jich bylo zraněno. Zdravotní záchranná služba Magen David Adom také pravidelně vyjížděla k lidem, kteří měli v důsledku války stavy panické ataky nebo jiné vážné duševní problémy.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, časté sirény zásadně ovlivňují také spánek obyvatel Izraele.

Podle profesorky psychologie Shoham Choshen-Hillel z Hebrejské univerzity zažívá země doslova „epidemii poruch spánku“. Spolu se svým týmem analyzovala dopady událostí 7. října na spánek civilních obyvatel a v International Journal of Clinical and Health Psychology publikovala studii, která ukázala výrazný nárůst poruch spánku.

Například šest měsíců po začátku války Izraele s Hamásem více než třetina sledovaných spala méně než šest hodin denně a více než 40 % uvádělo, že mají obtíže se spánkem.

„Současná situace je hodně podobná tomu, co jsme zažívali loni v červnu, během předchozí války s Íránem. Tato válka ale trvá déle, což znamená i více sirén a více probdělých nocí. Je obtížné vůbec usnout, často se budíme i několikrát za noc a celkově spíme kratší dobu,“ vysvětluje Choshen-Hillel s tím, že obdobně jako během předchozích válek lidé vnímají celkově horší kvalitu spánku.

Nespavost tak není v Izraeli okrajový, ale naopak zcela běžný jev. „Troufám si tvrdit, že většina lidí bude nyní svůj spánek vnímat jako velmi špatný,“ dodává. Nedostatek kvalitního spánku pak ještě více zhoršuje psychickou kondici obyvatel.

Relativně nízký počet obětí na izraelské straně, stejně jako to, že běžný život budí zdání normálnosti, však může být při posuzování dopadů války zkreslující.

„Zažíváme neustálý stres, který je hrozně vyčerpávající. Jsme neustále ve střehu a čekáme, co se stane. Člověk si zvykne, ale je otázkou, za jakou cenu,“ říká Yael Comay, studentka Ben Gurionovy univerzity v Negevu a zakladatelka aplikace Rescue, která pomáhá lidem se zvládáním úzkostí a panických atak.

S aplikací přišla po 7. říjnu, kdy dramaticky vzrostl počet lidí, kteří měli psychické problémy a potřebovali pomoc. Podle společné zprávy 50 organizací, které působí v oblasti duševního zdraví, tehdy systém v prvních dnech války zkolaboval a nebyl schopen poskytnout nezbytnou péči. Odhady, kolik lidí potřebovalo pomoc, se pohybují od desítek tisíc až po tři miliony.

„Sama žiju s duševním onemocněním a vím, jak je těžké, když uprostřed noci potřebujete pomoc, ale nikdo není na blízku. Proto jsem chtěla vytvořit něco, co může pomoci kdykoliv,“ přibližuje s tím, že od začátku války vzrostl počet stažení aplikace. To, co se nyní děje, je pro ni podobně jako pro řadu dalších Izraelek a Izraelců pokračováním událostí ze 7. října.

„Lidé se snaží žít dál, chodí do práce, starají se o rodinu. Ale není to normální život. Je to spíš paralelní realita, kde vedle sebe existuje každodennost i válka,“ popisuje a připomíná, že to nejdůležitější, co je nyní potřeba, je nepotlačovat vlastní emoce. „Věřím, že nejdůležitější je dovolit si cítit to, co cítíte. Nesnažit se to potlačit. Klidně můžete celý den jen ležet a brečet, pokud to potřebujete.“

Válka obecně podle profesora Hupperta znamená, že u zhruba 10 až 20 % přímo zasažených traumatickými událostmi dojde k rozvoji posttraumatické stresové poruchy; další pak mohou zažívat úzkosti, deprese nebo jiné duševní problémy. Naštěstí většina je léčitelná, pokud se lidem dostane potřebné pomoci.

„Ano, lidé jsou vyčerpaní, ale nikoliv zoufalí. Většina z nich věří tomu, že tato válka je nezbytná. Bohužel v posledním století nejde o jedinou válku na světě. To, co ale Izrael činí odlišným, je, že tady funguje systém vzájemné podpory, ať už ze strany rodiny, přátel nebo komunity,“ dodává Huppert.

To potvrzuje i Arye Dobuler, který se věnuje marketingu na sociálních sítích a snaží se propojovat dobrovolníky s těmi, kteří potřebují pomoc. Byť je válka, pořád je potřeba se starat o děti, o nemocné nebo lidi se zdravotním postižením. „Pro někoho zvenku to je asi těžko pochopitelné, ale život se nezastavil. Lidé si prostě zvykli, ne proto, že by to bylo v pořádku, ale protože musí. Prostě žijete dál, i když je to těžké,“ konstatuje.

„Jedna z věcí, která nám pomáhá to zvládnout, je, že se tady lidé starají jeden o druhého. Nemůžeme změnit to, co se děje, ale můžeme si pomáhat. A když vidíte, že i drobnost může někomu zlepšit den nebo mu pomoct zvládnout stres, dává to smysl,“ popisuje. Pomoc může vypadat třeba jako sdílené jídlo, hlídání dětí, venčení psů nebo úklid: „Není to nic výjimečného a myslím, že se takhle chová spousta lidí. Je přirozené se snažit druhým pomáhat, protože víte, že procházejí tím samým, co vy.“