Hlavní obsah

Zátahy na běžence v Calais nezabírají. Vracejí se, chtějí do Anglie

Foto: Milan Rokos

Student Martin odnáší jeden z pytlů s potravinami do dodávky.

Reklama

12. 6. 17:00

Od zvláštního zpravodaje Seznam Zpráv ve Francii: Severofrancouzský přístav Calais je jedním z míst, které pocítilo odchod Velké Británie z Evropské unie vůbec nejvíce. Pro uprchlíky se však nezměnilo vůbec nic.

Článek

„Tudy nesmíte, pane, právě tu probíhá policejní operace,“ zastavuje mě cestou na ranní schůzku v centru Calais uniformovaný policista. Hned mě napadá, že jsem předchozí večer v těchto místech viděl asi desítku stanů postavených běženci na betonovém prostranství pod mostem.

Nemýlil jsem se. „Takové akce probíhají každý pátek, nebo i častěji. Ti lidé chtějí do Anglie. Nechápu, proč je nenechají jít,“ říká Lynda Ferandová z místní katolické charity, která spolupracuje s dobrovolnickým sdružením Salam. To rozváží každý den uprchlíkům potraviny a základní hygienické vybavení.

V bezprostředním okolí města se nyní pohybuje asi šest až osm stovek běženců, jejichž cílem je právě Anglie. Zkoušejí se tam dostat lodí, vlakem nebo v nákladovém prostoru kamionů. Mnozí z nich to zkoušejí opakovaně, klidně i patnáctkrát. Šance není velká, ale existuje - jen v minulém týdnu se to podařilo asi stovce lidí. Pokud by měli peníze, pohybují se neoficiální ceny za černé pasažéry trajektů mezi dvěma až pěti tisíci eur.

Policie je odveze, za pár dní se vrátí

„V poslední době přijíždějí i celé rodiny. Zrovna včera dorazily dvě rodiny Eritrejců, neměly stany ani spacáky,“ krčí rameny Yolaine Bernardová, energická padesátnice, která malému týmu Salamu velí. „Všichni jsme dobrovolníci, nemáme ani euro dotací,“ zdůrazňuje s tím, že policie a radnice její tým podporující lidi v nouzi ráda nevidí. „Jasně, každý z nás bere deset tisíc eur čistého,“ směje se jeden z jejích kolegů, když nakládá do otřískané dodávky Peugeot Boxer krabici plnou banánů.

Podobných policejních zásahů, jehož jsem byl svědkem, proběhlo podle tamního deníku Voix du Nord jen v Calais loni téměř tisíc. Odchod Velké Británie z Evropské unie na situaci žadatelů o azyl nezměnil podle Bernardové vůbec nic: „Radnice pod vedením paní Bouchartové tady uprchlíky nechce. Za ochranu hranic přitom dostává od Angličanů spoustu peněz, miliony eur. Ti lidé ale ve Francii zůstat nechtějí, protože kdyby tu žádali o azyl, poslali by je podle Dublinského systému zpátky,“ vysvětluje dobrovolnice.

Foto: Milan Rokos

Sklad organizace Salam, vpravo její šéfka Youlaine Bernardová.

Radnice v Calais (a s ní i francouzský stát) tak u britské hranice provozuje už dvě desetiletí jakousi politiku odrazování - uprchlíky chycené v okolí Calais naloží do autobusů a rozveze do center po celé Francii, klidně i do Marseille na druhém konci země. Asi po dvou dnech ale lidé centra opouštějí a vracejí se. „Ujdou klidně přes noc desítky kilometrů a brzy je tu máme zpátky. Ta politika zjevně nefunguje, ale radnice sbírá politické body za tvrdý přístup,“ zlobí se šéfka Salamu.

Samotná radnice svůj přístup komentovat zřejmě nechce - opakované žádosti Seznam Zpráv o schůzku na téma brexit a migrace zůstaly bez odpovědi.

Poté, co dobrovolníci naloží potravinami dvě dodávky až po střechu, vyrážejí na každodenní trasu - objedou čtyři různá místa, kde se uprchlíci nejčastěji sdružují. Nejatraktivnější místa jsou ta, jež leží nedaleko dálnice a tedy i blízko kamionů, které tam mohou zastavit.

Z národností jsou tu nejčastěji Súdánci, kteří tvoří asi 80 procent, následují Eritrejci, hodně zastoupení jsou ale i Afghánci, Íránci a lidé ze zemí Subsaharské Afriky. Třiačtyřicetiletý Eritrejec Argesom, který si stejně jako stovky dalších běženců přišel od pracovníků Salamu vyzvednout sendvič, jogurt či banán a čaj, se při zmínce o mé národnosti ptá, jestli znám město „Klensi“. Po mých rozpacích rychle vytahuje telefon, kde má diplom za dokončení Běhu přátelství v Klenčí. „Strávil jsem v Česku tři dny, v Evropě jsem už osm let. Žil jsem ve Skandinávii, ale nedostal jsem tam dokumenty, tak se snažím odejít do Anglie,“ říká.

Foto: Profimedia.cz

Policie při kontrole jednoho z táborů poblíž Calais.

Na otázku, čím se živil v rodné zemi, odpovídá, že půlku života strávil v armádě. „V Eritreji není délka vojenské služby omezená, drží vás tam, jak dlouho chtějí. Proto jsem odešel,“ vysvětlil. Podobný důvod je slyšet i od dalších Eritrejců pobývajících v provizorním městečku z asi pěti desítek stanů. Na situaci v zemi prý nic nezměnil ani mír se sousední Etiopií, za nějž dostal etiopský premiér Abiy Ahmed Nobelovu cenu. V Eritreji navzdory tomu trvá tuhá diktatura a dlouhé roky trvající služba v armádě. Mladý člověk má v zemi nulovou perspektivu.

Sedm tisíc dolarů za cestu do Itálie

Nulové vyhlídky na budoucnost přiměly k útěku i dva mladíky ze Somálska, 17letého Husajna a jeho o rok mladšího kamaráda Mohamada. Zatímco druhý jmenovaný má příbuzné v Anglii a chce se tam dostat, Husajn se zajímá, kde by se mohl naučit francouzsky. Jako snad jediný z mnoha běženců v Calais by podle svých slov rád zůstal ve Francii. „Mladé lidi mého věku nečeká v Somálsku nic dobrého. Někteří se připojují k hnutí Šabáb (islamistická teroristická organizace, pozn. red.), to jsem nechtěl. Přes Etiopii, Egypt a Libyi jsem utekl. Za to, abychom se dostali lodí do Itálie, jsme zaplatili každý 7000 dolarů,“ vypráví Husajn.

U posledního tábora vydávají dobrovolníci Salamu vše, co jim zbylo. Na některé šťastlivce zbydou i dva celé chleby, další si vděčně odnášejí třeba trs pěti banánů nebo pytlík chipsů. Spolek jim dává jen to, co dostane od supermarketů nebo drobných dárců. „Tihle lidé mají opravdu hlad, je tu navíc zima, jsou nevyspalí a unavení,“ podotýká k tomu Yolaine Berrnardová. S blížícím se létem bude podle ní lidí přibývat.

Běžence nezastavila ani pandemie koronaviru. „Nevím, jak je to možné, covid byl ale mezi uprchlíky jen velmi málo. Párkrát tady dělali testy Lékaři bez hranic, jinak ale tihle lidé nemají ochranu žádnou,“ říká Bernardová. Roušky nosí jen minimum běženců.

„V první vlně to bylo složité, někteří dobrovolníci se nemoci báli a přestali s námi spolupracovat, teď už se to ale vrátilo k normálu,“ pochvaluje si Ferie, další ze stálého, asi desetičlenného týmu Salamu. Žena v důchodovém věku pochází z Nizozemska, s uprchlíky se tak může bavit hned v několika jazycích. I pro ni je každodenní pomoc prakticky prací na plný úvazek. „Ve Francii je získat azyl strašně složité, trvá to léta. Proto ti lidé chtějí do Anglie. Přece je tu nenecháme jen tak, v zimě a bez jídla,“ loučí se. Hned zítra ji čeká další směna, začíná se v osm ráno.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované