Hlavní obsah

Život jí zachránil sir Winton: Českou remosku jsem dostala až k princi Charlesovi

Milena Grenfell-Baines znala podle svých slov před odjezdem do Británie pouze anglickou hymnu. (Video: Seznam Zprávy)

15. 2. 9:50

Je jedním z dětí, které sir Nicholas Winton zachránil z okupovaného Československa před transportem. V Británii pomáhá českým studentům a díky propagaci české pečicí pánve na ostrovech se jí přezdívá „Lady Remoska“. Mezi Británií a Českem se odehrává i celý její život. Na britské ambasádě v Praze jsme natáčeli Výzvu Seznam Zpráv s lady Milenou Grenfell-Baines.

Článek

Je pro vás sir Nicholas Winton tím největším životním vzorem?

Nicholas Winton určitě pro nás je krásným vzorem, protože měl takovou větu, že když to není nemožné, tak se to dá udělat. Což znamená pomáhat, kde můžeme, i když si myslíme, že je to někdy nemožné.

A to je heslo, které si osvojily všechny Wintonovy děti?

Já nevím, protože to je heslo, které je dneska na první stránce knihy, kterou napsala jeho dcera, a tak nevím, jestli všechny děti to heslo znají, ale určitě všechny děti se od té doby pokusily někomu pomáhat.

Vy jste řekla, že jste si toho příliš nepamatovala z odjezdu z Prahy, kdy jste odjížděla se sestrou. Přesto, jaká je vaše nejsilnější vzpomínka? Vy jste si přinesla dokonce i cedulku se svým jménem, kterou jste tehdy jako dítě měla na krku.

Já si na to přesně nepamatuji, já jenom vím, že to bylo, že se to stalo. A ty věci, které mám u sebe, mi to připomínají. Takže tohleto je pro mě vážná první vzpomínka na to, že jsme vlastně tím vlakem odjeli.

Vy jste dostala také od dědečka památník.

Dostala jsem památník, do toho památníku mi napsal: Buď věrná vlasti, kterou opouštíš, věrná tvým rodičům a dědečkovi, který tě má velmi rád. Praha, 9 hodin večer, červenec 39. A mám dojem, že ten pozdní večer jsme potom odjeli. A také poprosil další příbuzné, aby mi tam napsali nějaké vzkazy, a jeden strejček mi napsal, že je jisté, že ten památník jednou ztratím, ale že já se neztratím a že mi přeje, aby to bylo krásné dobrodružství, protože nikdo netušil, že ty příbuzné, a dědečka už neuvidíme.

Neztratila jste se ani vy, ani ten památník, ten také máte s sebou. Ten jste si držela celý život u sebe?

Ano. Jeden čas jsem ho ale ztratila, nemohla jsem ho najít a to jsem se velmi lekla, ale nakonec jsme ho našli, ale asi rok jsem ho hledala, někam jsem ho schovala, ale mám ho u sebe a dneska ho u sebe držím, samozřejmě.

Milena Grenfell-Baines

Je jedním z tzv. Wintonových dětí. Od roku 1939 žije ve Velké Británii, většinu svého života prožila v Prestonu na severu Anglie. Může užívat šlechtický titul lady po svém zesnulém manželovi, britském architektovi Georgi Grenfell-Bainesovi, který byl v roce 1978 povýšen do šlechtického stavu královnou Alžbětou II. Pomohla mimo jiné proniknout českému výrobci remosek na britský trh, díky čemuž jí je přezdíváno „Lady Remoska“. Napsala několik kuchařek v angličtině o pečení v remosce.

Většina rodičů dětem říkala, že to je na pár měsíců, na pár týdnů, kdy vám došlo, že to skutečně není jenom na nějakou krátkou dobu, že to může být na několik let? Možná na celý život?

U nás to bylo trochu jiné, protože náš otec už byl v Anglii. Náš otec byl varovaný 13. března, aby rychle odjel, protože se zasloužil o to, že Thomas Mann dostal český pas. Tak ten už byl v Anglii. Máma, když se s námi loučila… Víte, já si na to vážně nepamatuji. Jenom vím, když jsme se o tom bavili s dalšími kamarády, s kterými jsem potom chodila do školy, a ti starší, protože mně bylo 9, nejstaršímu bylo asi 16, to byl limit, už věděli, že to je vážné a že jim rodiče říkají: „Uvidíme se za tři měsíce, jedete se učit anglicky.“ Zkrátka nechtěli se loučit navždy. Ale ti starší už tušili, co se děje, ale my ne. A ty malé děti, já si pamatuji, že moje sestra neplakala, ale nemluvila, byla úplně tichá. Já mám dojem, že z toho dostala velký šok. Jí byly tři roky.

A jak se váš otec vlastně dostal k Thomasi Mannovi?

My jsme bydleli kdysi v městečku, které se jmenuje Proseč u Skutče, to byla vesnice tenkrát a otec tam byl členem, myslím, místní rady. Tenkrát mu bylo nějak dvacetpět, dvacetšest. S maminkou tam měli ruční vyšívaní. A on miloval knihy Thomase Manna, a když se dozvěděl, že Mann bydlí ve Švýcarsku a nemá pas, přestože byl slavný, zkrátka nemohl jen tak jezdit, tak ho napadlo, proč mu nedat domovský pobyt. A na to potřebovali od Beneše povolení a on jel do Prahy, setkal se s Benešem a Beneš ho poslal do Švýcar, aby nabídl Mannovi český pas. Jemu a rodině a Heinrichu Mannovi také. A samozřejmě Mann ten pas přijal. Byl velmi rád a celá rodina přijela roku 37 do Proseče poděkovat. A potom s tím pasem odjel do Ameriky. No, a kvůli tomu pak v roce 39, dva dny před patnáctým ho přišli navštívit dva pánové a řekli: „Bude tě hledat gestapo, tak vám radíme, abys odjel.“ A poslali ho do Berlína. Což, když tohle vykládám, každý se diví. Ale v Berlíně ho potkal nějaký neznámý voják, odvedl ho k nějaké paní, kde přespal. Druhý den s ním jel až do Frankfurtu, posadil ho do letadla a otec odletěl do Bruselu. V Bruselu ho chtěli poslat zpátky, protože měl jenom české peníze. A tam byl úplně cizí pán, který se ptal, co se děje, když otec prosil, aby ho poslali dál. A když mu to otec vysvětlil, tak on říká: „Včera se mně narodil syn, tak to oslavíme tím, že ti dám peníze.“ A otec odletěl do Anglie. A hned po válce první věc, co chtěl udělat, najít ty dva neznámé, kteří mu pomohli. Toho pána v Bruselu sám našel. A protože můj otec byl radioamatér, tak po 20 letech roku 59 dostal z Německa od dalších radioamatérů informaci, že je tam nějaká schůze, aby přiletěl. Přiletěl, vešel do té místnosti a oni mu řekli: „Rudolfe, koukej, tamhle stojí jeden pán.“ A oni našli i toho vojáka. Po dvaceti letech našli toho druhého, který mu pomohl. Tak to je krátké povídání o otci a Thomasi Mannovi.

Nemůžete se právě dívat? Poslechněte si audio verzi rozhovoru.

Když jste odjížděla do Velké Británie, jaké byly vaše jazykové znalosti, měla jste nějaké základy angličtiny?

Ano, uměli jsme anglickou hymnu. A to byla jediná věc.

A jak jste se vlastně domluvila s vašimi náhradními rodiči? Vy jste měly ještě štěstí, že jste zůstaly se sestrou spolu.

Ano, my jsme jely tím posledním vlakem a já vím, že v tom kupé náhodou, to je také úplně zvláštní, jela jedna kamarádka, která se mnou potom chodila do školy v Anglii. Ona byla o trošinku starší a říkala, že jsme tam seděly, držely jsme se za ruce a řekly jsme, že nebudeme brečet. Já si na to ale nepamatuji. Ale pokud já vím, tak já jsem neplakala, protože já jsem byla takové to dítě, které mělo rádo dobrodružství. Takže ta cesta byla také, jak mi psal strejček, pro nás takové dobrodružství. Některé děti plakaly, některé starší věděly, že to je vážné. My jsme přijely například do Holandska, které ještě nebylo okupované. Říká se, že nám dali kakao, kafe, dali nás na velkou loď, my jsme nikdy neviděli loď, moře. A další věc, co já vykládám v Anglii dětem ve školách, že jsme dostali náš první šálek čaje s mlékem. A nikomu to nechutnalo a všichni jsme to vylili. Dali nám bílý chléb, bílé sendviče, nikomu to nechutnalo. My jsme chtěli černý český chléb a co je zajímavé, že do dneška po těch 80 letech v Anglii stále ten český chléb chutná úplně jinak.

Jak jste se dozvěděla o tom, co sir Nicholas Winton udělal? Protože on proslul tím, že to vlastně nikde veřejně neříkal, nechlubil se tím, že zachránil 669 dětí z Československa.

Ono se to říká, že to nikomu neříkal. Co se vážně stalo, je, že jeho rodina o tom nevěděla. On tenkrát říkal, že nikdo o to tehdy neměl zájem, až když se dostala sbírka těch dopisů, fotografií, seznamů ven. A já jsem jednou, po čtyřiceti letech, bylo to rok 1988, jsem byla v kuchyni a najednou telefon. A já to zvedla a nějaká paní řekla: „This is Esther Rantzen.“ A já jsem tomu nevěřila, protože to byla strašně slavná ženská. A já říkám: „Jo, a já jsem anglická královna.“ Jako legrace. A ona říká: „Ne, já jsem vážně Esther Rantzen, jmenovala jste se Milena Fleischmannová?“ A já jsem říkala: „Ano.“ A ona říkala: „Tak já mám před sebou knihu, ve které jsou dokumenty, našla jsem tam seznam, vaše jména, zveme jistého pana Nicholase Wintona do televize a přijeďte do Londýna.“ A já jsem tenkrát byla tak zmatená, protože jsem na to skoro zapomněla, samozřejmě. A já jsem říkala: „Ale já mám v Londýně dalších pět kamarádů.“ A ona řekla: „No dobře, ale my jsme si vybrali jména, přijeďte.“ Tak jsem jela do Londýna a šli jsme do televize a se mnou právě byla ta kamarádka, Věra Gissingová, která tenkrát napsala Perličky dětství. Ta jela také tím vlakem. A Esther Rantzen nám řekla: „Nesmíte mu říct, kdo jste. My jsme mu jenom řekli, že jsme ho pozvali, aby viděl svoji knihu.“ A když ho pozvali, tak jeho manželka říkala: „To bude nuda, já zůstanu doma a budu na tebe koukat v televizi.“ Takže on přišel, sedl si a my jsme takhle seděli vedle něho a najednou Esther Rantzen vyjde a říká: „Tak pane Wintone, tady je ten váš památník a vedle vás sedí Věra Gissingová.“ A ta mu padla kolem krku. Možná, že dneska se to ještě vidí na YouTube.

Ano, ty záběry tam jsou.

A na druhé straně jsem seděla já. A tak jsme potkali po 40 letech muže, který nám zachránil život.

Winton se nám stal skoro strýčkem

To video je opravdu velmi dojemné, protože tam vstává celý ten sál, což jsou Wintonovy děti, jaké bylo pro vás to setkání?

Oni ten film totiž dali dohromady. Ten první film, tam nás tam bylo jenom pět a Esther Rantzen a to nikdo neviděl, to oni sestřihli. Ona začala plakat, sestoupila, šla k němu, ještě mu vytáhla kapesník, aby si utřela oči. A bohužel ten kousek se vystřihl. A potom jsme s ním šli, oni tomu říkali Green Room, tam, kde jsme dostali nějaké bílé víno. A Věra přišla na to, že celá ta léta bydlela asi patnáct minut od toho člověka, kterého hledala. Ona totiž hledala dávno, kdo jí pomohl, psala svoji knihu, tak bydlela asi patnáct minut od něho. A potom se z ní stala taková jeho sekretářka, protože ten druhý film právě Esther Ratzen říkal: „Vy, kdo se na to koukáte, ozvěte se a přijďte sem příští týden.“ A tam potom vstali ti ostatní.

Celý ten sál.

A od té doby dostával tisíce telegramů, dopisů, návštěvy. Protože jak on tenkrát říkal, z těch 699 dětí, teďka tam měl rodinu 5 tisíc. A to byli lidé, kteří vlastně měli jediný kontakt se svými rodiči, protože on je znal. Takže se stal dědečkem, takovým dědečkem, strejčkem pro všechny.

Pátrala jste ale i vy, našla jste časopis, kde jsou inzeráty britských rodin, které se hlásí o adopci českých dětí, to znamená, že to zřejmě může být Wintonův inzerát. Kde jste ho objevila?

To byla úplná náhoda. Ten časopis se jmenuje Picture Post a tady se píše, že měsíc předtím vyšel tenhle časopis, kde byly fotografie dvou dětí a kde je jejich rodiče prosili, jestli by si je nějaká hodná britská rodina vzala k sobě, aby je zachránila, aby vyrostly někde, kde je klid a kde není válka. A tam právě píšou v tom časopise, že ten dopis byl pravdivý, tak ho otiskli. A teď dostávají odpovědi z celé Anglie od rodičů, od anglických rodin, že by si ty děti vzaly k sobě. A začíná to tady, že nejdřív přišlo pět dopisů, potom přišlo deset a nakonec tisíce dopisů přišlo do toho časopisu, že by si ty děti vzali.

To je docela unikát.

To je úplný unikát, já jsem to našla úplně náhodou. Protože jednou jsem se vrátila do té naší první české školy. To byl starý zámek, který se rozpadával. A tam byla nějaká krabice a v tom byly staré papíry. A to je po 60 letech, ten barák se rozpadal. A já jsem našla tuhletu stránku starou. Tak jsem si ji ofotila a viděla jsem tady datum. No zkrátka jsem po tom pátrala, kdo to někde má. A ono to je v archivu. Oni mně to našli. A teď mně hledali ten první časopis, tak vážně je to velmi zajímavé. Ale na druhé straně je jeden dopis od někoho, kdo právě píše: „Proč sem vozíte tyhle židy, ti nám jenom berou práci.“ Ale ty další stránky už jsou celé zase o tom, že jim samozřejmě musíme pomoct.

Vy jste v Británii také přezdívaná jako „Lady Remoska“, protože jste tam zpropagovala českou pečicí pánev, jak vás tohle napadlo?

Já jsem byla jednou v Praze, to už je také skoro před 20 lety, se sestřenicí a říkám jí: „Heleno, co chceš k Vánocům?“ A ona říkala: „Já bych potřebovala novou remosku.“ Tak jsme šly koupit remosku a já jsem se vrátila domů a koukám, co to vlastně je. A tam byla adresa: Frenštát pod Radhoštěm. Tak jsem tam zavolala a nějaký pán řekl: „Tady je Svoboda.“ A já říkám: „Pane Svobodo, vy mě neznáte, ale proč se neprodává remoska v Anglii?“ A on říkal: „Ale paní, vy jste nějaký anděl z nebe.“ Takhle mi odpověděl. A já jsem říkala: „Já vám někoho najdu.“ A našla jsem právě tu firmu a oni řekli: „Nejdřív si to musíme vyzkoušet.“ Tak samozřejmě museli předělat kvůli elektřině všechny ty šňůry.

Protože v Británii mají jiné zásuvky.

Trvalo to asi šest měsíců. A ta Michelle, která řekla, že to zkusí, tak řekla: „My si objednáme tisíc remosek, to nám asi bude stačit na tři měsíce.“ Tenkrát nebyl žádný internet, měli jenom časopisy, v kterých byly inzeráty. Ale do toho časopisu napsala článek, jak se ta remoska našla. A za tři týdny je vyprodali.

Takže britské ženy potřebovaly českou remosku.

Ale protože ta firma ve Frenštátu tenkrát začínala a neměli materiál ve skladu, aby rychle dělali další, tak ta anglická firma jim půjčila peníze na to, aby si nakoupili materiál a začali tenkrát, myslím, každý měsíc posílat takových 500 remosek. A to už skoro asi 20 let. Pak to trochu kleslo, samozřejmě, ale stále prodávají. A dneska je úplně nová remoska, jmenuje se Tria. Je to jedna mísa, ale s třemi pokličkami. Ale samozřejmě Angličané nevěděli, jak se v tom vaří. Tak jsem musela vzít českou kuchařku, kterou napsala Karina Havlů, přeložit nějaké recepty do angličtiny a pak už jsme to uměli. První knížka byla trochu jako přeložené recepty a pak už to šlo. A co je jako trochu legrace, že ta kniha, ta Lady Remoska, která vyšla, tam jsou naše anglické recepty přeložené do češtiny.

Vy jste ale dokonce remosku propašovala i do královské rodiny, podařilo se vám ji předat princi Charlesovi, jak se vám tohle povedlo?

Bylo to tak, že jsme byli v Londýně na představení skladby, jež se jmenuje Poslední vlak do zítřka, kterou složil skladatel Carl Davis. A hrálo se to v Londýně. Bylo to v listopadu a pan Svoboda říká: „Já ti pošlu pro Charlese k narozeninám novou remosku.“ Protože jsme věděli, že tam přijde. Tak jsem se zeptala, jestli mám povolení, oni řekli: „No problem.“ Tak jsem přivezla remosku, která musela projít samozřejmě skrz bezpečnostní opatření. Tak se mě tam ptali, proč tam tahám nějaký kastrol. A o přestávce tam Charles přišel. Byli jsme představeni a já tu remosku měla s sebou a byla jsem první, ke které přišel. Tak jsem mu ji strčila do ruky a on říkal: „Thank you very much.“ A za ním stál nějaký pán, kterému ji předal. A naštěstí to někdo vyfotil, jak ji tam drží. A když odcházel, tak řekl: „Thank you for my lamp.“ (Děkuji za lampu. pozn. red.) Ale pak jsem za 14 dní dostala dopis od jeho tajemníka, že remoska je v kuchyni. Nevím, jestli v tom Camilla vaří, ale zkrátka má remosku.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené