Hlavní obsah

Zkušenost, jakou nikdo nechce zažít. Její 43letý manžel zemřel na covid

Foto: Repro z knihy Michal Kubala a Vojtěcha Gibiš Pandemie

Manželé Filipovi. Byli spolu osmnáct let, v manželství dvanáct. A žili jeden pro druhého. Známí o nich říkali, že vypadají jako čerstvě zamilovaný pár.

Reklama

19. 10. 6:00

„Žijeme krásnej život,“ říkala si často Martina Filipová. Třiačtyřicetiletý manžel Jaroslav byl láskou jejího života. Všechno změnilo letošní jaro a koronavirus.

Článek

Ještě když po Velikonocích otevřela obálku s jeho úmrtním listem, v duchu se jí nechtělo věřit, že už ho nikdy neuvidí. Její manžel se zařadil mezi nejmladší oběti epidemie v republice. Navíc patřil do kategorie, u které nikdo nepochyboval, jakou roli tahle nemoc v jeho skonu hrála. „Zemřel na covid,“ říkal přesvědčeně jeho lékař.

Jeden z třiadvaceti

Na jaře počet obětí nemoci covid-19 dosáhl „jen“ tří stovek. Skeptici poukazovali na to, že umírají jen velmi staří lidé s mnoha komorbiditami, tedy trpící dalšími nemocemi. Tomu tak v drtivé většině případů opravdu je. Mezi zhruba 1400 mrtvými s covidem-19 je jich pod padesát let jen 23. Jenže statistika je něco jiného než lidský osud.

Jedním z těch třiadvaceti je třiačtyřicetiletý Jaroslav Filip. Tragický příběh jeho rodiny přibližuje kniha Pandemie novinářů Michala Kubala (Česká televize) a Vojtěcha Gibiše (Televize Seznam). Následující řádky vycházejí právě z publikace, která vychází 19. října.

V druhé polovině března republika prožívala první týden, kdy platila nejpřísnější vládní opatření – kabinet zavřel obchody, omezil pohyb lidí, vyhlásil nouzový stav na celém území. Manželé Filipovi už třetím rokem žili ve Vraném nad Vltavou. Milovali to tady – blízko k řece, kterou Jaroslav miloval, čistý vzduch, skvělí sousedi. Zůstali tu s nejmladším synem, dvě starší děti už měly své vlastní rodiny.

Foto: Repro z knihy Michal Kubala a Vojtěcha Gibiš Pandemie

Rodinná oslava, na které ještě byli společně.

Už pár dnů Martině nebylo dobře. Rýmy, teploty, ztratila čich i chuť. A strašlivé bolesti. „Jakoby mi někdo rval do hlavy šrouby,“ říkala Jaroslavovi.

Po pár dnech to odeznělo. Problémy začaly u Jaroslava. Vysoké horečky nad 40 stupňů, bolest na plicích. Antibiotika, která mu v pátek předepsal lékař, nezabírala. Ani paralen horečku nesrazil. Stav se zhoršil tak, že o víkendu zavolala záchranku. „Trvá pár dnů, než antibiotika zaberou. Navíc bychom ho odvezli do nemocnice, mohl by se tam nakazit,“ slyšela z dispečinku.

Situaci kolem covidu-19 sledovali už pár týdnů. Nejdřív to za problém nepovažovali, pak ale manžel nakoupil dezinfekci, roušky, respirátory. Chtěli hlavně ochránit syna, trpícího vrozenou vadou. Už kvůli tomu měl za sebou v sedmnácti letech třináct operací.

V pondělí problémy neustupovaly. Lékař na dálku předepsal jiné léky. Zabraly na horečku, během půl hodiny spadla na 37,5. Ale Jaroslav pořád nemohl dodechnout, nemohl doříct slovo. „Plíce jako by nebyly moje,“ stěžoval si. Martina u svého muže nikdy nic takového nezažila. Žádné větší zdravotní problémy nikdy neměl, v poslední době sportoval. „Zdravej chlap, nekuřák, abstinent, chlap, kterej sportuje. To nedává smysl,“ vzpomínala Martina Filipová v knize Pandemie.

Foto: Seznam Zprávy

Kniha Pandemie je k dostání od pondělí 19. října.

Půjdu zavřít oči

Druhý den, v úterý 24. března, už záchranka přijela – zavolal ji Jaroslavův ošetřující lékař, když slyšel, že potíže trvají. Pacient nastoupil oblečený v teplákách, jak byl doma. V igelitce si ale vezl věci na převlečení. Chtěl se vrátit vlakem, věděl, jak Martina v Praze nerada řídí.

Byli spolu osmnáct let, v manželství dvanáct. A žili jeden pro druhého. Známí o nich říkali, že vypadají jako čerstvě zamilovaný pár. V to úterý se Martina dívala, jak manželovi záchranáři měří teplotu. Na displeji přístroje viděla, že opět stoupá. Pak se vůz rozjel. Ani pusu si nedali. Jenom jí lehce mávl rukou, než se za ním zavřely dveře sanitky.

Ještě večer se ozval, že ho z plicního ve Všeobecné fakultní nemocnici přeložili na ARO. Poslal i kód pro komunikaci s lékaři. Potom, že druhý krevní test na koronavius vyšel pozitivně. Martina i jejich syn museli do izolace a objednat se na testy.

Večer v deset přišla SMS: „Půjdu zavřít oči. Mám toho dost, doma jsem toho moc nenaspal.“ Martina odepsala vzápětí: „To víš, že jo. Jen si zavři oči. Ráno si dáme vědět, co a jak.“ To bylo naposledy, kdy se svým manželem komunikovala.

Foto: Repro z knihy Michal Kubala a Vojtěcha Gibiš Pandemie

Docent Martin Balík, zástupce ředitele Kliniky anesteziologické, resuscitační a intenzivní medicíny ve VFN (vpravo).

Ráno jí už z nemocnice nevolal Jaroslav. „Jeho stav je hrozně vážnej, museli ho uvést do umělýho spánku už večer,“ oznámila jí lékařka z VFN. První z mnoha telefonátů, které v následujících dnech absolvovala. Řekla Martině, že Jaroslavovy plíce jsou v katastrofálním stavu, ale že z hlediska medicíny mají ještě rezervu. To bylo ve středu. V neděli, poslední březnový den, Martině oznámili, že tu rezervu použili. Jaroslava připojili na ECMO – mimotělní oběh. Stejné zařízení, na kterém byl připojený asi nejslavnější český pacient jarní vlny – pražský taxikář Robert Markovič. Jaroslava teď položili na postel vedle něj.

Lékaři o jeho život bojovali další dva týdny. Zkoušeli různé způsoby zavedení ECMO, ale stav se stále zhoršoval. Mimotělní oběh dokázal nahradit funkce kolabujících plic. Potom i srdce. Když začaly selhávat ledviny, zapojili ho na dialýzu. „Infekce v krevním oběhu,“ slyšela od nich Martina jednou. „Dostal septický šok, už druhý,“ říkali jí po pár dnech. Pak se ale virus dostal do jater.

Na Velikonoční pondělí 13. dubna jí zazvonil telefon znovu. Uslyšela hlas docenta Martina Balíka, zástupce ředitele Kliniky anesteziologické, resuscitační a intenzivní medicíny ve VFN. Oznamoval jí zprávu, kterou slyšet nechtěla: „Jestli chcete, přijďte se sem za manželem podívat. Stav je opravdu vážný.“

Rozloučení

Odpoledne ji zavedli do suterénu jedné z budov nemocnice na pražském Karlově náměstí. Po třech týdnech znovu spatřila svého manžela. Ležel tam uprostřed všemožných přístrojů, napojený na různé hadice. Nejdřív se ho bála dotknout, ale řekli jí, že může. Vedle ní stáli dva synové. Všichni Jaroslava prosili, ať to nevzdává, ať dál bojuje. V očích sester na oddělení viděla slzy. Na příbuzné, kteří se sem přicházejí rozloučit s pacienty, jsou tu zvyklí. Ale málokdy sem přichází za někým tak mladým.

„Můj obor je taková poslední výstupní kontrola před odchodem na onen svět. Jsme tu od toho, abychom každému dali šanci,“ řekl v knize Pandemie o svém oboru docent Martin Balík. Snažili se ze všech sil. Docent Balík strávil v práci velikonoční víkend, několikrát ještě zkoušel další postupy. Bojoval o život muže mladšího, než byl on sám. Kdyby to nedopadlo dobře, chtěl, aby mohl za pár dnů říct: „Vyčerpali jsme možnosti moderní medicíny.“

Martina odjela domů. Slíbili jí, že se ozvou, kdyby se něco stalo. Netušila, že v noci se Jaroslavův stav prudce zhoršil. Celou noc se telefon neozval. Zavolali až ráno. Jaroslav nad ránem zemřel. Svého druhého vnuka, na kterého se tak těšil, už nespatřil.

24. května se paní Filipová dozvěděla od lékařů, že její manžel měl nádor na ledvinách, o kterém nikdo nevěděl a který mu oslabil imunitu. Buňky jeho těla se tak nedokázaly účinně bránit, a koronavirus měl tak jednodušší cestu.

Foto: Repro z knihy Michal Kubala a Vojtěcha Gibiš Pandemie

Jaroslav se svým vnukem.

Celý příběh manželů Filipových a další podrobnosti o začátku koronavirové krize v Česku i ve světě najdete v knize Pandemie.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené