Ruský historik: Stalin měl plán na třetí světovou válku, zastavila ho smrt

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Rusko posílá do mlýnku na maso na Ukrajině hlavně muže z chudých oblastí, z dysfunkčních rodin. Z Moskvy a Petrohradu tam nebojuje skoro nikdo,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ruský historik Aleksander Gogun.

Žije v Německu, kde působí na berlínské Svobodné univerzitě a specializuje se hlavně na druhou světovou válku. V češtině vyšly dvě jeho knihy: Mezi Hitlerem a Stalinem - Banderovci a Stalinova komanda: Ukrajinské partyzánské jednotky 1941 – 1944.

V interview hovoří i o tom, jaké měl sovětský vůdce Stalin po porážce Hitlera plány a nakolik je musel změnit. A jak se dnešní Rusové dívají na druhou světovou válku v době, kdy jejich země je znovu ve válce.

V Německu čerstvě vyšla Vaše kniha o Stalinových plánech na třetí světovou válku. Co mu zabránilo, aby ji zahájil?

Kouření, tučná jídla, alkohol a fakt, že v noci obvykle nespal. A také nedostatek fyzické aktivity. Zemřel, aniž by stihl udělat poslední krok své krvavé a mimořádně lstivé hry z let 1945 až 1953.

V zásadě však nevylučoval, že by válka mohla začít v roce 1950, kdy měla Čína vstoupit do války na Korejském poloostrově. Věřil, že takový scénář je nepravděpodobný, ale možný, o čemž čínský vůdce Mao Ce-tung přímo napsal 8. října 1950: „Spojené státy by stále mohly být zataženy do velké války kvůli prestiži, což by následně zatáhlo do války i Čínu, a zároveň by byl do války zatažen i SSSR, který je s Čínou spojen Paktem vzájemné pomoci. Měli bychom se toho bát? Podle mého názoru bychom se neměli bát, protože společně budeme silnější než Amerika a Anglie. Pokud je válka nevyhnutelná, tak ať k ní dojde hned.“

Spojené státy tehdy stejně jako nyní zastávaly obecnou linii k deeskalaci konfliktu a neexistoval dostatek atomových bomb k porážce Číny i Sovětského svazu, takže třetí světová válka nezačala. Ani v roce 1950, ani o rok později.

Je v archivech dostatek dokumentů, které Stalinovy plány na takový konflikt dokládají?

Ve své monografii jsem využil šestatřicet archivů. Z Ruska, České republiky, Spojených států a řady dalších zemí. Našel jsem spoustu dokumentů o tom, jak byl celý východní blok připraven takříkajíc pochodovat vstříc konci světa. Bohužel ne všechny dokumenty jsou otevřené nejen v Rusku, ale i v České republice nebo Rumunsku. V Praze není odtajněný plán na útok československé armády na západní Německo z roku 1953, je nepřístupný nejméně do roku 2028.

Není náhoda, že operační plány sovětského bloku z roku 1953, nebo ty, které jsou datovány co nejblíže tomuto roku, na rozdíl od podobných předchozích a dokonce i následných dokumentů tohoto druhu, zůstávají badatelům nepřístupné.

Zatím jedinou hypotézou, která vysvětluje tuto podivnou chronologickou mezeru, je, že v té době tyto materiály představovaly plány nikoli možných nebo pravděpodobných, ale skutečných připravovaných vojenských akcí.

Stalinovy ​​operační plány v Evropě jsem musel rekonstruovat jako puzzle, kousek po kousku – z dokumentů armádní rozvědky, kartografických oddělení velitelství zemí bývalého východního bloku, pamětí a výcvikových programů armád sovětských satelitů. Celkem kniha využívá prameny v tuctu jazyků, včetně češtiny.

Souhlasíte s tvrzením, že Stalin je dnes v Rusku a mezi Rusy populární?

Možná, jak ukazují průzkumy. Celý tento kult je však podporován strojem mnohostranné státní propagandy, která ho vytváří a nafukuje, a jakmile se Rusové ocitnou za jejími hranicemi, přestanou Stalina milovat.

Významné ruské menšiny žijí v Kazachstánu, pobaltských státech a na Ukrajině – a nikde mezi nimi není rozšířené uctívání Stalina. Například Rusové žijící v Německu volí převážně křesťanské demokraty a ve Spojených státech republikány. Jsou konzervativní, ne radikální.

Byl v Rusku někdy odsouzen, nebo kriticky analyzován pakt Molotov-Ribbentrop, tedy dohoda nacistického Německa a Sovětského svazu z roku 1939?

Byl. I na státní úrovni a dokonce i za socialismu – 24. září 1989 přijal Sjezd lidových zástupců Sovětského svazu rezoluci „O politickém a právním hodnocení sovětsko-německé smlouvy o neútočení z roku 1939“.

Tématem se zabýval ruský almanach „Pravda Viktora Suvorova“, který vycházel dvakrát ročně, v letech 2006 až 2013. Teprve v roce 2014 zastavila vydávání státní cenzura a autocenzura ze strany zastrašených vydavatelů. Státní kontrola nad akademickým světem v Rusku se od roku 2000 postupně zvyšuje. Mnoho badatelů z různých důvodů odmítlo publikovat své články v almanachu.

Podařilo se Putinovi vytvořit ideologický most mezi současnou válkou proti Ukrajině a bojem proti nacistickému Německu před více než osmdesáti lety?

Bohužel ano, do určité míry. Od kultu vítězství jsme se přesunuli ke kultu války. Putin ve svém projevu v roce 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci (první Putinův projev, ve kterém tvrdě zaútočil na Západ jako na nepřítele Ruska – pozn. red.) naznačil, že USA jsou jako Třetí říše a usilují o ovládnutí světa. A Ukrajina v této jeho konstrukci vystupuje jako americký komplic.

Ale v sovětsko-německé válce bojovala celá země . Například zemřel Stalinův syn Jakov Džugašvili a syn Nikity Chruščova Leonid. Teď ale Putin ani nevyhlásil válečný stav, je to podle něj jen jakási speciální operace. Lidé z velkých měst ale nebojují. Těmi, kdo jdou do mlýnku na maso, jsou ti, kteří vyrůstali v chudých, špatně vzdělaných a často dysfunkčních rodinách, především z malých měst a vesnic. Dvě města, která jsou klíčová pro Putinovu moc – Moskva a Petrohrad –, tuto válku nepodporují, ale bohužel ji tolerují.

Myslíte si, že je možné očekávat, že se Putin nějak smíří s tím, že Rusko není schopné okupovat celou Ukrajinu? Nebo je to naivní?

Nebude okupovat celou Ukrajinu, pokud zbytek země  – tu část, která není pod jeho kontrolou – úplně zničí a promění ji v ruiny. Začal válku proti východoslovanské demokracii, aby Rusové nenásledovali příkladu Ukrajinců a nesvrhli ho. Myslím, že konfrontace mezi Ruskem a Ukrajinou skončí, až v Rusku padne diktatura.

Vy jste napsal knihu Mezi Hitlerem a Stalinem, která pojednává o Ukrajinské povstalecké armádě, takzvaných banderovcích. V Rusku je zakázána, nesmí se prodávat v knihkupectvích ani e-shopech. Proč?

Zájem o historii druhé světové války je přirozený pro každého rodáka z východní Evropy, já nebyl výjimkou. Při pohledu z perspektivy konce dvacátého století na střet dvou totalitních říší lze překvapit neutěšeností toho obrazu. Na jedné straně kníratý strýc, na druhé stejně energický kníratý strýc. Zaujala mě otázka odporu proti oběma tyranům, a tak jsem narazil na Lesní bratry (partyzánské hnutí za nezávislost pobaltských republik – pozn. red.) a Ukrajinské povstalecké armády. Byl jsem příliš líný na to, abych se učil jazyky pobaltských národů, a tak jsem se rozhodl zůstat u banderovců. A nelitoval jsem toho.

Pokud jde o zákaz mé knihy v březnu 2014, tak podle mých informací nejvíce vadilo, že v knize přirovnávám určitý psychologický typ policisty a kolaboranta k poslanci vládnoucí strany Jednotné Rusko. Typ člověka, který dělá, co se mu řekne, a je připraven sloužit komukoli.

Našel jsem mnoho případů, kdy policisté byli před válkou příslušníky Stalinovy NKVD, pak přešli na německou stranu, sloužili tam u policie, občas se jim podařilo přejít k sovětským partyzánským oddílům. Pak se pokusili infiltrovat do sovětského vládního aparátu. Pro takové lidi je nejdůležitější sloužit úřadům a užívat si privilegií, která jim to poskytuje. Tato má srovnání a zmínky vedly k zákazu knihy.

Neuvažujete o knize na téma Putin, Rusko, Ukrajina?

Chci napsat knihu s pracovním názvem Pochod světové revoluce: 1939-1945. Hledám pro tento projekt v České republice partnery a mecenáše. Rád bych do knihy zařadil i mnoho dosud neznámého dokumentárního materiálu o osudu Československa – od represí proti české menšině v Sovětském svazu přes roli Moskvy při vyhnání sudetských Němců, od zlomyslného postoje Sovětského svazu během mnichovské krize až po chování Rudé armády v Praze v roce 1945. Stalin bude hlavní postavou této knihy.