Komentář: Bartoška byl ambasador moderního filmu i tvář otupující komerce

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Letošní ročník festivalu v Karlových Varech bude smutný. Těžko za pět týdnů zapomenout na jeho dlouholetého prezidenta Jiřího Bartošku, jenž zemřel tento čtvrtek ve věku 78 let. Zvlášť jedna opakující se festivalová znělka bude dojímat. V ní Bartoška s bývalou uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou volají Josefu Somrovi, že mu chtějí předat cenu za celoživotního dílo. Ani jeden z aktérů vtipné a dokonale sehrané scénky už dnes nežije. Somr i Zaoralová odešli pár měsíců od sebe v roce 2022, Jiří Bartoška podlehl navrátivší se rakovině nyní. Sekvence vypráví o zásluhách a zároveň určité shovívavosti ke stáří, vědomí toho, že na konec je potřeba se připravit.

Na svou smrt nás Jiří Bartoška přitom symbolicky připravoval už loni v seriálu České televize Smysl pro tumor, kde hrál onkologického pacienta, který sice přežije náročnou operaci, ale potom mu selže srdce. Tento konec šokoval tím spíš, že přišel těsně na konci epizody. Nemálo lidí před obrazovkami ještě doufalo, že se postava vrátí, ale její odchod byl neúprosný.

Bartoška se nicméně začal loučit mnohem dřív. Již v roce 2017 přijal Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii, kam se počítaly nejen jeho herecké výkony, ale také prezidentování festivalu, díky němuž Česko existuje na mezinárodní filmové mapě. Organizátoři cen tehdy reagovali na skutečnost, že lékaři diagnostikovali Bartoškovi agresivní rakovinu mízních uzlin v hrudi. Pořadatelé se chtěli ujistit, že se na jeho dílo v oboru filmové diplomacie nezapomene.

Možná to pro ty, co na festivalu nikdy nebyli, není tak zřejmé, ale Bartoškův srdečný přístup pomáhal udržovat to, čemu se dříve říkalo „družba“ a dnes bychom to asi nazvali „networkingem“. Herci i režiséři z celého světa do Varů rádi jezdili proto, že tam panuje výjimečně uvolněná, nesnobská atmosféra zcela odlišná například od přehlídek v Cannes nebo Benátkách.

Dostat sem počátkem 90. let minulého století zahraniční hvězdy se zdálo být nemožnou misí, a přesto se to podařilo jako malý zázrak. Jiří Bartoška, který se karlovarského festivalu ujal v roce 1994, byl otevřený vůči všem. Člověk ho mohl vnímat jako maskota či manažera akce, ale rozhodně se nepovyšoval nad obyčejné účastníky.

Stačí osobní detail: když autor tohoto textu před lety pro jednu redakci natáčel na mobilní telefon krátká videa v hotelu Thermal, shodou okolností namířil kameru přístroje na právě procházejícího Jiřího Bartošku, pozdravil jej a nadhodil nedůležitou otázku. Prezident festivalu se však zastavil, usmál, odpověděl, potřásl rukou a beze spěchu odešel. Nezajímal se o to, s kým má čest, mohl výzvu naprosto ignorovat, nešlo o domluvený rozhovor. A přesto vyhověl, protože se ve svém přirozeném prostředí cítil dobře a nejspíš nechtěl, aby se špatně cítil někdo jiný.

Není to nic moc příhoda, ale ukazuje, jak snadno si Bartoška získával přátele, příznivce a nejspíš i sponzory. Definovala ho bezprostřednost, kamarádství a chápání práce coby zábavy.

V posledních letech přitom bylo zjevné, že jej vystupování na festivalu zmáhá. Hovořil s obtížemi, publikum v sále nebo u obrazovek často skoro nedutalo, zda u mikrofonu před zaplněným sálem dokončí větu nebo proslov. Vědomí konce bylo nevyhnutelné, ale proto, že odcházení vystřídal návrat, neboť Jiří Bartoška přežil i covid, mohl vzniknout zavádějící dojem, že zvládne vše. Nebo jsme si to zkrátka nechtěli připustit, a proto je nyní definitivní rozloučení tak bolavé.

Jiří Bartoška byl neuvěřitelně produktivní. Hrál ve více než 150 filmech pro kina a televizi, z čehož více než stovku stihnul již za minulého režimu, dále účinkoval v téměř 40 seriálech a nadaboval přes 60 rolí v zahraničních snímcích. Nejspíš si ani nedovedeme představit, že by někdo jiný mohl mluvit Charlese Bronsona ve filmech jako Tenkrát na Západě a Sedm statečných nebo Gregoryho Pecka v Jako zabít ptáčka, Prázdninách v Římě či Přichází satan.

Svůj hlas ale Bartoška propůjčil také Jacku Nicholsonovi v Ceně za něžnost nebo jeho nejsvůdnější roli ďábla v Čarodějkách z Eastwicku, stejně jako Jamesi Caanovi, Burtu Reynoldsovi, Richardu Chamberlainovi, Timothy Daltonovi či Clarku Gableovi – vesměs charismatickým fešákům, jejichž byl českým protipólem. Pamětníci kinodabingů si možná vzpomenou, že jeho hlas slyšeli v Terminátorovi, kde nadaboval vojáka Kyla Reese, nebo v Číslo 5 žije, kde měl roličku bláznivého indického vědce.

Přesto se jeho hlavní láskou stalo divadlo, kde cítil více svobody k experimentování a variování. Do dnešních dnů se zachovaly televizní záznamy her Bratři Karamazovi v režii Evalda Schorma, Don Juan a Largo desolato nastudované Janem Grossmanem či Jakub a jeho pán připravený Ivanem Rajmontem, v nichž měl zásadní úlohu – sem spadá i televizní adaptace divadelní hry Kean od Jeana-Paula Sartra.

Ve filmu Bartoška tolik prostoru nedostával, většinou spíš vedlejší úlohy. Onou megastar, na níž stojí celý titul, se stal paradoxně až v posledních dvaceti letech.

Zpočátku představoval typ rebela s delšími vlasy, v němž se odráželo hnutí hippies a jejich život spojený s přírodou - jak působil roku 1977 ve slavné pravěké trilogii Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu coby lovec Sokol. V jiných rolích by nejspíš takto nemohl vypadat a hvězdou by se nestal. Jenom pravěké prostředí mu umožňovalo vyzařovat podobnou divokost.

Ve řadě dalších postav pak zůstával tento příslib nespoutanosti, dobrodružství, nebezpečí a úniku z šedivosti normalizační reality. Neznamená to, že vždy došel naplnění v samotném ději filmů, šlo spíš o fantazijní představy divaček. Bartoška byl spolu třeba s Vlastimilem Harapesem jedním z mála českých herců, kteří se stali opravdovými objekty touhy několika generací žen. Šarm měl spíše francouzský než hollywoodský, asymetrie a pomačkanost tváře mu dodávaly na interesantnosti.

Někdy po listopadovém převratu, na němž se aktivně podílel coby zakládající člen Občanského fóra, se jeho typ proměnil v unaveného muže středního věku, možná i trochu úchylného seladona. Mnoho bizarních filmů v jeho portfoliu jako V žáru královské lásky, Vášnivý polibek či Má je pomsta ukázaly zmatenost tehdejší doby, potřebu reagovat na změny ve svobodné společnosti, a zároveň neschopnost podobné změny postihnout. Ozvuk tohoto syndromu najdeme ještě v pozdější nepovedené krimi Bolero.

Prakticky v každé dekádě měl Bartoška i seriózní solidní role, které mu udržovaly pověst charakterního herce, ale vlastně až Je třeba zabít Sekala z roku 1998 mu přineslo nominaci na hereckou cenu a trochu ho zachránilo od „bizáru“. Tak jako Bolek Polívka potřeboval své Zapomenuté světlo, aby přestal být pouhým klaunem, i Bartoškovi prospěla role faráře.

Dlouho byl spíše bloud, rozervanec nebo unavený štvanec, až se někdy v nultých letech přehrál do polohy „starého moudrého muže“, zasloužilé osoby s respektem a přirozenou autoritou. Bezpochyby za tento vzestup může role samotného Boha v pohádce Anděl Páně či doprovodný hlas vzdělaného glosátora v dokumentárním cyklu Na cestě, naopak image věčného proutníka si zachovával v lidových komediích Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel od Marie Poledňákové.

Finální inkarnací „starého dobrého Barťáka“ byly titulní úlohy ve snímcích Teorie tygra a Zbožňovaný, jednom obřím hitu a jednom propadáku. Oba slouží jako obhajoba jedné generace mužů, jimž mladší říkají boomeři: ty filmy v podstatě vzkazují, že charismatičtí chlapáci si mohou dělat, co chtějí, a že všechny „pravdy“ o životě nebo vztazích nahrávají jejich vidění světa.

Je zajímavé, že Jiří Bartoška v posledních letech přešel od dřívější až přepjaté expresivity a patosu k něčemu mnohem civilnějšímu. Zdá se ale, že spolu s tím nabyl auru jisté nedotknutelnosti a právo na to se názorově moc nevyvíjet. Vznikla určitá nekritizovatelná značka „Barťák“, kdy samotný herec už před sebou neměl žádné výzvy, jen předvídatelná opakování. Hrál víc požadovaného „Barťáka“ a ten se stal jeho krustou.

Vznikl jistý rozpor mezi tím, že Jiří Bartoška byl na jednu stranu coby prezident festivalu ambasadorem moderního filmového umění, a na druhou stranu se živil převážně lehce otupující komercí. Nicméně i to patří k mnohoznačnosti lidské existence a každý si vybere, na co bude vzpomínat s větší láskou a vděčností.