„Zrcadlo nefunguje.“ Hra z hobbymarketu líčí frustraci nad lidskou blbostí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Autor předlohy Mikuláš Křepelka sice blog nepíše, zážitky a postřehy z 20 let práce v brněnském hobbymarketu ale pod pseudonymem Metoděj Holub pravidelně sdílel ve formě ironických, leckdy nevybíravých příspěvků na facebooku. Producentku Kamilu Zlatuškovou zaujaly natolik, že mu před třemi lety pomohla je knižně vydat v nakladatelství Větrné mlýny pod názvem Fušeři.

Syn známého disidentského básníka Karla Křepelky není literát, z intelektuálního prostředí se volbou „odrodil“ a po vyhazovu z kutilského velkoobchodu provozuje v Brně nalévárnu U Hořkého konce. Přesto nezapře stylistickou obratnost a schopnost pointovat či vystupňovat absurdní scénku.

Co ale pobaví jako jednotlivost při „scrollování“ sítěmi, se v knize rychle stává poměrně ubíjející četbou. Spolu se stále opakovaným přívlastkem „nehobbyčejný“, který Křepelka ironicky připisuje zaměstnancům, sortimentu i zákazníkům, se postupně začne zajídat i jaksi plošná, přiznaně hospodská vulgarita a jistá pohrdavost, s níž autor tepe každého, kdo mu přijde v hobbymarketu do cesty.

Výron frustrace nad lidskou blbostí, kterou se cítí být obklopen, je částečně pochopitelný. Mezi letargickými zaměstnanci, sobeckými zákazníky s otravnými požadavky, hloupými krádežemi a ještě hloupějšími výmluvami bude jistě těžké připadat si „konečně doma“, jak hlásá slogan obchodu. Přes veškerý nadhled ale neúprosné zesměšňování veškerého okolí vyznívá arogantně.

Právě tímto rysem se předloha liší od jiných už také divadelně zpracovaných blogů – 1000 věcí, co mě s*rou a Žena filmového kritika, které v Divadle pod Palmovkou uvedl Tomáš Dianiška, nebo brněnského kasaštyku Pravidla bincárny, jejž v Huse na provázku zinscenovala režisérka Fušerů Anna Davidová.

Výsostně nekorektní blog anonymní brněnské skupiny KKRD boys, roku 2017 dokonce vyznamenaný ve své kategorii cenou Magnesia Litera, také nešel daleko pro hrubost. Ke komentování vztahů, sexu i alkoholových excesů ale používal natolik extrémní nadsázku a výsostně stylizovaný jazyk, jakousi „hardcore“ formu brněnského hantecu, že se stal svého druhu poezií. Navíc většinou nakládal všem rovným dílem, spíše pak jevům než konkrétním osobám.

Ani autorka blogu Žena filmového kritika svého manžela, nepraktického intelektuála, nešetřila, avšak činila tak z pozice rovného s rovným. To zaměstnanci hobbymarketu, jako namátkou chodící pohroma Lenka nebo členové ochranky, kteří dle Křepelkova líčení disponují minusovým IQ, se mohou vůči legraci na svůj účet vymezit jen těžko.

Autor se nadto občas neubrání humoru, jenž nejen překračuje hranice vkusu, ale byl vyčpělý už v 90. letech minulého století. Když například do „nehobbyčejného marketu“ zavítá muž stereotypně homosexuálního vzezření, status končí suše pointou: „Týden nebudeme muset topit.“ Zákaznice toužící zachraňovat papoušky zavřené v klecích zase „evidentně sama dlouho žádného ptáka nikde neměla“ a tak dále.

Fušeři v Divadle Na Zábradlí tyto vulgárně pohrdavé hrany do značné míry obrušují a budiž jim to ke cti. Režisérka rozdělila text mezi více postav, čímž sice ztrácí břitkost a údernost, ale zároveň tak repliky pozbývají arogantní nadřazenost jediného mluvčího. Davidová se soustředí na budování podivně otupělé atmosféry a leckdy až mimozemské odosobněnosti lokálně nespecifikovaného místa, kde si nikdo ani sám nerozsvítí, pokud to nedostane výslovně za úkol.

Volně provázané výstupy i vracející se motivy jsou dle předlohy komponovány jako sled deníkových záznamů a mnohdy nekončí Křepelkou předepsanou pointou. Divadelníci spoustu situací dále rozehrávají či domýšlejí ad absurdum. Právě tam, kde opouští předlohu, je inscenace nejsilnější. Táhne ji především mimořádná sehranost a komediální timing celého hereckého souboru.

Michal Bednář v roli sekuriťáka, který je tu oproti předloze spíše laskavě terapeutický než padlý z výšky na hlavu, má s ubíjejícím defilé drobných zlodějíčků a jejich výmluvami nekonečnou trpělivost. Nahromaděnou frustraci si ale o to agresivněji vybije na své matce, když mu donese oběd.

Scénka s pánem, jenž přijde reklamovat zrcadlo, protože „nefunguje“, zase nekončí pointou v podobě plastové fólie, kterou zapomněl sundat, ale přechází do jakéhosi existenciálního zmatení a tápání. Jakub Žáček se vyděšeně lepí k soustavě zrcadel a hledá svůj odraz. V zoufalství, že ho nenachází, urputně objímá zaměstnankyni oddělení, přičemž ale bránící se prodavačce neustále opakuje, ať ho nechá být, že on utěšit nepotřebuje.

Výtečná je Magdaléna Sidonová v roli zpomalené pokladní. Její mantra „storno“, pronášená s pohledem upřeným kamsi k nebesům, pokaždé zastaví dění přibližně na týden. Dočista se pak od předlohy odpoutává vrcholný „kristovský“ výstup, v němž Jakub Žáček přichází do oddělení přířezu s obřím krucifixem – a chce ho nechat seříznout i za cenu, že mu z něj zaměstnanci sundají tu „panenku“.

V úvodu osazenstvo za doprovodu výtahové hudby korzuje se šampaňským mezi třemi stěnami ověšenými takzvanými OSB deskami jako na vernisáži. Kutilství je tu tvůrci povýšeno na národní kulturu. Ke konci už jsme ale svědky lítého boje s nářadím, sprostých buranů i zmrzačených prodavačů. Zaměstnanec, který na začátku bádal nad výrobou „bohulibé“ ptačí budky, napře svou snahu do výroby ničivého „Killdozeru“, s jehož pomocí hodlá poslat celý hobbymarket k zemi.

Tvůrci se namísto všeobecné idiocie zaměřují spíš na jakousi regresi lidského druhu. Hobbymarket líčí coby mikrokosmos, kde civilizovanost bere za své, protože i ti úplně nahoře jsou jen velká zvířata.

Obsahově řídká a monotónní předloha nicméně nedovoluje uspokojivě vyzdvihnout jakékoliv téma nad rámec přehlídky marnosti.

Problémem je také deníková struktura inscenace. Jednotlivé dny mohou podobně jako původní statusy obsahovat více či méně humornou anekdotu, žádný vývoj ale očekávat nelze. Zhruba v létě začne být jasné, že celá věc ani tak neskončí, jako spíš přestane s koncem kalendářního roku. Když tedy po 31. prosinci následuje ještě 32. či 84. prosinec, je to sice úměrné inscenovanému bezčasí, které nerespektuje dramatický oblouk, samotné téma – pokud lze vůbec o nějakém hovořit – už je ale dávno vyčerpané.