Mlátili se tu mačetami, pak se osada stala pýchou města. Teď má zmizet

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Ta změna je neskutečná. Býval tady nepořádek, kradlo se, rozebíraly se střechy, mlátili se tu mačetami. Prostě ghetto,“ říká paní Jiřina, zatímco se opírá o zeď v obýváku svého domku v osadě Bedřiška a v kamnech praská dřevo, které v sychravém dni do místnosti vhání příjemné teplo.

Leckdo by jejímu vyprávění těžko věřil. I v dešti je v osadě hezky. Člověk by ani neřekl, že je tak blízko lidnatým obvodům Ostravy. Všudypřítomné finské domky dávají místu na české poměry výjimečnou skandinávskou atmosféru, okolí je čisté a zelené, je zde ticho a klid, před některými domky stojí pěkná auta.

Přesto jsou její slova pravdivá. Není to tak dávno, co se sem lidé báli chodit. „Bedřiška je v oblasti přerodu sociálně vyloučené lokality v bezpečné, klidné a čisté sousedství fenoménem nejen v Ostravě, ale i v Česku a v zahraničí,“ říká hrdě místní patriotka a zásadní osoba proměny místa, osmašedesátiletá Eva Lehotská.

Nepřehání. Příběh osady Bedřiška, kde dnes žijí asi půl napůl Romové a etničtí Češi, v posledních letech zaujal odborníky i politické špičky. Pořádají se zde semináře pro studenty na téma sociální integrace či festival Barvy Bedřišky. Aktivity místních vyzdvihla vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková i prezident Petr Pavel, který Bedřišku vloni navštívil. „Podporuji svépomoc místních obyvatel a oceňuji atmosféru a komunitní práci, která je zde silně vidět,“ uvedl tehdy.

Jenže i tak to nyní vypadá, že Bedřiška, kde dnes žije asi padesát lidí, během několika let zmizí. Obyvatelé místních domků, které vlastní město Ostrava a spravuje je obvod Mariánské hory a Hulváky, dostali loni v červnu do schránek dopis, že je čeká stěhování. Někteří už jsou od té doby pryč, jiné to teprve čeká v příštích měsících a letech.

Vedení městské části opakovaně říká, že rekonstrukce Bedřišky by byla příliš nákladná a je proto lepší domky zbourat. Místní ale protestují, vzdát se svých domů nechtějí. To zdůraznili v polovině května i městským zastupitelům. „Jak potom přesvědčíme kohokoli jiného v tomto městě, že má cenu se o něco snažit?“ míní.

Historie Bedřišky se začala psát na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se na místě počítalo s těžbou uhlí. Jenže při hloubení dolu, který dostal jméno Bedřich, došlo k neštěstí a kvůli zatopení další plány na těžbu ztroskotaly.

Po druhé světové válce se na ploše postavilo několik desítek dřevěných domků, které měly sloužit jako dočasné ubytování pro horníky z blízkého dolu Jan Šverma. Počítalo se s životností maximálně na 40 let.

Jenže na přelomu milénia zde domky pořád stály. A Bedřiška upadala. Ke starousedlíkům se začaly stěhovat romské rodiny bez sociálních návyků a kolonie se proměnila ve vyloučenou lokalitu. Problémové lidi sem přitom umisťoval sám městský obvod pod vedením starostky a senátorky Liany Janáčkové (Nezávislí).

V roce 2007 se tak Bedřiška poprvé stala tématem v médiích. A to když na veřejnost unikla nahrávka, na které Janáčková říká, že je „rasistka“ a že „nesouhlasí s integrací cigánů“. „Bohužel, vybrali jsme Bedřišku, takže tam budou, klidně s vysokým plotem, elektrikou, mně je to jedno, já to klidně budu křičet do celého světa,“ řekla na nahrávce. Za své výroky se následně omluvila.

To už zde žila i Eva Lehotská. „Ta doba tady byla strašná. Bylo to tady doslova na nože,“ vzpomíná žena, která se nastěhovala v roce 2002. Přiznává, že sem nešla s myšlenkou, že by chtěla lokalitu od základu proměnit. Spíš se jí nelíbilo v paneláku a hledala v jeho blízkosti cenově dostupný domek se zahradou.

„Říkala jsem si, že se prostě zavřeme a uvidíme, co bude. Jak jsem se ale rozhlédla, tak jsem zjistila, jak se mi lokalita líbí. Tak jsem si říkala, krucinál, pojďme s tím něco udělat,“ popisuje. „A pak přišel útok zápalnou lahví.“

Na tento incident vzpomíná více současných obyvatel Bedřišky jako na „poslední kapku“. Osobní spory mezi dvěma rodinami v Bedřišce došly až tak daleko, že členové jedné z nich vhodili v březnu 2010 brzy ráno Molotovův koktejl do bytu romské rodiny.

„Řekli jsme si, že se něco musí změnit,“ vzpomíná Lehotská. Společně s několika romskými obyvateli tak dala dohromady občanské sdružení. To určilo cíle pro zlepšení života v Bedřišce. Tedy, že se prostor uklidí od nepořádku, vznikne komunitní centrum, sousedské spory se budou řešit přes prostředníky, děti budou chodit do školy.

S úklidem začala Lehotská sama, postupně se ale začali přidávat další obyvatelé. „Nepořádek jsme tady uklidili během šesti týdnů. Ale takové to mezilidské pochopení, tolerance, to trvalo možná pět let,“ popisuje Lehotská.

V jednom ze starých cihlových domů vzniklo komunitní centrum, kde se i dnes mohou scházet místní děti k hrám či doučování. A Lehotská, vzděláním účetní, začala pomáhat místním s exekucemi a dluhy či shánět zaměstnání. K proměně přispělo také, že se odstěhovala nejproblémovější rodina.

Po několika letech práce se Bedřiška změnila k nepoznání. Sama Lehotská přitom nezastírá, že nemá vzdělání v sociálních službách. „Přijít do lokality a dělat chytrého, že vím všechno nejlíp, protože mám vystudovanou školu, o tom to není. Je to o osobním přístupu a bavit se jako rovní s rovnými,“ říká.

„To, co dělá paní Lehotská, je velmi záslužná činnost. Plně to respektuji. Ale věc se má tak, že jsme té komunitě museli říct nepříjemnou pravdu,“ říká v předsálí jednací síně ostravského magistrátu starosta Mariánských Hor a Hulváků Patrik Hujdus (Nezávislí). V čele městského obvodu stojí s roční přestávkou od roku 2018, kdy ve funkci nahradil právě svou spolustranici Janáčkovou.

Zdůrazňuje, že technický stav části domků už je dnes nevyhovující. Na jejich místě by chtěl postavit nové městské byty pro nájemní bydlení, o budoucnosti lokality ale ještě město nerozhodlo.

Celková rekonstrukce osady by podle propočtů města vyšla zhruba na půl miliardy. „Bavíme se i o infrastruktuře, kanalizaci, o rozvodech plynu, o vodě, o elektroinstalacích. Nemáme tolik finančních prostředků, abychom investovali peníze do tohoto typu bydlení,“ říká s tím, že pod jeho městský obvod spadá zhruba 2000 městských bytů.

„Pokud si mám vybrat, jestli opravím jeden finský dům, nebo jeden výtah v paneláku, tak to vyhraje výtah. Protože v paneláku bydlí více lidí než na Bedřišce,“ míní Hujdus.

Tvrdí také, že město už od roku 2017 zdůrazňovalo místním, aby nepodnikali výraznější investice, protože se počítá s jejich vystěhováním. Podle něj jim ale začala v předvolební kampani „mazat med kolem huby“ politická konkurence.

Obvod nabízí obyvatelům přestěhování do nájemních bytů. Ty podle Hujduse mají zásadně lepší vybavení, ač by museli lidé platit vyšší nájem. Spíš než víc peněz na bydlení se ale místní bojí nového prostředí. „Já v paneláku nevydržím. Jsme zvyklí na to, že se tady všichni známe, pomáháme si, že se nemusíme bát o naše děti,“ říká Helena Pouhošová, matka sedmi dětí, která pracuje v místním komunitním centru.

U části politiků ale místní našli zastání. Už poněkolikáté se tento týden osudem Bedřišky zabývalo zastupitelstvo města. A i nyní se o tématu vedla bouřlivá diskuse.

„Měli jsme příležitost prokázat motivaci řešit problematiku sociálně vyloučených lokalit. Namísto spousty projektů, v jejichž důsledku často nevznikne vůbec nic,“ uvedl k tomu bývalý primátor za ANO a dnešní opoziční zastupitel za uskupení „Jde to“ Tomáš Macura.

Jeho nástupce, Jan Dohnal z ODS, ale podporuje cestu, kterou razí starosta Hujdus. Na naléhání Macury ale slíbil, že na červnovém zasedání předloží materiál o tom, jak chce vedení města k problému přistoupit.

Obyvatelé Bedřišky také podali už dvě trestní oznámení na vedení městského obvodu. V jednom viní radnici ze špatné péče o domy, v druhém z údajné rasové diskriminace, kdy měla jako první z Bedřišky vystěhovat romské obyvatele. To ale Hujdus odmítá s tím, že nijak neeviduje, kdo je v osadě Rom a kdo ne.

Další vlna stěhování už se blíží, asi třetině místních končí smlouva v září. Lehotská každopádně věří, že se jí to ještě podaří zvrátit. „Já jsem věčný optimista. Nesundávám kalhoty, brod je ještě daleko,“ směje se.