Kovalová: Z psychedelik mám pořád strach. Traumatům je ale třeba jít vstříc

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Terezie Kovalová nechtěla být vnímána pouze jako violoncellistka. I proto začala krátce před covidem nahrávat sólové debutové album, na němž se měla představit také jako autorka a zpěvačka. Ve stejném období si však prošla vyhořením, které ji dovedlo až ke psychedelické terapii. Postupně zjistila, že odmala žije s ADHD a poruchou autistického spektra.

Desku nazvanou Zinka nakonec vydala v polovině května. Naživo ji pokřtí 12. září v pražském Paláci Akropolis. „Svět končí a je jen na vás, jak se k tomu postavíte, jestli budete dál chodit po hladině, nebo se přestanete bát a ponoříte se do hloubky. Jedině tak totiž někdy můžete najít sami sebe a vydat se za světlem,“ shrnuje Kovalová v rozhovoru poselství svého alba.

Dlouhé roky vystupujete s jinými umělci a soubory – od zpěvačky Vladivojny La Chia přes skupinu Zvíře jménem Podzim až po projekt Vivaldianno. Sólový debut jste vydala teprve teď. Jak se cítíte, když máte najednou být v hlavní roli?

Vyzkoušela jsem si to už v době, kdy jsem se věnovala spíš klasice. Hrála jsem jako sólistka se symfonickým orchestrem, což je unikátní situace. Stojí za vámi třeba sto lidí, kteří vás mají nějakým způsobem následovat, takže cítíte neuvěřitelnou energii. Krokem k vlastní tvorbě pak byla kapela Calm Season, kterou jsme založili s Adamem Vopičkou.

Sólová deska pro mě byla velký otazník, roky viselo ve vzduchu, kdy to přijde, jestli to přijde a jak. Spousta lidí mě v téhle poloze myslím vůbec nezná. Veřejnost mě vnímá jinak, než jak si připadám uvnitř. Jedním z mála, kdo mě od začátku dokázal vidět takovou, jaká opravdu jsem, je třeba Jakub König ze skupiny Zvíře jménem Podzim, který mi teď na desku napsal písničku Pružina. Takový dar ale nemá každý a vyžaduje dost energie, abych i ostatní dovedla tam, kde ve skutečnosti jsem, aniž by to působilo příliš na sílu. Proto jsem si chtěla dát se sólovým albem načas.

O sólovém debutu Zinka jste mi říkala, už když jsme spolu skoro před šesti lety dělali rozhovor poprvé. Chápu správně, že k jejímu dokončení vedla poměrně strastiplná cesta?

Natáčet jsme ji začali těsně před příchodem covidu. Zažívala jsem tehdy dlouhodobý psychický propad. Z vnějšího pohledu můj život vypadal dokonale – šťastné manželství, úspěšná kariéra, zdánlivě žádný problém. Přesto jsem uvnitř cítila zvláštní prázdnotu. Když jsme se pustili do nahrávání, pohltila mě najednou exploze radosti z toho, že se to konečně děje. Měsíc poté se ale kvůli pandemii zavřely hranice, což mě na půl roku odstřihlo od jednoho z producentů – Jonatán Pastirčák totiž žije na Slovensku.

Museli jsme počkat, až se zase otevřou, a takhle to pokračovalo během celého covidu. Měsíce jsme se nemohli vidět, a když se pak na pár týdnů protipandemická opatření uvolnila, okamžitě jsem Jonatána s Ondřejem Mikulou alias Aid Kidem sbalila a odvezla někam mimo civilizaci. Nechtěla jsem totiž desku natáčet čistě ve studiích, líbila se mi představa, že se tam otisknou místa s jistým geniem loci. Nahrávali jsme tak třeba na chatě mojí sestry v Morávce v Beskydech, nebo o kus dál, na Portáši, což je starý dřevěný hotel na hranici se Slovenskem.

Jak jste tu covidovou nejistotu psychicky zvládala, když jste už předtím zažívala propady?

Připadala jsem si jako na kolotoči rozporuplných pocitů. Byly týdny, kdy jsem prožívala radostnou mánii, a pak jsem se zase půlroku sbírala ze země. V jednu chvíli jsem byla tak v háji, že jsem nedokázala dotočit zpěvy. Od raného věku jsem slýchala, že jsem lepší zpěvačka než violoncellistka a že bych měla víc zpívat. Jenže když mě okolí do něčeho hodně nutí, vyvolává to ve mně přesně opačnou reakci, spíš se zatvrdím.

Když jsem se navíc přestěhovala z Ostravy do Prahy a začala jsem tu natáčet s různými kapelami, stávalo se mi, že lidé hanili, jakým způsobem zpívám. Studovala jsem totiž jazzový a operní zpěv a ty mají jiný typ kvality než zpěv popový. Všechno se to ve mně tedy třískalo – k jednomu stylu zpěvu jsem byla vychovávaná, kapely po mně vyžadovaly úplně jiný a v recenzích mě zase chválili, že zpívám skvěle. Z každé strany jsem slyšela něco jiného, a když jsem pak měla natáčet zpěvy na svou desku, byla jsem z toho podělaná až za ušima.

V hlavě jste slyšela tolik protichůdných hlasů, že se vám těžko hledalo ten svůj…

Přesně. Obrovskou výhodou bylo, že Jonatán i Ondřej umí být pevní, ale zároveň citliví. To je myslím u mužů v dnešní době ohromně důležitá vlastnost. Člověk se pak o ně může opřít, aniž by měl pocit, že je na něj útočeno. Jsem vděčná za jejich trpělivost. Několikrát jsem se totiž při nahrávání zlomila, pořád jsem nebyla spokojená a Ondřej s Jonatánem mě v tom přesto nenechali.

Neschopnost dopsat texty a natočit zpěvy mě pak přiměla, abych se vydala za legendárním chilským mystikem Alejandrem Jodorowskym. V současnosti je mu už šestadevadesát a žije v Paříži, kde ho navštívil třeba i Kanye West. O cestě za ním teď dokonce píšu knížku. Vznik desky tedy provázela celá řada zvláštních situací a mám radost, že je konečně venku.

Základ alba tvoří violoncello a váš zpěv, který můžeme slyšet ve více než polovině skladeb. Zaznívají na něm ale i elektronické beaty a ruchy, které na desku vnesli producenti. Měla jste od začátku jasnou hudební vizi, nebo vám ji Ondřej Mikula a Jonatán Pastirčák teprve pomáhali hledat?

Zpětně můžu zhodnotit, že jsem byla dost připravená. Dema, která jsem klukům posílala, byla v podstatě hotová. Ondra s Jonatánem pak už jen zúročili svoje znalosti, aby skladbám dodali něco navíc. Celá zvuková krajina je postavená primárně na violoncellu, včetně některých beatů a ruchů. V kompozici Cellový kus jsme třeba využili zvuk golfového míčku na strunách. Nebo jsme na violoncello házeli sirky. Zapojili jsme taky křupání kroků ve sněhu a ve skladbě Běh se zase objevuje bubnování na pupík mého psa. Když budete hodně pozorní, můžete dokonce zaslechnout, jak začal kňučet, když už se mu to nelíbilo. Kluci jsou blázni, přistupují ke zvuku s obdivuhodnou láskou.

Zinka zní možná i díky violoncellu jako soundtrack nějakého fantasy filmu. Připomíná mi třeba tvorbu francouzského hudebníka Woodkida. Jaký příběh na desce vyprávíte?

Woodkid byl i jednou z referencí, které jsem klukům dávala. Mám ráda, když hudba obsahuje elektronické prvky, ale zároveň má akustický základ. Těší mě, že je to na mé desce znát. A co se týče jejího příběhu – přiřadila bych ho nejspíš k postapokalyptickému žánru. Svět končí a je jen na vás, jak se k tomu postavíte, jestli budete dál chodit po hladině, nebo se přestanete bát a ponoříte se do hloubky. Jedině tak totiž někdy můžete najít sami sebe a vydat se za světlem.

Už dříve jste přiznala, že jste v dětství na violoncello začala hrát tak trochu z donucení a bylo období, kdy jste ho nenáviděla. Stala se pro vás sólová deska také způsobem, jak si k nástroji vybudovat zdravější vztah?

Můj vztah k violoncellu byl vždycky ambivalentní, má svoje pozitiva i negativa, stejně jako každý dlouhodobý vztah. Kdybych ho jenom nenáviděla, rozhodně bych u něj tolik let nevydržela. Ten nástroj je v něčem unikátní, budíte díky němu pozornost, a když spolupracujete s jinými hudebníky a kapelami, můžete jim nabídnout přidanou hodnotu, která není úplně běžná. Spíš jsem si potřebovala uvědomit, že hudebníka ze mě nedělá jen samotné hraní na cello. Že jsem schopná tvořit, aniž bych byla závislá na svém nástroji. Že mám stejnou hodnotu i bez něj. Cello pro mě pořád zůstává důležité, jen už na něj nehraju proto, že musím, ale proto, že chci.

Nechystáte se posluchače v budoucnu překvapit tím, že byste cello úplně odložila a přišla s projektem, kde byste třeba hrála na úplně jiný nástroj?

Něco už se vaří. Jen to možná postavím na úplně jiné personě, aby nebylo zřejmé, že jsem to já.

V posledních letech jste se stala jakousi ambasadorkou psychedelické terapie. Psychoaktivní látky jako LSD nebo psilocybin přitom dovedou stimulovat kreativitu. Otiskla se do vašeho tvůrčího procesu také zkušenost s psychedeliky?

Skladby jsem tou dobou už měla napsané. V mé tvorbě se tedy do budoucna teprve odrazí. Psychedelická terapie je samozřejmě intenzivním zážitkem. Není ale samoúčelná, to nejdůležitější za mě přichází až potom, když se zkušenost v rámci integračního procesu snažíte začlenit do svého každodenního života. Pro mě osobně to zatím ze všeho nejvíc znamenalo konfrontaci s vlastní sociální úzkostí. Možná tak nepůsobím, ale vždycky jsem měla hrozný problém být mezi lidmi. Dostala jsem nálepku ledové královny. Ve skutečnosti ale jen zažívám paniku, když je kolem mě příliš ruchů a všichni na mě mluví.

Vytvořila jste si obranný krunýř…

Ano, zároveň jsem díky psychedelické terapii postupně zjistila, že jsem neurodivergentní. Mám diagnostikované ADHD a čekám, jestli mi potvrdí i poruchu autistického spektra. Projevuje se to mimo jiné právě tím, jak člověk vnímá sám sebe ve společnosti a nakolik je schopný komunikovat svoje potřeby. Psychedelická zkušenost mi tedy otevřela celou řadu témat.

Těsně po terapiích jsem byla dokonce tak otevřená, že jsem nedokázala zpívat, aniž bych se rozbrečela. Plasticita mozku byla v tu chvíli tak živá, že se mi okamžitě připomínala moje vnitřní zranění. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale hudba je pro mě v jistém smyslu o retraumatizaci. Jejím prostřednictvím interpretuji zážitky, které pro mě byly hluboké a bolestivé. Pokud mám tedy hrát pro ostatní, znamená to, že je musím a dnes už i chci znovu otevírat.

Psychedelický trip je velký výstup z komfortní zóny a vy jste se kroků do neznáma podle svých slov vždycky bála. Co vás přimělo psychedelickou terapii přesto vyzkoušet?

Každý, kdo je před ni postavený, vám řekne, že z ní má strach a respekt. Musíte se při ní konfrontovat s tím, co v sobě nosíte, což nemusí být lehké. Společnost nás nevychovává k tomu, abychom se dívali sami do sebe a přijímali se takoví, jací jsme. Často jsme naopak v životě utiskováni – ať už brzkým ublížením z dětství, které si ani nepamatujeme, nebo traumaty, jež se přenáší z generace na generaci. Všichni máme bolístky, s nimiž se jednou musíme potkat, a je na nás, jestli s nimi pak něco uděláme.

Já jsem věděla, že pokud s nimi za každou cenu něco neudělám, tak mě to zabije. Odmítala jsem představu, že se jednoho dne probudím, bude mi sedmdesát, moje děti se mnou nebudou mluvit, budu chlastat první ligu a budu jen nadávat, jak je svět hrozný a jak mi všichni ublížili. Je pro mě důležité být strůjcem svého života a nenechat se jím vláčet. Traumatům je třeba jít vstříc a překonávat je. Jinak se nám budou dál připomínat.

Stále mám strach, když mě takový ponor čeká. Zvlášť když jde člověk při psychedelické terapii do vyšších dávek. To může zažít smrt ega a úplně se rozpustit ve vesmíru. Neurodivergentní lidé mívají mentální kontrolu vyšší, drží se reality jako tonoucí stébla. Proto jsem substance ze začátku musela dostávat ve vyšších dávkách. Nižší nezabíraly, potřebovali jsme nalomit moji mentální hradbu. Často jsem měla obavy, co se během tripu ukáže. Je důležité do toho jít s nějakým záměrem, ale taky je dobré ho pustit a nechat to běžet.

Máte zkušenost s depresivními stavy, do toho se potýkáte s příznaky ADHD a poruchy autistického spektra. Jak se vám teď s takovou kombinací psychických obtíží žije?

Vždycky jsem si připadala divná. Dřív jsem ale byla ještě navíc společensky ostrakizovaná. Cítila jsem se jako kůň, který žije mezi zebrami a celou dobu si říká, co je s ním špatně. Jako bychom všichni hráli videohru, ale já ji hrála na nejtěžší nastavení, aniž by mi o tom někdo řekl. Tím, že jsem dostala diagnózu, se mi nastavení sice nezměnilo, ale aspoň už vím, na jaké úrovni hraju. Můžu k té hře přistupovat tak, aby pro mě byla aspoň o něco snesitelnější.

Že jsem neurodivergentní, jsem zjistila až díky svému současnému příteli. Když jsme spolu začali koukat na Teorii velkého třesku, dělal si ze mě neustále srandu, že jsem jako Sheldon. Nejdřív jsem nechápala, jak to myslí. Přitom jsem v ruce držela svůj oblíbený hrníček, ze kterého nenechám pít nikoho jiného. Měla jsem ohromné štěstí, že ve mně ty příznaky viděl a měl dostatek odvahy mi to říct. Díky tomu jsem tu myšlenku mohla nechat uzrát a rozhodnout se, jestli mi stojí za to ji dál zkoumat a nechat si dát diagnózu. Když na to máte papír, tak se najednou opravdu něco změní. Taky se mi o tom teď snadněji komunikuje s druhými.

O svém duševním zdraví mluvíte i veřejně, na sociálních sítích sdílíte osvětová videa. Nemá taková otevřenost svoje úskalí? Člověk pak může být ještě víc zranitelný.

Nevidím důvod, proč se o tom nebavit. Kdybych tím pomohla byť jen jedinému člověku, má to smysl. Na sociálních sítích jsem se pak naučila trollit trolly. Když mi do komentářů někdo napíše blbost, napíšu tam schválně ještě větší blbost. Pokud na mě v internetových diskuzích někdo útočí, připomenu si, že je pravděpodobně sám ublížený a vylévá si frustraci na jiných. Ráda budu jeho terčem. Dělat osvětu a pomáhat druhým mi přijde důležitější. Zvlášť v dnešní době, kdy jsme ze všech stran utvrzování, že stojíme proti sobě.

Na sociálních sítích jste hodně aktivní, zároveň jste se ale před časem svěřila se závislostí na telefonu. Jak se vám ho daří udržovat v bezpečné vzdálenosti?

Nastavit si zdravé hranice je samozřejmě těžké. I proto, že umělec v dnešní době musí být zároveň specialista na sociální sítě, produkční a tak dále. Vyžaduje se toho od nás opravdu hodně. Dalším rizikem je levný dopamin. Neurodivergentní lidé mají úroveň dopaminu obecně nižší, takže ho hledáme všude, kde můžeme, a sociální sítě jsou pro nás snadno dostupným zdrojem. Je náročné si ho odepřít.

Často jsem se přistihla, jak jdu na sociální sítě jenom proto, že se nudím. Nic se kolem mě nedělo, tak pro mě bylo jednodušší vzít do ruky telefon a číst si články o věcech, které mě zajímají. Bezmyšlenkovité scrollování není nic pro mě, nejvíc času trávím na stránkách o vědě a technologiích. Spíš jsem se musela naučit telefon občas vypínat. Jinak jsem totiž pro ostatní neustále dostupná. Kdykoli po mně někdo může něco chtít.

Zmiňovala jste, že vás zajímá věda. Nedávno jste si dodělala doktorát na pražské HAMU se specializací Management umění a v absolventské práci jste se věnovala digitalizaci v oblasti hudby. Jak se tedy díváte na současný technologický vývoj, zejména umělou inteligenci?

Téma umělé inteligence mě teď přirozeně hodně žere, protože mám jako umělec pocit ohrožení. Roky vás něco učí a najednou přijde technologie, která to stejné zvládne během vteřiny. Právě proto mi ale přijde zajímavé zkoumat, v čem spočívá podstata umění, jestli na něj má člověk nějaký patent a co vlastně znamená lidská kreativita. Když mě v životě něco děsí, tak jdu zpravidla hlavou proti zdi a ještě víc se do toho ponořím.