Luční bouda měla být mega stavbou s tunelem pro řeku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je stará skoro 400 let a její historie je opředena pověstmi. Za dobu své existence se navíc setkala s několika historickými milníky i proměnami. Od stoletého hospodaření rodu Rennerů, přes vypálení boudy v roce 1938, až do současnosti, kdy se objevily spory mezi současnými majiteli a správou KRNAPu.

Jako datum vzniku Luční boudy se dosud uváděly dva roky - 1625 a 1623. „Při rekonstrukci roku 1869 byl objeven základní kámen s vytesaným letopočtem 1623, a tím se dříve datovaný vznik boudy z roku 1625 posunul o pár let dozadu. Dle všech současných důkazů musela Luční bouda stát na svém místě již od druhé poloviny 16. století,“ píše se v knize Příběh Luční Boudy od Miloslava Bartoše (vydala Správa Krkonošského národního parku v roce 2014).

Se vznikem Luční boudy se také pojí dva různé příběhy. Jeden vypráví o sporech dvou bratrů kvůli dědictví jejich otce. Mladší z nich se vydal ukrýt do hor, kvůli nepřízni počasí si ale na místě nynější turistické chaty postavil improvizovaný přístřešek a oslabený pod ním čekal na smrt.

Jeho bratr ho tam však našel, ustrnul se nad ním, a bezpečně ho zavedl do údolí. „Jako symbol usmíření na místě pak sourozenci nechali postavit stavení, které měla sloužit jako místo ochrany před nepřízní počasí pro všechny, kteří budou putovat pustinou Bílé louky,“ stojí v knize Příběh Luční Boudy.

Podle druhé pověsti bylo všechno jinak a na místo dnešní Luční boudy se uchýlil mladý manželský pár před pronásledováním kvůli víře.

Ať už bouda vznikla jakkoliv, nejstarší pramenný doklad pochází z roku 1707. Jde o první kupní smlouvu.  

Prvním doloženým vlastníkem byl v roce 1707 Christoph Erben, který Luční boudu odkoupil od vrchlabské vrchnosti. Následoval Hans Bradler a po něm rod Rennerů, který na Luční boudě hospodařil od roku 1772 skoro 100 let. Za jejich vlastnictví Luční bouda začala výrazně vzkvétat v oblasti zemědělství, a to zejména výrobou bylinného sýra.

„Co se týká zemědělství, byla Luční bouda boudou klasickou, jako byly i ty ostatní tady v Krkonoších,“ komentuje vývoj turistické chaty Jiří Louda, historik pro Krkonošské muzeum. Bouda se podle něj specializovala především na mléčné výrobky.

„Rod Rennerů se soustředil na chov dobytka a věci s ním spojené, takže šlo hlavně o výrobu sýrů a másla. Z vrcholových luk se pak nahoře sklízelo seno,“ doplňuje. Právě zmiňované seno ale posloužilo kolemjdoucím poutníkům, kteří si na něm v půdním prostoru chaty mohli ustlat.

V 19. století se stal majitelem boudy Václav Hollmann, který prostory více přizpůsobil potřebám turistů. Tomu ale nejvíc pomohla známá rodina Bönschů, která místo pozvedla na moderní horské centrum. Personál chaty tehdy čítal přes 60 lidí, denně se navíc připravovalo okolo 800 teplých jídel. Studených byl dvojnásobný počet.

S rodinou Bönschů se pojí i jedna zajímavost z období první republiky, kdy se kolem Luční boudy proháněly větroně. U zrodu zdejší školy plachtařského sportu stál Eugen Bönsch. Za první světové války bojoval jako pilot, patřil mezi nejúspěšnější letce Rakouska-Uherska. Údajně vytvořil plachtařský rekord té doby, kdy s větroněm vystartoval ze Studniční hory a zvládal zde plachtit přes dvě a půl hodiny.

Rozkvět Luční boudy ovšem přerušila předválečná atmosféra. V noci z 1. na 2. října 1938, tedy krátce po mnichovské dohodě, chata vyhořela. Kdo byl viníkem, se dodnes neví, teorie jsou ale dvě. Jednou z možností bylo zapálení chaty Němci, kteří ji přišli obsadit, druhou naopak teorie, že Luční boudu zapálili českoslovenští vojáci při ústupu z pohraničí.

„V protektorátu byla za viníka označena, samozřejmě ale nacistickými úřady, česká strana. Rod Bönschů tak na náklady protektorátu musel boudu postavit znova. Sice se už jednalo o Sudety, neboli území Německa, výstavbu ale musel financovat protektorát, protože za viníka bylo označeno právě československé vojsko,“ vysvětluje Louda.

Hned zpočátku války pak chatu převzal wehrmacht, který z ní mimo jiné udělal i výcvikové středisko. Při opravách se ovšem údajně spekulovalo o tom, že by se Luční bouda mohla postavit na půdorysu hákového kříže.

To historik Louda ovšem spíš vyvrací. „To je malinko pověst, ale v každém případě měl být Bönschův projekt od počátku plánování výrazně větší. To, co na místě dnes stojí, je jen část z obrovského projektu,“ vysvětluje.

Fakt, proč k tomu nakonec nedošlo, historik zdůvodňuje mimo jiné nedostatkem financí. „Kdyby Němci vyhráli válku, Bönschové by Luční boudu asi rozšiřovali dál, ale historie kdyby nezná. Měli z toho v plánu udělat gigantický komplex sahající až na druhý břeh Bílého Labe, řeka měla protékat skrz boudu tunelem. Byla to šílená představa,“ říká Louda.

Po druhé světové válce spravovalo Luční boudu několik různých organizací, mezi nimi také tehdejší Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). V tomto období sem přijížděly stovky dětí na školní pobyty a lyžařské kurzy. Od boudy tehdy vedl i menší lyžařský vlek. V roce 1991 přešla Luční bouda do správy Klubu českých turistů, který na místě začal pořádat své hromadné akce.

Nejkritičtější období v novém tisíciletí přišlo po roce 2002, kdy se Luční bouda ocitla v soukromých rukou. „V té době jsem tam dokonce byl. Dá se říct, že tehdejší majitelé si s objektem vůbec nevěděli rady. Bylo to výrazně podfinancované a asi očekávali, že to bude vydělávat samo od sebe,“ popisuje Louda situaci, kdy fungoval jen částečný provoz boudy.

Podobný osud ale potkal po pádu režimu i mnoho jiných budov. „Obecně byl majetek po socialismu hodně zanedbaný, průmysl i objekty jako tahle bouda. Všechno bylo finančně poddimenzované, přitom to byla spíš příležitost pro investici – kterou tehdejší majitelé ale nezvládli. Takže to chátralo,“ vysvětluje. Přesto byla chata oficiálně v provozu, ale jen sezónně nebo se zavírala na delší období.

Ačkoliv se Luční bouda zvenčí tváří jako klasická dřevěná horská stavba, její konstrukce je z velké části železobetonová a pochází z přestavby za druhé světové války, což nakonec hrálo v osudu chaty zásadní roli. „Takové materiály mrznou, v prostorách se sráží vlhkost, kondenzuje voda. A protože to celé nebylo udělané moc kvalitně, začal se beton místy rozpadat, hlavně kolem železných výztuh. V kuchyni tak například odpadávaly kusy stropu,“ popisuje tehdejší situaci.

Luční bouda v těchto letech balancovala na hraně zániku. Zásadní obrat přišel až s příchodem nového majitele v roce 2004, který objekt odkoupil a postupně zahájil rekonstrukci. Dnes je bouda opět funkční, její provoz nyní ovlivňují spory se správou Krkonošského národního parku. Od 1. června 2025 provozovatelé uzavřeli provoz restaurace a toalet pro neubytované turisty.