Zelený vodík v Česku je u ledu. Podmínky pro investory jsou příliš přísné

Podle loni aktualizované Vodíkové strategie ČR by se u nás do roku 2030 mělo vyrábět ročně 20 tisíc tun obnovitelného vodíku v elektrolyzérech poháněných elektřinou z obnovitelných zdrojů. Podle zástupců České vodíkové technologické platformy HYTEP, která sdružuje firmy z oboru, je ale plnění cíle ohroženo.

„Abychom mohli těch 20 tisíc tun vyrobit, potřebovali bychom u nás elektrolyzéry o výkonu 300 až 400 megawattů instalovaného výkonu. Osobně se domnívám, že se nám to bohužel nepovede, a to z mnoha důvodů,“ říká v podcastu Agenda výkonná ředitelka HYTEP Veronika Vohlídková.

„Cíle Vodíkové strategie ČR jsou možná s velkou dávkou optimismu pořád ještě splnitelné. Ale nejsou splnitelné za současných podmínek. Tak, jak dnes existuje – nebo spíš neexistuje – trh s vodíkem, tak, jak jsou nastaveny podpory, se firmám investice do vodíku nevyplatí,“ dodává další účastník rozhovoru Aleš Doucek, šéf představenstva HYTEP, který vede oddělení vodíkových technologií v ÚJV Řež (bývalý Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, který dnes kontroluje skupina ČEZ).

Podle průzkumu, který HYTEP loni prováděl u svých členů, se u nás chystá několik desítek projektů na výrobu obnovitelného vodíku o celkovém výkonu kolem 124 MW. Jsou v tom zahrnuty elektrolyzéry různých velikostí, od menších o jednotkách MW až po dvaceti- či třicetimegawattové. „Jsme velmi daleko od plánovaného výkonu 300 až 400 MW,“ upozorňuje Veronika Vohlídková.

V Česku v první fázi rozjezdu vodíkového průmyslu mají vznikat ostrovní vodíkové lokality, takzvaná vodíková údolí. Důvodem je hlavně to, že do konce dekády nebudou k dispozici vodíkovody, které by zelený plyn mohly přepravovat například ze zahraničí. „Klíčové je vodík vyrábět tam, kde je po něm zároveň poptávka a kde se spotřebuje. Proto nedávají smysl úplně malé elektrolyzéry, podobně jako nedává smysl hledání zákazníka až ve chvíli, kdy mám vodík a nevím, co s ním,“ říká Aleš Doucek.

První vodíková údolí u nás mají vznikat v severních Čechách, na Ostravsku nebo na Zlínsku. Podle Doucka ale nemusí jít o jedinou možnou cestu. „Vodíkové údolí je optimální řešení, ale není to jediná cesta. Určitě budou vznikat i projekty, které nebudou naplňovat definici vodíkového údolí, ale přesto budou zajímavé,“ míní.

V Česku se rozjezd vodíku proti původním plánům zdržuje. Přípravu větších vodíkových projektů už dříve oznámilo několik investorů jako Unipetrol, Veolia či Sev.en Energy. Nikdo z nich ale zatím nestaví. Podle zástupců HYTEP je problém v příliš přísné legislativě.

Podle unijních pravidel lze za obnovitelný považovat vodík vyráběný elektrolýzou vody za pomoci energie z větrných, solárních, geotermálních nebo vodních elektráren. Podmínky pro uznání obnovitelného vodíku pak detailně upřesňují vyhlášky, jež na základní unijní směrnici navazují. Ty jsou ale podle lidí z oboru tak přísné, že cena vodíku z nových elektrolyzérů v Česku vychází vysoko a na trhu se tak nemá šanci uplatnit.

„Na to teď dojíždí řada připravovaných projektů. Evropská komise se zavázala, že se podívá, jaký vliv legislativa na projekty má. Investoři čekají, jak se situace vyvine, řada projektů je pozastavených. Ukazuje se, že vodíková strategie na evropské úrovni před pár lety nasadila extrémně ambiciózní cíle, ale realita je dnes jinde,“ říká Veronika Vohlídková.

Obnovitelný vodík se má kupříkladu vyrábět jen v době, kdy svítí slunce nebo fouká vítr. Teď sice pro takzvanou časovou korelaci platí výjimka, ta ale vyprší, takže by z ní chystané projekty už nestačily dostatečně čerpat.

„S podmínkami pro obnovitelný vodík by nebyl problém, kdyby geograficko-klimatické podmínky České republiky byly třeba jako ve Španělsku,“ vysvětluje Doucek. Doba, kdy elektrolyzéry mají k dispozici elektřinu ze slunce nebo větru, je u nás kratší než v přímořských státech či na slunném jihu Evropy. „U nás v České republice se s nižším kapacitním faktorem obnovitelných zdrojů zvedá výrobní cena vodíku, což je hlavní problém zdejších projektů,“ dodává.

V Evropě na druhou stranu nečekaně rychle roste počet hodin, kdy je zelené elektřiny přebytek, její cena je velmi nízká, někdy i záporná. Ani to ale podle Doucka ekonomiku výroby vodíku příliš nezlepšuje. „Kdo chce vyrábět obnovitelný vodík, musí si k tomu postavit i nový obnovitelný zdroj, takže přebytkovou špičku výroba vodíku moc nezmenší,“ vysvětluje.

Pro Česko by bylo výhodné, kdyby Evropská komise uznávala jako obnovitelný i vodík vyráběný pomocí jaderné elektřiny. Vodík z jádra však podle unijních pravidel má jen nižší status „nízkouhlíkového“ plynu. Přestože nemá vyšší emisní stopu než vodík ze solární či větrné elektřiny, má nižší míru podpory a nelze jím plnit stanovené vodíkové cíle.

„Potřebovali bychom, aby se zrušily rozdílné definice, aby vodík byl prostě vodík, aby trh s vodíkem vůbec měl šanci vzniknout. I pro lidi, kteří se v oboru pohybují, jsou pravidla extrémně složitá a mají potíž se v nich vyznat,“ říká Veronika Vohlídková.

Ta zároveň zdůrazňuje, že posouzení pravidel je třeba provést rychle, protože čas na splnění průběžných vodíkových cílů se krátí. „Evropská komise by ráda posouzení udělala do roku 2028. My intenzivně na evropské úrovni komunikujeme: Udělejte tu studii rychleji. Chceme, aby pravidla byla revidována nebo upravena dříve, aby se tuzemské projekty mohly znovu rozeběhnout,“ dodává.

V Česku mají zájemci o investice do vodíku šanci na získání investiční podpory. „Víme ale z rozhovorů s nimi, že by pro ně byla přínosná i provozní podpora. Snažíme se o ní jednat na evropské i národní úrovni,“ říká šéfka HYTEP. Některé evropské státy, například Dánsko, Nizozemsko či Německo, mají podle ní systémy provozních podpor notifikované u Evropské komise, a tak Vohlídková doufá, že se zavedení investiční podpory pro vodík povede i v Česku.

I přes všechny zmíněné komplikace domácí investoři s vodíkem pořád počítají. Do nejnovější dotační výzvy Státního fondu životního prostředí, určené pro podporu výroby „zeleného“ plynu, se podle šéfů HYTEP přihlásilo zatím 13 investičních projektů. Výzva se uzavírá 30. června.

„I když velké projekty většinou stojí, daří se nám alespoň v oblasti vodíkového výzkumu a nějakých pilotů. V Praze jezdí už druhá generace vodíkových autobusů, se kterými jsme v Řeži začínali před více než 15 lety. Společnost Tatra ve spolupráci s dalšími partnery pracuje na vývoji vodíkového nákladního vozidla. Skupina ČEZ staví v Mníšku pod Brdy plnicí stanici, která by měla být k dispozici pro deset vodíkových autobusů, které tam budou jezdit,“ vypočítává Aleš Doucek.

Menší projekty, které jsou méně nákladné a u nichž je pro investory schůdnější finanční spoluúčast, podle něj mohou celý vodíkový segment posouvat dopředu. „Pokud si projdeme těmito menšími projekty, mohou se pak i ty větší dařit lépe,“ doufá šéf vodíkového vývoje z Řeže.