Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Seděli jsme s parťákem a říkali jsme si, co budeme dělat? Máme obrovské peníze, o kterých jsme doteď nesnili,“ vrací se Michal Zahradníček do roku 2008, kdy prodal distributora výpočetní techniky BGS Levi.
Tiskárny, čipy nebo paměti se učili nakupovat v devadesátých letech v Americe i na Tchaj-wanu v době, kdy firmy nakupovaly první počítače. Mezi jejich zákazníky patřil Petr Kellner i Pavel Tykač. Když pak své IT dítě prodávali, v USA zrovna kolaboval hypoteční obr Lehman Brothers.
„Nevěděli jsme, co taková krize znamená, jestli o všechno nepřijdeme. A začali jsme investovat,“ vysvětluje Zahradníček překvapivý byznysový zvrat, kdy, jak sám říká, vznikla „biotechnologická hračka“ Primecell. Prostředí medicíny přesto pro něj nebylo úplně neznámé, protože jeho další firma Webcom dodávala software do nemocnic.
„V té době se zdálo, že lidi nemůžeme stále léčit farmaky, kdy jeden prášek nahradí dva, ale pomocí genové manipulace a méně invazivních technologií.“ Navíc už nechtěl vydělávat peníze pro peníze, ale vábila ho myšlenka, že přijde s něčím, co pomůže lidstvu.
Jak popsaly Seznam Zprávy, firma, která dnes investuje do regenerativní medicíny, buněčné terapie a orgánového a tkáňového inženýrství, o sobě minulý týden dala vědět prodejem patentu na zpracování pupečníkové krve, když dvě své firmy prodala německé farmaceutické společnosti Vita 34.
V oboru šlo o jeden z největších tuzemských obchodů v posledních letech za stovky milionů korun. Na začátku to na úspěch přitom vůbec nevypadalo. Projekt vznikal v době, kdy se lidé z okolí Zahradníčka teprve učili, jak velmi složité nápady z laboratoře dostat k pacientům.
„Žádný normální investor by do toho nikdy nešel. Nebyl tam jediný parametr, proč by to měl kdo financovat. Byl to čistě náš altruistický projekt, který jsem podpořil, abych vyšel vstříc zaměstnancům, a měl jsem pocit, že to má smysl,“ vypráví.
Investiční hračka
Do „biotechnologické hračky“ Zahradníček zpočátku investoval desítky milionů korun s vidinou, že jde o velmi riskantní hru v relativně novém oboru. Dnes se hraje o mnohem víc peněz. Spolu se společností Penta, která drží menšinový podíl, postavili sídlo v Ostravě s vlastními laboratořemi a investovali do firmy přes 1,5 miliardy korun.
Primecell se pustil do desítek výzkumů. Čistě z medicínského pohledu má za sebou úspěšnější projekty, než je právě prodaný patent na zpracování pupečníkové krve, ale některé se nepodařilo dostat na trh. Medicínsky obrovský úspěch měl například projekt kultivace chondrocytů pro léčbu poraněných chrupavek. Lékaři jich pacientům úspěšně odoperovali stovky, ale pak přišla stopka.
„Vyvinuté chrupavky, kultivované z vlastních chondrocytů pacientů, byly mnohem kvalitnější než jejich původní chrupavky. Jenže výměna stála přes 200 tisíc korun a pojišťovny to přestaly financovat,“ popisuje investor. V prostředí české legislativy není možné, aby si transplantaci financovali samoplátci, a tím komerční úspěch bohužel skončil.
Podobně dopadly jiné projekty z dílny Primecellu. Velký úspěch naopak zaznamenal s prodejem licence na bionáplasti Amnioderm na léčbu chronických ran farmaceutické společnosti Zentiva. Dnes jsou v mnoha zemích světa. Společnost také provozuje Národní centrum tkání a buněk, které je největším zpracovatelem tkání v Evropě.
Z laboratoře na stůl
Přesto Zahradníček Primecell považuje stále především za altruistický projekt, kde k dílčím úspěchům během dvou desítek let vedla řada chyb. „Ty nás ale přivedly k tomu, jak se správně dělá technologický transfer,“ dostává se k nejnovějšímu byznysovému počinu, kterým je investiční společnost Life bioCEEd. Právě ta se totiž zabývá tím, jak nápady dostat z laboratoře do praxe. Je prostředníkem mezi farmaceutickými firmami a vědou.
V uzavřeném klubu, kam okolo dvaceti investorů vložilo celkem 500 milionů korun, má za cíl nejen udělat díru do světa v medicínských biotechnologiích, ale také vydělat velké peníze. Zároveň má po vzoru USA ukázat, že vědecké projekty nemusí v takové míře skončit v šuplíku, jak se často děje, ale skutečně pomohou léčit. Podle Zahradníčka jdou v Evropě jen promile vědeckých projektů do praxe a to je málo.
Na začátku vědci v investičním fondu posoudí kolem jednoho tisíce projektů, na konci po pár letech vyberou dva až tři, které mají potenciál globálně změnit svět biomedicíny. „Mají to být projekty, které v oboru prodáváte minimálně za 100 milionů eur, tedy 2,5 miliardy korun, a to je opravdu minimum, když to bude mít celosvětový dosah,“ říká.
Na rozdíl od Primecell investiční společnost cílí na všechny obory medicíny a do „výzkumáků“ si chodí primárně pro nápady, které mají pomoci v léčbě bolestí, imunity, fertility, neurodegenerativních onemocnění, anebo prodlužují kvalitní život. Investovat ale může i do medicínských přístrojů a léčebných technologií.
„V Bostonu přijdete do kanceláře, která se zabývá transferem vědeckých projektů, otevřete knihu a vyberete si. Přesně vědí, co se děje v laboratořích. U nás to neexistuje. Na začátku nám vědecké ústavy říkaly, my chceme transferovat, ale nevíme, jak na to. Myslím, že dnes už to umíme. Spolupracujeme s řadou nejlepších domácích a světových vědců v oboru,“ říká Zahradníček.
Věří, že první biotechnologické projekty s českou stopou by pacienty ve světě mohly léčit už za několik let.
