Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
V současných politických komentářích se opakovaně objevuje názor, že události poslední doby (zejména Putinovy a Trumpovy činy) ukazují „přirozenou politiku“, která uznává jen sílu. Síla je podle této představy přirozená hodnota politiky a bavit se o čemkoli jiném je přinejlepším ztráta času. Silný vždy prosadí svou a nelze s tím nic dělat, protože taková je přirozená povaha politiky. Kdo si myslí něco jiného, musí „procitnout“, „probrat se ze snu“ či „se vrátit do reality“.
Tento názor je mylný a neodůvodněný. Ačkoli tvrzení, že síla je jedinou a přirozenou hodnotou politiky, nás provází od samotných počátků úvah o politice, vyvrací ho nejen různé politické teorie, ale i dějiny lidských společenství.
Západní civilizace se během dvacátého století snažila budovat prostor politiky založený na vládě zákona. Samozřejmě se někdo může rozhodnout jinak a snažit se vládu zákona nahradit třeba vládou síly, ale není možné tvrdit, že jedno je více přirozené než druhé.
Jak to, že politika nemusí uznávat jenom sílu? Je to proto, že právě politika je oblastí svobody, ve které není naše činnost omezena neměnnými pravidly, ale naopak v politice tato pravidla vytváříme. Politika je snahou získat podíl na moci či vliv na rozdělení moci, ať už v rámci státu či mezi státy. Zároveň ale platí, že snaha získat moc pro moc samotnou a pro opojný pocit, který moc doprovází, je tím největším politickým hříchem.
K čemu je tedy politická moc? Je to moc k utváření naší společné budoucnosti. Právě proto, že v politice vytváříme něco, co ještě není (budoucnost) a co nemá žádný nutně předepsaný vzor, je to prostor jedinečné svobody.
Neexistuje jediný správný vzor pro budoucnost, který by zakládal přirozenost nějaké konkrétní podoby politiky. Nic takového nikdo nikdy neprokázal, a přitom se o to snažili mnozí významní filozofové od starého Řecka až po současnou dobu. Empirické studium politiky a lidských společností naopak dokládá rozmanitost politiky a popírá její jakoukoli přirozenou podobu.
Více k tématu:
Už vůbec není potřeba předpokládat, že politika je přirozeně agresivní, nenávistná a podrazácká. Politika je prostě taková, jakou ji politici dělají. Konfrontace, podraz či agresivita je vždy něčí rozhodnutí, není to přirozená danost.
Politika je v tomto ohledu lidským výtvorem. A jako o každý výtvor i o politiku můžeme přijít – to je ten poslední a hlavní cíl totalitních režimů: nahradit a zlikvidovat politiku.
Tato likvidace politiky se děje samozřejmě i silou. Například silou, která si klade za cíl urovnat všechny spory a podoby nesouhlasu. Stranictví a spor je politice a demokracii vlastní. Ale jde o spory, které neničí politiku samotnou.
Neexistují žádné institucionální zábrany, které demokracii či vládu zákona uchrání před vládou síly a násilím. Jelikož politika je vždy výsledkem lidské činnosti, tak jedinou skutečnou hrází proti násilí a vládě síly je přesvědčení většiny politiků všech stran, že násilí prostě nemá zvítězit nad politickými institucemi, že síla nemá být nad zákonem.
Samozřejmě síla podporuje každou úspěšnou politiku, ale není pravda, že každá úspěšná politika musí uznávat jenom sílu. Politika je naším výtvorem a jako taková nemá přirozenou podobu.
