Trnitá cesta k lásce. Poznaly se v klášteře, vzaly se v kostele

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když pár dvou žen vstupuje do dveří evangelického kostela kousek od pražské Národní třídy, na první pohled nejde o nijak zvláštní obřad. Lenku Holubovou a Martinu Dvořákovou však ke svatbě dovedla náročná cesta, která výjimečná je.

„My to máme komorní, v úzkém kruhu, jsou tu jen přátelé,“ vysvětluje Lenka sladěná do modré barvy, když pohlédne na pět hostů. Za svědky jim jdou sousedé, kteří byli u toho, když s Martinou přestávaly svůj vztah skrývat.

„Jsem trošku nervózní,“ přiznává Lenka.

Když obě ženy popisují, jak se do sebe zamilovaly, často vyprávění doprovází úsměvy, něha a smích. Jednou za čas proto Martina ujišťuje, že tehdy jim do smíchu opravdu nebylo. To až teď. „Závidím mladým. Učí se o tom, povídají, je to pro ně tak normální. My se v 50 učíme žít,“ říká teď už její žena Lenka. „Učíme se o tom mluvit, ale pořád je ve vás stres,“ hned ji doplňuje Martina.

„Pořád jsme ještě na začátku. Jsou to dva, tři roky, kdy jsme se otevřely společnosti,“ doplňuje Lenka.

Vůbec první začátek se ale datuje do roku 1998, kdy Česko rozhodně nebylo tak otevřené a liberální vůči queer lidem jako dnes.

Martina tehdy docházela do českobudějovické nemocnice za nemocným kolegou. Lenka tam pracovala jako zdravotní a zároveň řeholní sestra.

„Jmenovala se sestra Marie Terezie. Povídaly jsme si a mě oslovil duchovní život. Nasměrovalo mě to do stejného kláštera - Lomce u Vodňan. Je to krásné poutní místo uprostřed lesů. Jmenovala jsem se sestra Magdalena,“ vypráví Martina.

Postupně se na přelomu milénia skamarádily. A zamilovaly. Bylo jim okolo 25 let. „Vždy, jak jsem ji viděla, tak jsem úplně hořela,“ říká Martina.

Jenže v rigidním a velmi konzervativním prostředí nebylo na lásku dvou žen místo. Ani pořádně nevěděly, co zažívaly. Martina se věnovala hudbě, je hobojistkou, dnes muziku vyučuje. Pohybovala se okolo divadla, takže pro ni nebyla stejnopohlavní láska úplnou novinkou.

Lenka ale odešla do kláštera dobrovolně v osmnácti. Že by mohla milovat jinou ženu, být lesbou, nevěděla. „Netušila jsem, že taková orientace existuje. Ještě v katolické církvi, kde se to vůbec nesmí,“ líčí.

Zanedlouho se rozhodly z kláštera odejít a nebylo to lehké. Františkánky je nechtěly pustit, Lenka musela žádat Vatikán o rozvázání řeholních slibů. „Přeskočila jsem z černých na barevné šaty. Dokonce na duhu. S vámi se smějeme, ale prožily jsme fakt hodně stresu. To si lidé nedovedou představit,“ vzpomíná Lenka.

Následně se přestěhovaly do Prahy, kde začaly žít život od nuly. Měly kytaru, batoh, pár osobních věcí. Žádné peníze, žádnou práci. Ani nevěděly, jaké pocity vlastně cítí. Jestli to je láska, nebo jen semknutí z nedýchatelné klášterní atmosféry. Hlavní město je schovalo, ale zároveň nikoho neznaly. Neměly se komu otevřít.

K tomu přišla další zkouška jejich sepětí. Lenka odjela do jižních Čech starat se o vážně nemocného otce. Dalších sedm let prožívaly vztah nejen v ústraní, ale ještě na dálku. Vídaly se o víkendech a všem okolo tvrdily, že jsou kamarádky.

V roce 2010 Lenčin otec zemřel a ona se přestěhovala zpět do Prahy. S Martinou si zařídily nový podnájem a ztrátu rodiče doplnila radost ze společného života. „Ale pořád jsme se schovávaly, neměly jsme odvahu,“ dodávají.

Svůj vztah stále schovávaly. Nesvěřovaly se ani nejbližší rodině. „Když k nám měl někdo přijet, tak jsme od sebe dávaly kartáčky, aby to nikdo nepoznal,“ vypráví.

Na chodbě je třeba zastavili velmi dobří sousedé, kteří jim jdou nyní za svědky. Říkali jim například, že byli v Paříži a že by tam Martina měla vzít svou přítelkyni. „Doma jsme dostávaly záchvaty smíchu. Ale zároveň jsme zažívaly hrůzu a strach z toho, že někdo další uslyší o tom, že jsme přítelkyně,“ vzpomínají.

Ačkoli svou lásku prožívaly, skrývání se si vybíralo svou daň. Lenka vzpomíná, jak pracovala v nemocnici ve větším kolektivu.

„Povídaly jsme si, co jsme dělaly o víkendu. Já jsem pořád hrála, že žiji sama. Strašně mě to bolelo. Říkala jsem, že jsem byla o víkendu tam a tam, ale mluvila jsem v jednotném čísle. Pokaždé to bylo, jako kdyby vám někdo propíchnul srdce,“ říká.

Duševní strádání se postupně projevilo na fyzickém stavu. Lenka měla dlouhodobé bolesti a to ji donutilo otevřít se. Poprvé na běžné, podpůrné skupině.

„Všechno jsem potlačovala, takže jsem neuměla plakat. Učím se to až teď. Pamatuji si, jak jsem to tenkrát řekla, byla jsem taková úplně svěšená a ozýval se ze mě snad půl hodiny úplně srdceryvný pláč. Skupina těch lidí mě držela a já byla úplně bez vlády, bez kontroly,“ vzpomíná.

Postupně se tak obě otevřely i rodině. Od některých příbuzných zažily přijetí, od jiných však ne. O hodně přátel přišly.

Po coming outu začaly docházet i do queer skupiny Najdi svou barvu. Začaly se i - občas a jak kde - držet na veřejnosti za ruce.

Začaly také přemýšlet, jestli svou lásku nespojit slibem. „Bylo registrované partnerství. Nejsme auta, nechceme se registrovat. Když přišlo partnerství, tak jsme o tom začaly uvažovat. Není to ještě rovnocenné, stále jsme diskriminované. Ale můžeme si zlepšit práva. Třeba znát zdravotní stav té druhé,“ říká Martina.

Začaly také hledat cestu zpět k víře. Duchovno v nich nezemřelo, pouze touha patřit k organizovanému náboženství. Našly evangelického faráře, který je přijal takové, jaké jsou.

„Roky jsme řešily, jestli půjdeme do pekla. Jeptišky z kláštera, které měly jedna druhou. Hledaly jsme osobní víru,“ popisuje Martina.

„Bůh je stejný a nemá s tím problém. Problém s tím mají lidé a církve. Jsme rádi, že evangelická církev nás skutečně a veřejně přijímá. Je to pro nás důležité a uzdravující, že si můžeme znovu stoupnout před Boha a vzít se,“ dodává.

Zatímco vedení katolické církve požehnání svazků osob stejného pohlaví odmítá, evangeličtí faráři je mohou požehnat, pokud s nimi jsou v souladu.

Cesta, která začala v klášteře, končí v kostele po více jak čtvrtstoletí. Zbývá poslední otázka: co pro vás uzavření svatby znamená?

„Pro mě to znamená slib, nový závazek a hlavně nové prolnutí, které v té duši cítíme,“ říká Martina.

„A rodina. Říkáme, že budeme rodinka,“ skáče jí do toho se smíchem Lenka.