Na velikosti v NHL záleží, a to hodně. Extraliga z toho může dost vytěžit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hokej vždycky chytne vlnu, ze které se na určitou dobu stane trend. Aktuální vypadá tak, že k výhře vede nejpřímější cesta přes velké hráče. Za ideál se dá označit borec, který měří 185–195 centimetrů, má skvělou koordinaci, musí mít rychlost, dokáže použít svaly v soubojích kolem branky a s pukem dokáže míchat rychle jako hráč o deset centimetrů menší.

Trend je vidět na draftu i v tom, jak vznikají poslední úspěšné týmy. Stanley Cup vyhrála Florida a jen šest hráčů měřilo méně než 185 centimetrů. U poraženého Edmontonu byli pod hranicí tři takoví.

Aby nedošlo k omylu, nepřichází zase věk dinosaurů, kdy na ledě vládli Derian Hatcher nebo Hal Gill. Hokej se neotáčí k obrům, kteří mají hlavně sílu a jednou rukou zvednou náklaďák. Preferuje obry, kteří dokážou skvěle bruslit, měnit směr a k tomu nahrnout puk silou medvěda až za čáru.

Proto je třeba na posledních draftech vidět směr, že kluby si vyberou veliké hráče a doufají v postupné zlepšování. Šikovnější a klidně i daleko lepší hokejisty nechají na pozdější kola výběru nebo je vynechají úplně.

Časem se tahle éra otočí zase jinam. Kam? To se nikdy neví.

Každopádně z nastalé situace může docela dobře těžit Evropa. Může začít tankovat kvalitu za mořem.

Říká vám něco jméno Zach Metsa? Pokud nepatříte mezi 20 ortodoxních fanoušků Buffala, kteří se i přes veškerou bolest a utrpení týmu v posledních letech zvládnou veřejně přihlásit, asi ne.

Ale obránce, kterému bude v říjnu 27 let poslouží jako skvělý příklad. „Jeho potenciál je silný. Kdyby byl větší, stoprocentně má dnes smlouvu v NHL. Kluby – včetně nás – by mu ji nabídly. Taková je realita. Kluci, kterým něco chybí, v jeho případě výška, musí neustále něco dokazovat,“ na rovinu popsal v roce 2023 jeho situaci bývalý kouč Buffala Seth Appert.

Metsa měří 175 centimetrů a má dovednosti, aby se měřil s nejlepšími hráči na světě. Nemá výšku, jinak disponuje předpoklady, aby hrál zásadní roli. Jenže v éře velkých a pohyblivých hráčů to v NHL zkrátka nejde. Pokud vezmeme v úvahu ještě faktor úzkého hřiště? Než byste přečetli poslední větu, přichází souboj. Hráči čelí každou chvíli fyzickému kontaktu a není moc prostoru, aby se soupeři chytře vyhnuli nebo si delší dobu podrželi kotouč na hokejce. Menší hráči mají těžkou pozici.

Zmíněný Metsa nepředskočí sestavu větších hráčů před sebou, kam navíc každý rok přichází mladší a větší obránci se srovnatelným talentem, ale s delšíma rukama.

A teď proč je jeho případ tak důležitý pro české, švýcarské nebo švédské kluby.

Kanadský hokej má podle údajů IIHF v mládeži přes 386 tisíc hokejistů, Spojené státy přes 327 tisíc. Obě země těží z faktoru, že mají extrémně širokou základnu, vysoce konkurenční prostředí tak samo vyfiltruje ty totálně nejlepší.

Systém negeneruje výjimečné hráče proto, že by měl unikátní metody. Má hlavně lidi, tedy velké zdroje na vstupu. Výsledkem jsou stovky talentovaných hráčů, kteří přicházejí v každé sezoně do vyšší a vyšší mládežnické kategorie. Počet se postupně ztenčuje, ale číslo zůstává pořád hodně vysoké.

Každý rok sem patří i desítky hráčů, kteří měří 175 centimetrů a třeba i méně. V mládeži dominují, rozhodují zápasy, pomáhají vyhrávat. Jsou tak dobří, že jim nejde říct: „Jděte domů, díky. Teď se bude hrát jen s velkými kluky.“

Ve svých věkových kategoriích dokážou být výkonnostně odstřelení. Horší je to, kdyby museli rovnou skočit proti dospělým. Často pak volí směr přes univerzitní ligu NCAA, kde hrají i proti pětadvacetiletým soupeřům, takže se jedná o jakýsi přechod. Je to skvělá cesta, kdy tělo dostane šanci dozrát, hráč nastupuje v kvalitní soutěži a navíc získá vzdělání, vedle hokeje vystuduje vysokou.

Zmíněný Zach Metsa odehrál v NCAA pět let, ve 177 zápasech získal 121 bodů, což je na obránce velké číslo. Pro srovnání – Sparta v létě podepsala Jakuba Sirotu, který patří mezi nejzajímavější ofenzivní obránce extraligy. V NCAA hrál taky a ve 130 zápasech nasbíral 55 bodů.

Co se pak děje s hráči, jako je Metsa a i desítky dalších? Většinou dostanou smlouvu za pár dolarů do AHL. Tam hrají několik let, dostanou šanci na pár utkání v NHL, ale málokdy se tam prosadí. Museli by mít vyloženě pozici generačních talentů, jako je například poklad Montrealu Cole Caufield, aby i se 172 centimetry dokázali okamžitě vletět do NHL a zůstat tam.

Kdyby extraliga zapnula svůj radar tímhle směrem, může získat rozdílové hráče, kteří by měli potenciál patřit mezi nejlepší hráče soutěže. Nejlepší kluby v Česku se platově pohybují kolem milionu korun měsíčně, tedy gáže 400–500 tisíc dolarů ročně není problém.

Tohle by už mohla být i slušná meta pro hráče z univerzit: Dominuj a staň se postupně králem silné evropské ligy.

Evropský hokej není tak rychlý a agresivní jako ten v NHL. To není žádná urážka, ale zkrátka fakt. Proto sem odešli po sériích otřesů mozku hrát Ondřej Kaše nebo Peter Mueller a prostředí jim sedlo. Oba se stali osobnostmi české nejvyšší soutěže.

V případě, že by se kluby naučily hledat hráče v NCAA, skončilo by tolik omílané přeplácení českých hráčů, protože by stoupla konkurence. Největší peníze by dostali opravdu ti nejlepší. Přejete si najít obránce, který dokáže v pohybu pracovat s kotoučem na útočné modré čáře? Kreativní centr? Střelec? Tohle všechno univerzitní liga na skladě má.

Navíc by v takovou chvíli do Česka nechodili hráči kolem třicítky, ale takoví, kteří mají svůj vrchol stále ještě před sebou. Reálně by se jednalo o borce mezi 23–25 lety.

Tady samozřejmě nestačí vidět statistiky, ale je potřeba být na místě, vidět hráče, jak se na ledě chová, mluvit s ním, vysvětlit mu přednosti a výhody evropské cesty. Není radno podceňovat osobní vazby, protože i pro mladé zámořské hokejisty je důležité cítit zájem, vidět zázemí. Dokážu si představit, že dost z nich může mít pořád zkreslený pohled, že jim například mimo Prahu v noci nebude fungovat internet.

Metsa a spol. mají velký talent, ale každým rokem na farmě se jim výrazně snižuje šance, že vydělají velké peníze a opravdu získají roli v NHL. Jejich maximem je spíš role mentora v AHL. Což není ostuda, ale tihle hráči zkrátka mají na víc.

Brynäs třeba přivedlo před minulou sezonou Bobbyho Trivigna, je mu 26 let, v NCAA odehrál čtyři celé roky, dva pak přidal na farmě. Měří 172 centimetrů a hned v první sezoně ve švédské lize nastřílel 17 gólů a pomohl k cestě týmu až do finále.

Tohle je zkrátka směr, kterým má smysl se dívat. Talentovaných hráčů se schopností hrát NHL, jen je diskvalifikují centimetry, je v Americe hodně. Stačí je najít.

Až to jednou někdo udělá, budeme si říkat, proč se takovou cestou nevydaly kluby dávno. Protože pokud někdo hledá opravdu rozdílového cizince, v NCAA jich je hodně.