Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Málokterou leteckou havárii obestírá mlčení a nedostatek dokumentů, jako tu z 13. března 1978. Tupolev Tu-134 bulharské společnosti Balkan Airlines - let LZ 107 - mířil ze Sofie do Varšavy.
Mezi cestujícími byli hlavně sportovci: bulharský tým sportovních gymnastek, juniorští fotbalisté a polští dráhoví cyklisté. V Polsku tehdy neexistovala žádná krytá cyklistická dráha, a tak v zimě Poláci trénovali v Bulharsku. V letadle seděl také polský ministr kultury Janusz Wilhelmi, proslulý svým nepřátelstvím vůči známému polskému filmovému režisérovi Andrzeji Wajdovi.
Stroj odstartoval ze Sofie ve 13:36 za jasného počasí a bezvětří. Dosáhl výšky pěti kilometrů, ale když měl vstoupit do rumunského vzdušného prostoru, najednou prudce změnil kurz směrem na západ. Řídicí věž v Sofii žádala posádku o vysvětlení, ale nikdo neodpovídal.
Letadlo se rozprsklo
Tupolev narazil do země v rychlosti 850 kilometrů za hodinu a s jedenácti tunami paliva v nádržích v čase 13:52 nedaleko městečka Bjala Slatina. Let trval jen šestnáct minut.
Místo havárie rychle uzavřela armáda a příslušníci organizace Državna sigurnost (DS), obdoby československé Státní bezpečnosti (StB). Ve vyšetřovací zprávě pro tehdejší bulharskou vládu autoři uvedli, že letadlo se rozprsklo na malé kousky. Zpráva uzavřela nehodu s tím, že tupolevu selhala elektřina a posádka nemohla stroj ovládat. Černé skříňky nepomohly kvůli rozsáhlému poškození.
V roce 1990, po pádu komunistického režimu, se k události vrátila komise vytvořená novým parlamentem. A zjistila, že veškeré spisy a fotografie zmizely, že se nové vyšetřování nemá o co opřít.
Zmizela ale také těla. Pozůstalí po obětech – Bulhaři i Poláci – dostali jen rakve, naplněné pískem.
„Když rakve přepravili letecky na varšavské letiště, nedovolili nám je otevřít. Ale věděli jsme, že těla v nich nejsou,“ uvedla po letech Anna Otocká, jejíž strýc – polský cyklista – seděl na palubě osudného letadla.
Bulharský komunistický režim se snažil událost příliš nemedializovat. Objevily se jen stručná zprávy a v televizi krátká reportáž o pohřbu. Ve stranických novinách Rabotničesko delo napsali, kdo z činitelů komunistické strany přišel na pohřeb, ale nezmínili nikoho z pasažérů nebo členů posádky.
Deset dnů po nehodě se dostala na místo matka jednoho z bulharských juniorských fotbalistů a uvedla, alespoň tak se to v rodině traduje, že to tam nevypadalo jako po letecké havárii. Všechno odvezené, žádné úlomky nebo ohořelá místa a bylo prý vidět čerstvě zasazené keře. Ve své reportáži v magazínu Biograph to zmínil bulharský investigativní novinář Božidar Božkov.
Sestřel? Únos?
Bulharsko bylo satelitem Sovětského svazu, stejně jako Československo, ale právě Moskva reagovala na závěry bulharské vyšetřovací komise se znepokojením.
Ohradila se proti závěru, že sovětské dopravní letadlo mělo technickou závadu. Takové tvrzení ohrožovalo prodej sovětských tupolevů ve světě. Moskva proto vnutila Bulharům vlastní vyšetřovací komisi, kterou vedl konstruktér letounu Tu-134 Leonid Seljakov.
Sověti zjistili, že bulharské závěry vůbec nesedí. Podle Božkova mu bývalí důstojníci SD řekli, že se mezi sovětskou a bulharskou stranou tehdy rozhořel závažný spor.
Sověti měli podezření, že dopravní letadlo zřejmě omylem sestřelila bulharská protivzdušná obrana, umístěná na vojenské základně Gabrovo. Spekulovali také o možném pokusu o únos: Zjistili, že na palubě byli dva cizinci. Občané Iráku a Velké Británie, ale bulharská zpráva neuváděla jejich jména.
„Mluvilo se o tom mezi námi, že to tak mohlo být. Že to byli lidé, kteří u nás prošli nějakým výcvikem a z nějakého důvodu se rozhodli unést letadlo. Od kolegů se ke mně donesly zvěsti, že se v letadle střílelo. Ti dva muži prošli na letišti speciálním vchodem na plochu, ne jako ostatní cestující,“ řekl k tomu novináři bývalý důstojník SD.
Bulharsko tehdy podporovalo některé palestinské ozbrojené skupiny, režimy například v Jižním Jemenu nebo Sýrii nebo některé levicové organizace ze západní Evropy. Dva pasažéři, které bulharští vyšetřovatelé zamlčeli, s tím mohli nějak souviset.
Důstojník SD citovaný investigativním reportérem Božkovem také uvedl, že podle jeho informací těla cestujících a posádky skončila v tajném masovém hrobě u města Pernik. Pozůstalí se nedočkali vysvětlení, co se tehdy stalo.
Část polských příbuzných obětí se obrátila před třemi lety na varšavský Institut národní paměti s žádostí o pomoc. Institut, který se zabývá zločiny z komunistické éry, ale konstatoval, že v tomto případě není jednoznačná spojitost s nezákonnostmi tehdejších režimů v Polsku a Bulharsku.
Letadlem ze Sofie do Varšavy měl tehdy letět Leszek Sibylski, polský dráhový cyklista. Kvůli zkouškám na univerzitě ale pobyt v Bulharsku zrušil.
„Zrovna jsem jel tramvají, když jsem přes rameno viděl, že si někdo čte sportovní deník Przegląd Sportowy, a viděl jsem tam jména svých přátel, cyklistů z týmu. Říkal jsem si, jak je skvělé, že mají úspěch a píše se o nich. Po chvíli jsem si všiml, že to je nekrolog. A za tři dny jsem od těchto lidí dostal pohlednici, kterou odeslali z Bulharska. Psali, jak je tam skvěle a jak litují, že tam nejsem s nimi. Bylo mi hrozně,“ líčil vzpomínky Sibylski.
V místě katastrofy dnes stojí malý mramorový památník, ale je těžko přístupný. Na cestě, která k němu vede, neprojede osobní automobil.
