Pohled do kajuty kapitána Nema. Znovu se sešly tři silné umělkyně z 90. let

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Patří k silné generaci autorek, které v polistopadové éře otevíraly české umění světu. Všechny se staly finalistkami Ceny Jindřicha Chalupeckého, již jako první žena převzala Kateřina Vincourová roku 1996 a později ji obdržela také Markéta Othová. Veronika Bromová zase koncem tisíciletí reprezentovala Česko na prestižním Benátském bienále. Její tehdejší multimediální instalace nazvaná Zemzoo nyní obstarává velkolepý závěr přehlídky, která v kutnohorské Galerii Středočeského kraje, známé pod zkratkou GASK, potrvá do 28. září.

Název výstavy Mysův Horn vznikl dodatečně, jako přeřeknutí. „Je z toho úsměvná námořnická metafora,“ říká kurátor Daniel Vojtěch, který projekt připravil s Adrianou Primusovou. V mnoha vystavených dílech se objevuje téma vody, moře, horizontů či dobrodružství.

Paralelním tématem je dialog, který umělkyně vedou mezi současnými a více než dvacet let starými díly, stejně jako mezi sebou navzájem: Každá se drobnými polaroidovými fotografiemi „vemlouvá“ do místnosti své kolegyně. Nenápadné přátelské intervence přitom návštěvník ani nemusí postřehnout.

Výstava trojice výtvarnic, z nichž dvě vytvářejí výrazné spektakulární práce a jedna je spíše intelektuálního založení, pracuje s rytmem jako v divadle. Na začátku se divák ocitá v působivé, jednoduché instalaci nazvané Pohled do kajuty kapitána Nema od Kateřiny Vincourové.

Procházka kajutou románového hrdiny, která je dlouhá přes celou galerijní chodbu, návštěvníky patřičně naladí na následující jemný, trochu zasněný svět fotografických obrazů Markéty Othové. Po téměř kontemplativní části následují nová, nápady a významy obtěžkaná díla Vincourové, jež střídají ta multimediální od Veroniky Bromové.

Kajuta kapitána Nema je rekonstrukcí instalace z roku 1997. Většina obdivovatelů současného umění ji zná jen z reprodukce. Byla vystavena pouze jednou, v Českém centru v Paříži. „Tam je sál s mnoha francouzskými okny a já jsem zamezila výhledu ven a otočila pohled dovnitř. Nejen do místnosti, přeneseně i do nitra člověka,“ popisuje Vincourová.

Stejně jako kdysi ve francouzské metropoli, tak nyní i vysoká okna chodby bývalé jezuitské koleje, kde sídlí Galerie Středočeského kraje, zakrývají blankytné plachty, které se nadouvají směrem dovnitř. Modravé světlo i syčivý zvuk ventilátoru, jenž do oken vhání vzduch, dobře imitují pocit podmořského přebývání v ponorce.

„Když jsem nedávno poslouchala rozhlasovou hru o kapitánu Nemovi, pochopila jsem, nakolik je to aktuální: armáda se domlouvá na tom, jak zabije nestvůru. Objeví se hypotéza, že to není živý tvor, ale vojenský stroj. Je tu i environmentální tón, Nemo si všechno v moři přizpůsobil pro sebe, tak, aby byl pod mořem soběstačný,“ připomíná autorka postavu z románu Julese Verna.

Z kajuty člověk pokračuje do menších sálů. Několik prvních zaplnila Markéta Othová svými velkoformátovými fotografiemi, na nichž chybí zřejmý námět, zato atmosféra a pocit povědomého by se daly krájet.

Přestože si Othová dala přísné pravidlo, že žádnou fotografii nevystaví dvakrát, kvůli Mysovu Hornu udělala výjimku. Představuje původní černobílé zvětšeniny z kinofilmu, které ukázala roku 2000 v galerii ve švýcarské Basileji. Na devíti „obrazech“ je pohled snad z okna na sousední zahradu a dům, před kterým si hrají děti. Časosběrná série sugeruje dokumentárnost. Doprovází ji modely hraček. Umělkyně je vyrobila pro syna.

Také další fotografie jako by postrádaly obsah. Hlava ženy vyfocená zezadu, puntíkatý vzoreček snad na kusu látky, černá šmouha kocoura hovícího si na bílém polštáři. „Má to nesmyslně velký formát, fotografie se tak stává obrazem, už je to vyčleněné z fotografie,“ odkrývá své přemýšlení Othová. S fotkou pracuje jako s momentkou, rychlým a ryzím záznamem vzácného okamžiku, který nepotřebuje ostrost ani kompozici. „Jako když si vytisknu fotku z mobilu a přitluču ji na zeď,“ poznamenává.

Kateřina Vincourová ve své části výstavy naopak chrlí jeden „obsah“ za druhým, i když bez výkladu na ně není snadné přijít. Mezi drobnými objekty zavěšenými na udicích z drátu, či ze zdi trčícími háčky ve tvaru ženského ukazováčku s nalakovaným nehtem, je nejvýraznější socha věnovaná hollywoodské hvězdě 40. let minulého století a také vynálezkyni Hedy Lamarr. Její jméno a přidružené „atributy“ nejostřeji ukazují směr autorčiných úvah.

Sochu tvoří jen torzo překryté saténovou látkou. Chybějící hlavu věnčí podivná svatozář připomínající třpytivou konstrukci, kterou si herečka jako extravagantní límec opravdu připínala na ramena, jak dokazují dobové fotografie. Drátky kolem její hlavy však byly zakončeny třpytivými hvězdičkami, ne torpédy a drony jako u Vincourové. Ta odkazuje k vynálezu, který si vídeňská rodačka se skladatelem Georgem Antheilem nechala patentovat – a následně jej dala bezplatně k dispozici americkému námořnictvu pro užití během druhé světové války.

Vynález rádiové přenosové cesty měl navádět torpéda. „Dotáhla ho do konce poté, co se během války dočetla o potopené lodi plné dětí,“ říká Vincourová. Hedu Lamarr tak znázornila jako bohyni války. Také skladateli Antheilovi, který proslul kompozicí pro 16 mechanicky synchronizovaných klavírů, věnovala jeden ze svých objektů.

K nejčerstvějším pracím Veroniky Bromové patří zdánlivě prehistorická loďka s černou hedvábnou plachtou pomalovanou zlatavými barvami. „Bárka chaosu“ je vyvýšená na starých pneumatikách, čnících nad černou lesklou hladinu. Obklopují ji drobné, možná rituální předměty, které – podobně jako trup bárky ze starých očouzených necek – mají zastřený praktický původ. „Táhne mě to k obzorům, zároveň jsem ráda doma. O tom je tahle instalace,“ sděluje autorka.

Stejné téma má intimní fotografie pořízená v koupelně nazvaná Domov, kotvení. Má atmosféru obnažujících bohémských snímků Američanky Nan Godin, místo syrovosti ale Bromová nabízí něhu vytetovanou na stehna.

„Nudila jsem se na jednom festivalu, tak jsem si tam nechala vytetovat obrázky od mých dětí. Lodičku namaloval Hugo, kterého jsem adoptovala ve třech měsících, a domeček nakreslila Johanka, která je u nás od jedenácti měsíců. Jsou to základní atributy toho, co potřebujeme k životu. Domov, někam patřit, zároveň toužíme po dálkách,“ shrnuje.

Triumfem od Veroniky Bromové je na výstavě Mysův Horn závěrečná instalace nazvaná Zemzoo. Komplexní práce sestávající z velkoplošné videoprojekce, obřího kinetického objektu a série fotografií reprezentovala Českou republiku v roce 1999 na Benátském bienále. Doma byla vystavena jedinkrát ještě předtím, v pražské Nové síni. Podruhé ji veřejnost může vidět teprve nyní, neboť ji kutnohorská galerie vloni zakoupila do sbírek.

Práce vznikala během pobytu umělkyně na zahraniční rezidenci. „Bylo mi 33 let a dostala jsem se do New Yorku, kde jsem se cítila odtržená od domova, i když ve velkém světě. Chodila jsem po Central Parku nebo okolo řeky Hudson a hledala jsem místa, kde je víc vzduchu. Byla jsem přehlcená tou fantastickou, ale vlastně dost úmornou metropolí,“ vzpomíná autorka.

Ve vytouženém městě umělců se ocitla ve špatný čas. „Byly prázdniny, příšerné horko a skoro nikdo tam nebyl. Umělecký provoz stál,“ vysvětluje. Místo do galerií chodila do zoo v Central Parku, kde si oblíbila ledního medvěda. Velký, davy turistů obdivovaný savec vzbudil její lítost a také pocit sounáležitosti. „Natáčela jsem návštěvníky, kteří se radují a čekají na to, až medvěd skočí do vody,“ popisuje umělkyně, jež videem nadšených turistů vystihuje cosi civilizačního.

Neskončila však jen u videa. Před projekční stěnu zavěsila nadýchaný bílý objekt visící ve vzduchu. Jen náznakem připomíná plujícího medvěda. „Někdo v tom vidí mrak, ale je to medvěd, plave a kouká na video – sám na sebe.“

Nejznámější a také nejcitovanější částí projektu Zemzoo je jeho třetí část - šest fotografií zachycujících „self-performanci“, při které se Veronika Bromová obtočila izolepou. Průhlednou lepicí páskou brutálně naproužkovala vlastní tělo, jako se nařezává maso na rožnění. Proměnila se v podivnou, sebezkoumající bytost, pózující před křivým zrcadlem. „Zemzoo je o pozorování sebe a kdo pozoruje nás,“ objasňuje.

Spolu s Markétou Othovou a Kateřinou Vincourovou patří k první porevoluční generaci výtvarnic, které tematizovaly ženský pohled na svět. „Nálepku feministek jsme začaly dostávat tak nějak automaticky, protože jsme byly jedny z prvních mladých žen na scéně a projevovaly jsme se spontánně, svobodně. Mně to trvalo, než jsem se s nějakými feministickými názory ztotožnila. Nebylo to ale to, co jsem chtěla řešit prvotně. Čtyřicet let jsme žili v komunismu a pro mě bylo důležité mluvit o tématu svobody a svobodného vyjádření. Feminismus tam jistě byl přirozeně,“ dodává Veronika Bromová.