Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před čtyřmi měsíci Jana Dvížová s malou dcerou čekala na manžela, který se měl vrátit ze služební cesty. Domů však nepřišel on, ale policie – a šokované ženě oznámila, že dvaatřicetiletý Zdeněk tragicky zemřel.
Na všechno tak zůstala s jedenapůlroční Viktorkou sama. „V jeden okamžik se vám zhroutí celý svět,“ říká tiše.
Smrt manžela navíc přišla ve chvíli, kdy plánovali další miminko. Protože ale dvojice přirozenou cestou děti mít nemohla, připravovali se na umělé oplodnění - díky kterému přišla na svět i první dcera.
„Přáli jsme si dvě děti. Před manželovým odjezdem jsme byli na konzultaci v centru, kde jsme domlouvali detaily ohledně transferu společného mraženého embrya. K tomu mělo dojít po manželově návratu,“ vypráví Jana.
Jana zůstala s malou Viktorkou sama.
Jenže embryo se už použít nemůže, i když je podle genetických testů zdravé a čekalo „jen“ na transfer - tedy na samotný zákrok umělého oplodnění. Ze zákona to totiž nelze provést.
„Pokud by legislativa povolila transfer ženě, která zůstala sama, a něco by se jí stalo, vznikl by sirotek. A to stát nechce. Proto vyžaduje vždy dva rodiče – kdyby se jednomu něco stalo, druhý se postará o dítě. Proto to legislativně není možné, je to bezpečnější,“ vysvětluje lékař Kamil Frank z brněnské reprodukční kliniky Reprofit.
„Český právní řád v těchto velmi citlivých případech bohužel neumožňuje žádné výjimky,“ doplňuje Adéla Minks Šašková, ředitelka kliniky Unica Praha.
Zákony se ale v jednotlivých zemích mohou lišit. Podle vedoucí embryoložky z kliniky ReproGenesis Moniky Volejníkové je proto teoretickou možností převoz embryí do země, která tento transfer umožňuje. „Pokud pacientka takové IVF centrum v rámci EU najde a dodá nám řádně vyplněný a notářsky ověřený informovaný souhlas s přiloženým úmrtním listem partnera, je možné embrya převézt,“ říká.
Embryo jako vzpomínka i bolest
V Česku jsou nicméně embrya vždy společným majetkem obou partnerů, ať jsou manželé, nebo ne. K jakékoli manipulaci - transferu i likvidaci, je proto potřeba souhlas obou lidí.
Na začátku celého procesu navíc musejí podepsat dokumenty, které počítají i s krajními situacemi – třeba se smrtí jednoho z nich. Pokud muž zemře, embryo nesmí být použito. Zůstávají prakticky jen dvě možnosti: využít ho k vědeckým účelům, nebo ho zničit.
„Důležité je také zdůraznit, že embryo nemusí být po úmrtí jednoho z partnerů zlikvidováno,“ podotýká Adéla Minks Šašková.
Pokud se ale žena rozhodne pro jeho dlouhodobé uchování, musí platit několik tisíc ročně kryobance za skladování. Pro někoho, kdo zůstane v roli samoživitelky, už tak má napjatý rozpočet a zároveň ví, že embryo nikdy nebude moct využít, je ale tato možnost spíše nereálná.
Proto se v takových případech nejčastěji přistupuje k likvidaci. „Jediná možnost je doložit úmrtní list, který nahradí jeho (manželův, pozn. red.) podpis, a žena podepíše informovaný souhlas s likvidací. Pokud by se některé centrum rozhodlo obejít legislativu, riskuje soudní spory. Mohly by vzniknout dědické nároky – datum úmrtí a datum transferu embrya jsou zpětně dohledatelné. Proto si nikdo nedovolí porušit zákon,“ komentuje lékař Frank.
Embryo nelze darovat ani jinému neplodnému páru - i když je podle testů v pořádku. „Pořád jsou majitelé oba. Legislativa to zakazuje,“ upozorňuje lékař.
Pravidla pro darování jsou navíc obecně velmi přísná - u párů je vyžadován určitý věkový limit, specifické genetické a infekční testy. Pokud by nějaký pár chtěl své embryo darovat, čeká ho velmi náročný proces - musel by projít kompletním screeningem, navíc na vlastní náklady. „Většina párů to vzdá a raději zvolí likvidaci. Proto se dárcovství takto v praxi nedělá, i když legislativně možné je,“ doplňuje Frank.
„Pere se to ve mně“
Nastalá situace je ale pro Janu velmi náročná. V embryu, které v podstatě nyní musí nechat zlikvidovat, vidí potenciální dítě s manželem, jenž nyní zemřel. „Veřejnost, která neprošla IVF, se k tomu často staví, že jde jen o shluk buněk, že to není dítě. Páry, které tím prošly fyzicky a emočně, to ale vidí jinak,“ myslí si.
„Když projdete celým procesem, děláte všechno pro to, aby to vyšlo. Zjistíte, že máte zdravé embryo, což se spoustě párů nepovede ani po několika pokusech. Vytvoříte si k němu vztah a musíte ho zničit. Nemáte na výběr,“ dodává.
Jana přiznává, že bez manžela by další těhotenství bylo psychicky i finančně těžké. Přesto ji myšlenka, že embryo musí nechat zničit, stále pronásleduje. „Bojuji s myšlenkou, že embryo musím zničit a nemohu ho darovat jinému neplodnému páru. Pere se to ve mně,“ krčí rameny.
Jedna rána za druhou
Ztráta manžela a s ní i šance na druhé dítě ale nejsou jediným problémem. Janina maminka prodělala dva epileptické záchvaty a následně u ní lékaři odhalili autoimunitní onemocnění. Vyžaduje tak pravidelnou péči.
Ani dcera Viktorka nemá lehký start. Testy naznačují riziko poruchy autistického spektra. Do toho se přidávají potíže s bydlením – rodina žila ve startovacím městském bytě, na který Jana po Zdeňkově smrti ztrácí nárok.
„Nevím, kde budeme bydlet, kde budu hledat školku. Bude to náročné, jak dcerka zapadne do kolektivu, abych mohla skloubit práci s péčí. Nevím, jak budou zaměstnavatelé ochotni akceptovat zkrácený úvazek,“ přemítá Jana nad spoustou nejistot.
Napjatý je i rodinný rozpočet. Vznikla proto nyní dobročinná sbírka, která má Janě pomoci se znovu postavit na nohy - peníze půjdou především na náklady spojené s péčí o holčičku, bydlení a psychoterapii.
Peníze ze sbírky půjdou především na náklady spojené s péčí o Viktorku, která přišla o tatínka.
„Snažím se být silná pro dceru, ale souhra všech těch událostí, kterými jsem už prošla, mě nyní srazila na kolena úplně,“ přiznává žena.
„Jediné, co mě drží nad vodou, je Viktorka. Je to můj motor, který mě nutí ráno vstát z postele. Pořád myslím na to, co se stalo. Jediné, co mi dává smysl, je dítě, které mě potřebuje,“ uzavírá.
