Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Žijeme v tichu před bouří. Alespoň tak mi to už několik měsíců připadá. Zprávy o zrychlujícím se rozpadu klimatu, o nárůstu nerovností a inflaci, probíhající genocida v Gaze a ruská válka na Ukrajině – svět jako by se ocitl na pokraji zhroucení. A aby toho nebylo málo, politické strany v čele s ODS se před volbami rozhodly ještě přitlačit: „Je čas stát na správné straně,“ volá na mě jeden z jejich volebních spotů, „teď jde o všechno.“
Že jde o všechno přitom slýcháme pravidelně v různých podobách už několik voleb za sebou. Nikdo ale nedefinuje, co se pod oním zdánlivě všeobjímajícím slovem „všechno“ skrývá. To má ostatně společné většina liberálních stran po celém světě – příliš spoléhají na to, že lidem záleží víc na abstraktních hodnotách než na vlastních životech. A tak strašení koncem demokracie nefungovalo ani při loňských volbách prezidenta USA a s největší pravděpodobností nebude fungovat ani při volbách do českého parlamentu.
Zapomínáme totiž na jednu základní věc: pokud někdo nemá dostatek prostředků zajistit své základní potřeby – nebo alespoň cítí, že ten moment už brzy přijde – budou mu nejspíš hodnoty jako je svoboda slova nebo příslušnost ke správné straně dějin docela ukradené.
Ani populistické a antisystémové strany přitom nenabízejí konkrétní odpovědi na palčivé otázky. Ano, lépe se přetvařují a vinu za současné problémy svalují na druhé. Třeba na menšiny nebo migranty, což jsou snadné terče. Většinou se totiž nemají jak bránit. Kromě důrazu na politiku identity jsou ale – s výjimkou hodnotových pozic – rozdíly mezi nimi a liberálnějšími stranami téměř minimální.
Řešit krizi bydlení, lepší zdravotnictví, školství, vyrovnaný rozpočet nebo snížení státního dluhu slibuje jak koalice Spolu, tak ANO. Koalice Stačilo! v čele s komunistkou Kateřinou Konečnou zase zjevně nemá problém s příplatky a nadstandardy u lékařů a potenciální privatizací lékařství. Téměř všechny strany by po vzoru pravicového kréda rády stát zeštíhlily, udělaly z něj efektivního manažera. Stát není chůva, zaznívá z úst některých komentátorů, a neměl by se starat o ty, co propadli sítem. Narůstající problémy prý zázračně vyřeší jedině trh, zachránit nás má kapitalismus.
Česká volba
Ptali jsme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelila česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běžela až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, psaly desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Téměř nikdo zatím nevyslovil skutečnost, že právě kapitalistický systém v jeho současné podobě způsobuje drtivou většinu dnešních problémů. Skutečnost, že trh problémy nejenže neřeší, ale spíše neustále generuje nové. A navzdory přetrvávajícím představám politiků ani nenabízí záruku svobody a demokracie. To dokazuje jak putinovské Rusko nebo totalitní Čína, která podle expertů z London School of Economics vykazuje znaky kapitalistické ekonomiky.
Problém je podle World Economic Forum také nárůst majetkových nerovností. Od covidového roku 2020 skokově narostlo jmění 1 % nejbohatších lidí planety, vlastní teď dvojnásobek toho, co zbylých 99 %. Důraz na nepřetržitý ekonomický růst navíc generuje vyšší a vyšší energetickou krizi. Naše spotřeba dnes dokáže ovlivnit rotaci celé planety.
Ani přes neustále se sčítající problémy ale žádná výraznější politická strana či osobnost nedokáže přemýšlet jinak. Připomíná to hysterickou snahu otců opravit staré a rozpadávající se auto, místo aby si rodina pořídila nové. Neustále se snažíme spravovat systém, který sám profituje z nerovností, vydělává na válkách a krizích, a přitom předstíráme, že jde jen o drobné vady, o záležitost špatného seřízení.
Chybí nám vize. Příběh o jiném světě, který nabídne skutečnou změnu. To je něco, od čeho jsou na světě spisovatelé, a v čem já i mí kolegové neustále selháváme. Příběh, který je v nás tak hluboce zakořeněný, že pokud teď začnu mluvit o konci kapitalismu, téměř nikdo (a často ani já sám) si nedokážeme představit cokoliv pozitivního. Nepomáhá tomu ani jazyk a metafory, kterými popisujeme okolní svět – máme v sobě například zakódováno, že to, co roste, je vždycky dobré. Nerůst znamená smrt. Kde ale najít nový jazyk, novou metaforu, skrz kterou budeme uvažovat o světě?
Také americká spisovatelka Ursula K. Le Guin ve svém projevu k předávání National Book Award v roce 2014 narazila na něco podobného: „Žijeme v kapitalismu. Jeho moc se zdá nevyhnutelná – stejně tak nevyhnutelné se ale kdysi zdálo být i božské právo králů.“
Jistě, Česko je malý stát a asi jen těžko dokáže změnit systém, který hýbe celým světem. Základem k řešení jakéhokoliv problému bylo vždy přiznat si, že nějaký problém vůbec existuje. Začít o problému mluvit.
Klíčem k řešení by mohlo být to, na co narazil finský prezident ve svém nedávném projevu na summitu OSN. Síla menších států podle něj spočívá v jejich schopnosti spolupracovat. A právě ta v době narůstajícího izolacionismu a samoty chybí. Příběh, který hledáme, by tak mohl být právě příběh o spolupráci, příběh o konci velkých mocností – ať už států anebo nadnárodních korporací. Jak se totiž ukazuje, jejich řešení téměř nikdy nefungují a generují jen další problémy. Je na čase začít tenhle nový příběh psát.
