Blýská se na lepší časy. Šéf Sonnentoru popsal rozdíl mezi Rakouskem a Českem

Rakušan Johannes Gutmann byl fandou a zastáncem ekologického zemědělství už v době, kdy pojem „bio“ ještě nikdo neznal. Od nejmenších pěstitelů v širším okolí vesnice Sprögnitz vykupoval byliny, ty balil a prodával. V roce 1988 za tím účelem založil společnost Sonnentor, dnes nositele značky, kterou zná i v Česku každý, kdo holduje bylinným čajům.

Jen o čtyři roky po tom, co začal Sonnentor, v překladu „sluneční brána“, podnikat na severu Rakouska, se totiž firma stejného jména objevila i na jižní Moravě. Většinově ji vlastní Johannes Gutmann, menšinový podíl v ní dnes drží její jednatel Josef Dvořáček.

„Nejsme ale jen dceřinou společností, která na východě využívá levnou pracovní sílu. Veškerý zisk zůstává na Moravě a investujeme ho do rozvoje areálu v Čejkovicích,“ vysvětluje tuzemský král bylinek Josef Dvořáček.

Letitou, dobře fungující spoluprací rakouské a české společnosti s Gutmannem ukazují, jak může v praxi vypadat evropská myšlenka přeshraniční spolupráce.

Bylinky do vašich čajů si nepěstujete, ale vykupujete je od vašich pěstitelů. Proč je dobré dodávat bylinky právě vám?

Garantujeme férovou výkupní cenu. Pro nás je důležité, aby byli lidé za svou často náročnou práci související s pěstováním a sklízením bylinek spravedlivě oceněni, mohli díky tomu dobře uživit svoje rodiny a byli soběstační.

Jak tyto pěstitele vyhledáváte? Anebo spíš hledají oni vás?

V Česku nyní máme necelých třicet biopěstitelů, od kterých lokální byliny v režimu přímého obchodu vykupujeme. Dodávají nám například mátu, meduňku, měsíček, sléz nebo chrpu.

Pěstovat pro nás může každý, klidně maminka na mateřské, která má k dispozici pozemek a chce si přivydělat pěstováním bylin. Každého zájemce bereme vážně. Je ale potřeba dodávat alespoň sto kilo suroviny ročně, protože testování je drahé.

Pravidelně pořádáme akce, kde zájemce seznámíme se vším, co pěstování bylinek pro nás obnáší – teoreticky i prakticky. Ať už jde o sušení bylinek nebo obeznámení s legislativou a s požadavky na kvalitu. V Čejkovicích máme i edukativní bylinkovou zahradu a řada našich dodavatelů začala v ekologickém zemědělství hospodařit poté, co u nás absolvovala setkání zájemců o pěstování v biorežimu.

Každoročně také pořádáme společné setkání biopěstitelů, při kterém sdílíme zkušenosti, poznatky a současně vytváříme prostor k tomu, aby se naši farmáři seznámili a sdíleli vzájemně své zkušenosti. Takových lidí je rok od roku více, a to nás velmi těší.

Vaši dodavatelé surovin musí mít biocertifikaci. Kdo ji uděluje?

Zemědělec, který chce hospodařit v režimu ekologického zemědělství, si může v Česku vybrat jednu ze čtyř státem schválených kontrolních organizací – například Abcert nebo Biokont.

My ale všechny vstupní suroviny bez výjimky znovu kontrolujeme, přestože pocházejí z ekologického zemědělství. Kromě mikrobiologických rozborů provádíme i analýzy na rezidua pesticidů a okamžitě vyloučíme ty, které nevyhoví. Vzorky surovin jsou testovány na obsah až 500 různých látek.

Každý náš produkt má doslova svůj rodný list, ve kterém zaznamenáváme tok surovin od biopěstitele až ke konečnému zákazníkovi, takže máme stoprocentní kontrolu nad celým procesem.

Kde se dají čaje a další produkty z Čejkovic koupit? Jak vypadá síť vašich odběratelů?

V České republice máme celkem pět vlastních kamenných prodejen s kompletním sortimentem – pátou jsme koncem září otevřeli v Olomouci v Galerii Šantovka. Skvěle nám také funguje vlastní e-shop, jehož prodeje rok od roku rostou. Podíl přímých prodejů přes naše vlastní kanály dnes tvoří zhruba 35 procent produkce.

Naše produkty dále najdete ve zhruba devadesáti menších prodejnách se zdravou výživou a na online platformách, které sdílejí stejné hodnoty jako my. Nedodáváme do kamenných obchodních řetězců, abychom si zachovali nezávislost.

Přibližně 50 procent prodáme na českém trhu a druhou polovinu do zahraničí.

Proč ne supermarkety? I ty mají oddělení s bio zeleninou…

Jsme přesvědčeni, že vynikající kvalita našich bioproduktů a lidé, kteří za nimi stojí, by v anonymních prostorách supermarketu doslova ztratili svoji cenu – ve všech ohledech. Řetězce navíc tlačí ceny výrobců dolů a přistoupit na jejich mnohdy tvrdé podmínky by znamenalo ustoupit z našich hodnot a někdy i z kvality. A to pro nás nepřipadá v úvahu.

Co je předností bio produktů? Jsou chuťově lepší než ty z tradiční, obyčejné produkce? Jsou zdravější? A proč jsou dražší?

Ne vždy platí, že biopotraviny jsou chutnější. Splňují ale přísná pravidla na minimální nebo nulový obsah herbicidů a pesticidů.

Je také třeba si uvědomit, že zakoupením biopotravin kupujeme nejen zdravé jídlo, ale zároveň podporujeme zemědělce, kteří tvoří krásnou, pestrou a zdravou krajinu kolem nás. Vyšší cena suroviny v nadstandardní kvalitě pak vychází i z vysokého podílu ruční práce a environmentální přidané hodnoty těchto produktů.

Jakou roli hraje u vašich zákazníků při nákupu vědomí, že produkty vznikají udržitelným způsobem, že vaše firma udržitelným způsobem podniká?

Vnímám, že pro naše zákazníky je myšlenka udržitelnosti v praxi důležitá, i když ji takto možná sami nepojmenovávají. Lidé, kteří si vybírají Sonnentor, nehledají jen čaj nebo koření. Hledají jistotu, že jejich každodenní rozhodnutí dává smysl v jejich celkovém životním postoji. Vidíme to na zpětné vazbě i na dlouhodobé loajalitě. Naši zákazníci chtějí vědět, že to, co konzumují, vzniklo férově – s respektem k půdě, k lidem, kteří ji obdělávají, i k prostředí, které zanecháme našim dětem a vnukům. Ze zpětných vazeb víme, že je pro ně důležité i to, že naše podnikání je konzistentní – že udržitelnost není marketingová nálepka, ale princip, podle kterého děláme všechna rozhodnutí: od spolupráce s farmáři, přes výrobu až po cirkulární přístup.

Jinými slovy, naši zákazníci necítí udržitelnost jako módní výkřik, ale jako důvěru, že žijeme a podnikáme v souladu s hodnotami, které sami žijí. A to je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč se k nám vracejí.

Jste pro ně tedy vzorem udržitelného podnikání. Jak ale udržitelnost dokazujete?

Pokud jde o „dokazování udržitelnosti“, naše podnikání i finance transparentně prezentujeme v každoročně vydávané Výroční zprávě a CSR reportu o udržitelném hospodaření. Děláme to dobrovolně, protože pro nás je udržitelnost jedním z hlavních principů našeho podnikání. Sami jsme přistoupili k měření uhlíkové stopy i proto, že jsme si chtěli ověřit, které kroky má smysl posilovat pro náš konečný dopad.

Co se týče reportingu, zpracované máme SCOPE 1 a 2, kde jde o činnosti, které můžeme přímo ovlivňovat, protože se odehrávají v našem podniku. Pokud jde o úroveň SCOPE 3, v rámci které už vlastně reportujete a ovlivňujete chování svých dodavatelů, jsme v začátcích. Tam, kde je možné na naše dodavatele působit, to samozřejmě děláme. Máme ale například dodavatele pepře v Tanzánii a byť se snažíme i u tamních farmářů principy udržitelnosti prezentovat, dosahovat konkrétních výsledků je v Africe logicky mnohem složitější. Chceme tím ale do Česka vyslat signál, že transparentnost, férovost a vzájemná úcta jsou hodnoty, bez kterých nelze dlouhodobě fungovat.

Jak se vy osobně díváte na prokazování udržitelnosti, které zavádí a vyžaduje EU? Třeba ve stavebnictví se polemizuje o tom, zda to není kontraproduktivní…

Rozumím, že to pro menší firmy představuje finanční zátěž spojenou s vytvářením takových pracovních míst. Ale větší firmy by se s tím měly umět vypořádat. Osobně věřím, že když jsou pravidla správně nastavená i v průmyslových odvětvích, podpoří to postupný přechod k udržitelnějšímu podnikání. A to je nakonec přínosné pro všechny – pro firmy, spotřebitele i naši planetu.

Důležité je s těmito aktivitami začít, každý sám u sebe. Přijmout principy udržitelného podnikání a udělat v jejich naplňování maximum. Nic na tom nemění ani to, že se třeba nyní dosahování některých cílů jeví jako naivní. Změnit v základu způsob podnikání vašich dodavatelů na druhém konci světa, v rozvojových zemích, kde lidé možná bojují o přežití, teď není reálné. Přesto vnímám prokazování udržitelnosti a transparentní přístup k ekologickým hodnotám jako důležité faktory, ať už pro posílení důvěry mezi spotřebiteli, nebo mezi firmami a vládními institucemi.

Váš výrobní závod Solis se stal nejlepší průmyslovou stavbou Jihomoravského kraje, udržitelnost by se tu mohla vyučovat. Čerpali jste na její výstavbu nějakou podporu ze strany státu nebo EU?

Postavili jsme ji úplně bez dotací. Řekli jsme si, že když už naše firma roste, měla by se o sebe postarat sama a bez dotací. Úvěr jsme ale řešili. Banka nám nabídla, že pokud projekt získá v Bruselu uznání za udržitelnost a ekologii, můžeme dostat zvýhodněnou úrokovou sazbu. Projekt byl označen jako green loan a čerpali jsme výhodnější úrok.

Pokud jde o ocenění, zvítězili jste také v soutěži EY Společensky prospěšný podnikatel roku 2024. Měla účast v soutěži na vaše podnikání nějaký praktický dopad?

Když jsme letos s kolegy to ocenění přebírali, nemohli jsme tomu uvěřit. My, obyčejní bylinkáři, a máme 1. cenu? Hlavou mi běželo, kolik lidí z našeho Sonnentoru se zapojilo do nápadů, které zaujaly porotu – třeba dát v kompletaci našich čajů práci zdravotně znevýhodněným lidem v chráněných dílnách v regionu. Jsem nesmírně vděčný za to, že se v Čejkovicích na jihomoravském venkově sešla tak skvělá parta.

Mně osobně to ocenění přineslo víc optimismu. Setkání s tolika skvělými podnikateli, kteří jsou připraveni prostřednictvím svých firem měnit svět k lepšímu, mi dává naději, že to společně zvládneme.

Díky vazbě na Rakousko víte, jak je biozemědělství vnímáno, anebo dokonce podporováno za hranicemi Česka. V čem je rozdíl?

V Rakousku má biozemědělství skutečně nejen delší tradici, ale také silnější podporu státních institucí. Bio je tam vnímáno v podstatě jako lepší standard – spotřebitelé jsou na něj zvyklí, považují ho za součást životního stylu. Nakupují ho ve velkém a často je i výrazně levnější než u nás. Biopotraviny jsou například povinnou součástí školních jídelen i jídelen veřejných institucí.

Stát tam aktivně podporuje malé sedláky a farmáře, kteří hospodaří šetrně k půdě a krajině. A ti za odměnu tvoří tu krásnou, pestrou krajinu, kterou všichni obdivujeme, když Rakouskem projíždíme. V Rakousku se bio stalo víceméně součástí identity. Lidé se zajímají, jak se jídlo pěstuje. Díky tomu, že tam nebylo přerušeno vlastnictví půdy, mají k ní lidé vztah a zajímá je, jak se na ní hospodaří. Ale i u nás se blýská na lepší časy.