Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když Andrej Babiš minule prohrál volby, jistě sehrála roli i jeho neomalenost v kombinování politiky a byznysu. Vést stát a současně mít firmu, která od stejného státu dostává miliardové dotace, to se těžko vysvětluje. Zvlášť když kvůli tomu z rozpočtu zbytečně utíkaly peníze a většina EU na Česko koukala skrz prsty.
Po čtyřech letech se ale paradoxně probouzíme do podobného světa, jaký jsme tehdy opouštěli. Inventura minulosti ukazuje, že Babišovi jeho střet zájmů doma víceméně prošel. Zákony jsou stejné a pravděpodobný budoucí premiér ani do budoucna – jak je vidět ze sporu s prezidentem – žádné poctivé řešení nejspíš neplánuje.
Jistě, střet zájmů konkrétního politika a konkrétní firmy je primárně jejich dílo. Končící vláda si ale musí přiznat, že v rámci nápravy a prevence mohla udělat víc. Resty lze dohledat hned na třech frontách.
Za prvé – pokud jde o peníze, stát s Agrofertem prohrává minimálně 10:1. Většina sporných dotací a zakázek z doby minulé vlády zůstává pořád v koncernu. Některé dotační žádosti byly zastaveny, soudy pak tento postup posvětily jako správný. Je nepochopitelné, že končící vláda těchto precedentů nevyužila dost důsledně, rychle a v širším měřítku.
Chabý výkon v tomto ohledu vykázal úřad, kde šlo o největší sumy – Ministerstvo zemědělství. Naplno se přihlásilo k odebírání sporných dotací až letos v létě. A těžko se jde ubránit dojmu, že jen z povinnosti, aby těsně před volbami vykázalo činnost. Což je zvláštní hned dvojnásob. Dřívější zákrok mohl přinést politické body i peníze do napjaté státní kasy.
Ve zkratce (podrobněji v boxu), Agrofert přišel jen o jeden druh dotací, kde ani nešlo postupovat jinak, protože Evropská komise by je neproplatila. Ušetřilo se 583 milionů korun, které mohli čerpat jiní žadatelé.
Hlavní jsou ale jiné dotace, takzvané přímé platby, vyplácené všem zemědělcům podle velikosti podniku. Ministr Marek Výborný vyčíslil těsně před volbami součet všech vymahatelných částek na sedm miliard. To odpovídá údajům z výročních zpráv Agrofert: v letech 2018–2021, což se skoro přesně kryje s premiérským mandátem, koncern dostal celkem 7,56 miliardy.
Kde jsou? Už od října 2022 bylo k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu, které potvrdilo to, co pochopí z textu zákona i laik - a sice že má-li někdo zákaz přístupu k veřejným penězům kvůli střetu zájmů, vztahuje se to na všechny typy dotací bez rozdílu. Výborný se hájí zásadou opatrnosti, ale jeho sedm miliard mohly úřady začít páčit z Agrofertu už před třemi lety.
(Ne)vymáhání zemědělských dotací pro Agrofert
V zemědělství jsou dva typy dotací. Jedny investiční, na modernizaci konkrétních podniků, kde na peníze není nárok a každá žádost se schvaluje případ od případu. A druhé „nárokové“, rozesílané automaticky všem podle počtu obdělávaných hektarů a chovaných zvířat.
Audit z roku 2019, kde se Evropská komise proti dotování Agrofertu ozvala, řešil první typ dotací. Z pohledu unijních regulí byl právě s těmito individuálními platbami problém. Aby nehrozilo rozdávání na politickou objednávku, jsou předpisy EU nastaveny tak, že firmy vládních činitelů nemají k individuálním investičním dotacím přístup.
Za druhé – končící vláda měla v programu, že zákon o střetu zájmů upřesní, aby postihl podstatu problému a nevznikaly zbytečné právní dohady. To se nestalo. Jestli teď Babiš říká, že Agrofert neprodá a znovu u toho chce být premiérem, má nejspíš v úmyslu jako posledně najít v paragrafech skulinu a princip zákona obcházet. Proč je to pořád možné?
Nedostatků je celá řada. Za porušování zákona hrozí nulová nebo jen nízká sankce. V klíčových paragrafech zůstávají vágní termíny, třeba „ovládaná právnická osoba“. S ní se operuje bez přesnější definice, což vytváří rizikovou díru, přes níž mohou otrlí politici svým firmám dál přilepšovat. Některé úřady si gumový zákon dlouhodobě vykládaly tak, že na jejich dotace se nevztahuje – včetně těch důležitých, jako byl Státní zemědělský a intervenční fond.
Média Babiš už prodal, ale klidně by je zas mohl díky děravému zákonu koupit. V paragrafech, podle kterých je mediální byznys pro veřejné funkcionáře tabu, zůstává zastaralá definice. Řeč je výslovně jen o „provozovateli rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavateli periodického tisku“. Třeba pro vlastníky online médií je vstup do politiky paradoxně volný.
A konečně třetí rest – důležité je jít v praxi příkladem. Vedle velkých, smrtících kauz, jako byla bitcoinová aféra nebo Dozimetr, kde střet zájmů přešel v něco mnohem horšího, lze u stran z vládního tábora pořád natrefit na divoké věci. Na malého hokejového Babiše z ODS v Brně, na komunální kandidátku vedenou v Praze lídrem obžalovaným v kauze rozdělování sportovních dotací nebo na starostu-veterána, který ve své obci sám se svou firmou spravuje všechno možné včetně radnice.
Jistě, Babiš je větší případ. Ale těžko se proti němu odvolávat na politickou kulturu, když se druhý tábor nechová vzorně. Natož ho porážet ve volbách.
