Česko jako elektrárenská velmoc končí, bude spíš řešit vlastní nouzi

I letos Česko potvrdí roli země, která má zatím elektřiny na rozdávání. V čistých vývozech si vede lépe jen pět evropských států, které jsou všechny větší nebo aspoň bohatší – Francie, Švédsko, Norsko, Španělsko a Nizozemsko.

A to ještě není započítán konec roku, kdy Česko svou bilanci obvykle vylepšuje. Podle posledních dostupných dat dosáhly přetoky od ledna do listopadu 6,1 terawatthodiny. Jde o čistý export, už po odečtení dovozů. Je větší než celoroční spotřeba v Praze.

Funguje to už roky: Temelín a Dukovany běží non-stop jako stabilní základna, ve špičkách se k nim podle potřeby rozpalují kotle uhelných elektráren. Výrobní základna je dost velká, aby dokázala zásobovat v příhodných časech i okolní země. Přebytky na vývoz putují po většinu roku, v průměru tři hodiny ze čtyř.

Šikovný český mix však kvůli zvýšeným nárokům na ochranu klimatu začíná ztrácet půdu pod nohama. A může se brzy začít překotně rozpadat, jak je vidět z aktuálního dění na domácí scéně i z některých čerstvých prognóz.

Jednu takovou minulý týden vydala organizace ENTSO-E, sdružující evropské správce přenosových soustav, jako je v Česku ČEPS. Svou analýzu „zdrojové přiměřenosti“, tedy kolik bude k dispozici elektráren a co to v otevřené Evropě znamená pro bezpečnost dodávek, zveřejňuje vždy koncem roku s výhledem na následující dekádu.

Hlavní sdělení je stejné jako loni i předloni, jen zní o něco naléhavěji. Fosilní zdroje se přestávají jejich provozovatelům vyplácet. A tak hrozí zdánlivě paradoxní situace, že vyklidí pole dřív, než za ně bude náhrada. „Je třeba jednat, aby bezpečnost dodávek elektřiny v Evropě zůstala zachována,“ konstatuje hned v úvodu zpráva ENTSO-E.

Jak dobře víme z Česka, primárně jde o uhlí. Většinou se spaluje v dosluhujících zařízeních s malou účinností a velkými emisemi. Na trhu najdou uplatnění už jen nárazově, když nesvítí a nefouká. Po zaplacení uhlíkových pokut a vysokých fixních nákladů na těžbu začínají prodělávat.

Nastává svým způsobem to, k čemu mělo dojít. Energetika je všude po světě hlavním zdrojem uhlíkových emisí. S jejich další produkcí už není radno si zahrávat kvůli riziku nevratných klimatickým změn. Proto se na CO2 zavádějí nejrůznější formy uhlíkových pokut, jako jsou emisní povolenky v EU.

Pro velké emitenty fungují už 20 let, podle principu, že zátěž je fér zpoplatnit, podobně jako když kuřáci odvádějí daně. Čím je elektrárna špinavější, tím víc povolenek musí kupovat. Tržní síly by měly zařídit, že tím dřív také skončí a uvolní prostor čistší konkurenci. A zabírá to, uhlíková stopa celé unijní energetiky je třikrát menší než v roce 1990.

Jenže podle ENTSO-E může tento vývoj nabrat v příštích letech až moc velkou rychlost. Držet uhelné zdroje v chodu pro pár týdnů či dnů nebude stát provozovatelům za to. Správci sítí je ale budou právě v těchto kritických okamžicích postrádat.

Toto riziko se měří veličinou jménem LOLE, která ukazuje počet hodin v roce, kdy hrozí „nedodávka“. Tedy deficit mezi odhadovanou spotřebou na straně jedné a možnostmi elektráren, případně zálohami z dovozu na straně druhé.

V Česku se za bezpečnou úroveň bere 6,7 hodiny v roce. Útlum uhlí ovšem podle ENTSO-E zvedne riziko během tří let na 14 až 21 hodin. A v dalších letech ještě výš (viz graf). Čísla jsou horší než v loňské a předloňské zprávě.

Kdo aspoň povrchně sleduje dění v Česku, zná stejný příběh v konkrétních konturách. Poté, co polostátní ČEZ odstavil v posledních pěti letech bez velkého rozruchu vysloužilé uhelné bloky v Prunéřově, Ledvicích a Dětmarovicích, přišel před měsícem se stejným záměrem největší privátní hráč v odvětví Pavel Tykač.

Státním orgánům oznámil, že spouští oficiální úřední proceduru pro odstavení obou svých velkých elektráren v Počeradech a Chvaleticích a městské teplárny v Kladně. Přesně z těch důvodů, o kterých mluví zpráva ENTSO-E.

Během energetické krize byly staré uhelné bloky zdrojem nečekaných zisků, po celé Evropě se kvůli nim zaváděly speciální daně. Teď už ale burzovní i koncové ceny elektřiny opadly a uhelná energetika se po nečekané válečné epizodě vrací do útlumových kolejí. I v Česku jí po většinu roku konkurují slunce a vítr z dovozu. Nově také bateriová úložiště, o která je velká zájem a distributoři nestíhají vyřizovat žádosti o připojení.

A tak Tykač a jeho skupina Sev.en v listopadu oznámili, že od roku 2027 všechny tři zdroje odstaví. Respektive že je nechtějí dál provozovat na vlastní účet. A pokud si stát vyhodnotí, že je pro stabilitu sítě potřebuje, tak ať si je převezme nebo ať na provoz přispěje.

Tykačovi manažeři už před lety, když Počerady v roce 2019 kupovali od ČEZ, o nich mluvili jako o „veteránu“, který se ještě dá pár let provozovat. Elektrárna ale běží už od konce 70. let stejně jako Chvaletice. Obě zařízení se už roky přetahují s úřady o výjimky kvůli překračování emisních limitů rtuti a ve vidině brzkého konce už třeba zastavily pravidelné generálky kotlů.

S jejich koncem se tedy už delší dobu počítá. Jen se zatím na sto procent neví, co nastane v elektrárenské síti.

Pro Kladno kvůli dodávkám tepla existuje v energetickém zákoně ochranné ustanovení, podle kterého nelze nechat odběratele na holičkách. Vypínání probíhá tak, že se vrátí licence Energetickému regulačnímu úřadu (ERÚ), ten vybere pro teplárnu náhradního provozovatele a vyměří spotřebitelům přiměřené ceny na pokrytí ztrát.

U elektráren má od letošního roku ČEPS v ruce obdobný paragraf. Podle něj má dva měsíce na vyhodnocení, jestli zdroje nepotřebuje. Ať už kvůli vykrytí špiček spotřeby nebo kvůli zajištění jiných služeb, třeba jako pojistku pro nahození sítě po blackoutu. ERÚ pak s provozovatelem dohodne výši přiměřené dotace, kterou ale rozpočítá všem spotřebitelům elektřiny do faktur v rámci regulovaných poplatků.

Souběh ohlášeného konce dvou velkých elektráren s evropskou zprávou logicky navádí k otázce, jestli Česko právě teď neprochází obratem, o kterém mluví dispečeři z ENTSO-E. Zatím má česká síť dost velkou rezervu i směrem za hranice. Ale co bude dál?

„Katastrofa. Nebo jakým jiným slovem chcete vyjádřit rizika jednoho dne (a o pár let dále až dvou dnů) bez elektřiny?,“ okomentoval zprávu ENTSO-E ekonom Lubomír Lízal z ČVUT a spoluautor varovné analýzy, kterou si v létě objednalo Ministerstvo financí a jako protiváhu k loňským závěrům ČEPS a Ministerstva průmyslu. Podle nich za odumírající uhlí včas naskočí plyn, obnovitelné zdroje a dovoz, což ale Lízal považuje za nepodložený optimismus.

Střízlivěji zprávu ENTSO-E hodnotí Jan Krčál z organizace Fakta o klimatu, spoluautor jiné letošní studie, podle které je zatím rezerva výkonu velká a potíže nastanou až v případě nulové reakce na další vývoj. „Pokud zavřeme oči a necháme jet systém samospádem, tak nám hrozí vysoké LOLE. Nic z toho ale neznamená, že potřebujeme zachraňovat zrovna zdroje Sev.en, který přišel jako první. Jen to říká, že zatím rozhodně nemůžeme nechat skončit všechny uhelné zdroje,“ přibližuje Krčál.

Výkon všech uhelných elektráren v Česku je nyní 6,7 GW, zpráva ENTSO-E pro rok 2028 počítá s poklesem až na 2,3 GW. Tedy už s daleko pokročilejším scénářem než bez Počerad a Chvaletic, které dohromady disponují výkonem 1,8 GW. V modelu zároveň úplně chybějí teplárny, které hrají v Česku velkou roli i pro souběžné dodávky elektřiny. Nejsou ale připojeny přímo k páteřnímu vedení, nýbrž jen do distribučních soustav. Proto ve zprávě věnované přenosové soustavě nefigurují.

Dva odpadlíky by tedy síť měla zvládnout díky rezervám ve vývozu a zálohám v podobě menších zdrojů. Teplárny se už hlásí, že za Počerady a Chvaletice rády zaskočí.

Otázkou je, co se bude dít v případě odstávky dalších elektráren. Tedy pokud záporná ekonomika dožene i uhelnou nohu polostátního ČEZ. Novou, relativně rychlou a řiditelnou rezervou má být plyn – méně emisní palivo, na které spoléhají i jiné evropské státy. Vyžaduje ale nové investice a takzvané kapacitní mechanismy, tedy státní platby za pohotovost, aby se do výstavby někdo pustil.

České teplárny na plyn už ve velkém přecházejí v rámci dotačního programu dohromady za 70 miliard korun plněného z povolenek. Jeho podmínkou je do roku 2030 vyměnit uhlí za nová paliva. To už běží ve skupině EPH nebo v největší teplárně ČEZ v Mělníku. Jde tedy spíš o výměnu jednoho paliva za druhé, třeba ČEZ ale má v Mělníku jako variantu i nový elektrárenský blok na plyn navíc.

Teoreticky jsou k dispozici i další náhražky. Třeba vítr, který Česko skoro vůbec nevyužívá. Potenciál větrné výroby je však spočítaný na víc, než dodávají Dukovany. I kdyby se turbíny stavěly jen tam, kde by neměly nikomu vadit.

K vykrývání nárazových špiček, kdy je závislost na uhlí největší, by měl také začít přispívat i novátorský přístup na straně poptávky. U dynamických tarifů se cena mění během dne podle toho, jak je elektřina vzácná, což má fungovat jako pobídka k přesunu spotřeby mimo největší zatížení. Chce to jen změnit zvyk, že proud v zástrčce je pořád a nezáleží na tom, kdy se spotřebiče zapnou.

Výhledově by Česku prospělo i využít polohu v centru Evropy a místo intuitivního inklinování k soběstačnosti a k zavírání hranic se naopak co nejvíc napojit na zahraničí. Polsko má v investicích do nových zelených zdrojů našlápnuto k podobnému úniku, jako předtím u dálnic, nové zdroje chce budovat ve velkém také Německo.

Jiná cesta, k níž má nová vláda možná našlápnuto, jsou stížnosti na Brusel, na emisní povolenku a na malé pochopení zbytku Evropy pro specifické české potřeby. Jsou věci, o kterých se dá v EU diskutovat – třeba nové povolenky pro domácnosti, které se teprve mají zavádět. Ale ty staré pro uhelné elektrárny jsou základem unijní energetiky už roky a nikdo je nezruší.  

Je možné, že některé uhelné zdroje bude třeba udržet dočasně při životě, i když si to vyžádá dotace, rozpočítané do cen. O sympatiích k uhlí se mluví i v programu nové vlády. Jen bude třeba pečlivě ohlídat, aby stát ve jménu boje s blackouty nezačal konzervovat dosluhující špinavý zdroj zbytečně dlouho a draze. Ani s veteránem se nedá jezdit věčně.